Literatura Otfrieda Preußlera
Otfried Preußler působil nejprve jako učitel. Na počátku 50. let začal vydávat knihy pro děti. Širokou proslulost mu přinesla kniha pro děti Der kleine Wassermann (Vodníček, 1971) z roku 1956, za kterou v roce 1957 obdržel Zvláštní cenu za text a ilustraci v rámci Německé ceny za knihu pro mládež. Řada jeho dalších děl sklidila velký úspěch, například Die kleine Hexe (1957) (Malá čarodějnice, 1993), Der Räuber Hotzenplotz (1962) (Loupežník Hocenploc, 2013) nebo román pro mládež Krabat (1971) (Čarodějův učeň, 1996). Otfried Preußler získal řadu ocenění, například Evropskou cenu za knihu pro mládež v roce 1973 nebo Velkou cenu Německé akademie pro literaturu pro děti a mládež v roce 1988.
„Svět je plný tajemství, plný hádanek a překvapení. Stále znovu se stávalo a stává, že se v životě přiházejí věci, které přesahují lidský rozum a chápání.“ Těmito slovy začíná vynikající kniha Zwölfe hat’s geschlagen Otfrieda Preußlera. Kniha poprvé vyšla roku 1988 ve vydavatelství Thienemann a dosáhla do této doby už více vydání. Eva Pátková knihu v roce 2018 bravurně převedla do češtiny. Překlad vyšel ve vydavatelství Argo pod titulem Odbila dvanáctá hodina a byl finančně podpořen pražským Goethe-Institutem.
Mnohým českým čtenářům není asi třeba tohoto světově proslulého autora knih pro děti, jenž se narodil roku 1923 v Liberci, nějak podrobněji představovat (v českých překladech vyšly např. Malá čarodějnice, něm. Die kleine Hexe, 1957; Loupežník Hocenploc, něm. Der Räuber Hotzenplotz, 1962; Čarodějův učeň, něm. Krabat, 1971; Útěk do Egypta přes Království české, něm. Die Flucht nach Ägypten, 1978 – abychom jmenovali jen ty nejznámější tituly).
Odbila dvanáctá hodina
| © Argo
Kdo vezme útlou knížku Odbila dvanáctá hodina do ruky a začte se do ní, nebude zklamán. Nejedná se totiž pouze o sebrání lidových pověstí a legend (s místy silně pohádkovými prvky), „jsem vypravěč příběhů, žádný vědecký sběratel pověstí“, tvrdí o sobě Preußler ostatně v předmluvě. Tento rozený vypravěč nás tak zavádí do neskutečně živoucího světa, do starých dob, kdy ještě mělo smysl něco si přát. Příběhy o hledačích pokladů a prokletých pokladech, o lidech, kteří z lehkomyslnosti, zvědavosti nebo hamižnosti bez rozmyslu pokoušejí prastaré síly, a o zatracených, ubohých duších různých bezbožníků, kteří po smrti na tomto světě za trest obcházejí jako strašidla – to vše vypráví a současně komentuje autor svým typickým šibalským tónem. A tak se etnografický a dokumentární substrát tohoto žánru stává úžasnou literaturou. Jako i v jiných svých knihách užívá autor velmi jemný, laskavý humor, čtenář jako by cítil jeho zálibu ve všem lidském. Bez nakyslého moralizování nám před očima defiluje esence lidskosti: touha po štěstí, ubohost, bažení, chamtivost a ziskuchtivost, závist, lehkomyslnost, otupělost a hloupost, neopatrnost, pověra, důvěřivost a mnoho jiného. Podle mínění vypravěče není většina lidí naštěstí ani do morku kostí dobrá, ani skrz na skrz zlá, „skutečnost, jež usnadňuje spolužití.“ Proto měj čtenáři oči dokořán, tady se to jen hemží lidičkami.
Autorovi tedy – podobně jako v ostatních jeho knihách – nejde o ‚pouhou‘ výchovnou či zábavnou literaturu pro nedospělé. Je to spíše kniha pro všechny, kdo si ještě vzpomínají na to, že také jednou byli dětmi.
Co Preußlera jako vypravěče očividně láká a vábí, je možnost nechat vše skryté vystoupit na denní světlo, objevovat pomocí vyprávění svých malých příběhů, jak mnoho časového se skrývá ve všem nadčasovém. Stále znova se divíme, jak jsou tyto věci aktuální, jak je vše zdánlivě prastaré blízké naší skutečnosti. Podobně jako postavy jeho pověstí a pohádkových příběhů vzýváme i my, lidé pokrokového 21. století, přeci příliš často temné síly, zacházíme s prastarými mocnými silami s největší lehkomyslností a pak stejně jako Goethův Čarodějův učeň (mnohdy marně) voláme mistra o pomoc, když je nouze velká: „Pane, zle jest, hleď! / Svolaných mi duchů, / nelze zbýt se teď.“ Ano, ty příběhy nás učí, že nejde pouze o to prohánět se po obloze, ale že je pak nutné umět i přistát, a že podpis není nikdy jen „pouhý podpis“. Neboť „smrt nepřemůžeme, žádný smrtelník smrt nezdolá.“
Zkrátka: je to dobrá kniha.
© Lukáš Motyčka
Autor je překladatel a publicista.
Mnohým českým čtenářům není asi třeba tohoto světově proslulého autora knih pro děti, jenž se narodil roku 1923 v Liberci, nějak podrobněji představovat (v českých překladech vyšly např. Malá čarodějnice, něm. Die kleine Hexe, 1957; Loupežník Hocenploc, něm. Der Räuber Hotzenplotz, 1962; Čarodějův učeň, něm. Krabat, 1971; Útěk do Egypta přes Království české, něm. Die Flucht nach Ägypten, 1978 – abychom jmenovali jen ty nejznámější tituly).
Odbila dvanáctá hodina
| © Argo
Kdo vezme útlou knížku Odbila dvanáctá hodina do ruky a začte se do ní, nebude zklamán. Nejedná se totiž pouze o sebrání lidových pověstí a legend (s místy silně pohádkovými prvky), „jsem vypravěč příběhů, žádný vědecký sběratel pověstí“, tvrdí o sobě Preußler ostatně v předmluvě. Tento rozený vypravěč nás tak zavádí do neskutečně živoucího světa, do starých dob, kdy ještě mělo smysl něco si přát. Příběhy o hledačích pokladů a prokletých pokladech, o lidech, kteří z lehkomyslnosti, zvědavosti nebo hamižnosti bez rozmyslu pokoušejí prastaré síly, a o zatracených, ubohých duších různých bezbožníků, kteří po smrti na tomto světě za trest obcházejí jako strašidla – to vše vypráví a současně komentuje autor svým typickým šibalským tónem. A tak se etnografický a dokumentární substrát tohoto žánru stává úžasnou literaturou. Jako i v jiných svých knihách užívá autor velmi jemný, laskavý humor, čtenář jako by cítil jeho zálibu ve všem lidském. Bez nakyslého moralizování nám před očima defiluje esence lidskosti: touha po štěstí, ubohost, bažení, chamtivost a ziskuchtivost, závist, lehkomyslnost, otupělost a hloupost, neopatrnost, pověra, důvěřivost a mnoho jiného. Podle mínění vypravěče není většina lidí naštěstí ani do morku kostí dobrá, ani skrz na skrz zlá, „skutečnost, jež usnadňuje spolužití.“ Proto měj čtenáři oči dokořán, tady se to jen hemží lidičkami.Autorovi tedy – podobně jako v ostatních jeho knihách – nejde o ‚pouhou‘ výchovnou či zábavnou literaturu pro nedospělé. Je to spíše kniha pro všechny, kdo si ještě vzpomínají na to, že také jednou byli dětmi.
Co Preußlera jako vypravěče očividně láká a vábí, je možnost nechat vše skryté vystoupit na denní světlo, objevovat pomocí vyprávění svých malých příběhů, jak mnoho časového se skrývá ve všem nadčasovém. Stále znova se divíme, jak jsou tyto věci aktuální, jak je vše zdánlivě prastaré blízké naší skutečnosti. Podobně jako postavy jeho pověstí a pohádkových příběhů vzýváme i my, lidé pokrokového 21. století, přeci příliš často temné síly, zacházíme s prastarými mocnými silami s největší lehkomyslností a pak stejně jako Goethův Čarodějův učeň (mnohdy marně) voláme mistra o pomoc, když je nouze velká: „Pane, zle jest, hleď! / Svolaných mi duchů, / nelze zbýt se teď.“ Ano, ty příběhy nás učí, že nejde pouze o to prohánět se po obloze, ale že je pak nutné umět i přistát, a že podpis není nikdy jen „pouhý podpis“. Neboť „smrt nepřemůžeme, žádný smrtelník smrt nezdolá.“
Zkrátka: je to dobrá kniha.
© Lukáš Motyčka
Autor je překladatel a publicista.
Výběr z díla
– Vodníček (Der kleine Wassermann. Thienemann Verlag 1956). Přeložila Jelena Košnarová. Albatros 1971
– Malá čarodějnice (Die kleine Hexe. Thienemann Verlag 1957). Přeložila Jitka Bodláková. Albatros 1993
– Bubu a generál (Das kleine Gespenst. Thienemann Verlag 1966). Přeložila Hana Vrbová. Lidové nakladatelství 1972
– Čarodějův učeň (Krabat. Arena Verlag 1971). Přeložil Radovan Charvát. Arcadia 1996
– Útěk do Egypta přes Království české (Die Flucht nach Ägypten. Piper & Co Verlag 1978). Přeložil Ladislav Josef Beran. Vyšehrad 1996
– Anděl v Kulichu (Der Engel mit der Pudelmütze. Thienemann Verlag 1985). Přeložil Jan Kvapil a Jana Kvapilová. Collegium Bohemicum 2009
– Moje knížka o Krakonošovi (Mein Rübezahl Buch. Thienemann Verlag 1993). Přeložil Ladislav Josef Beran. Vyšehrad 1998
– Loupežník Hocenploc (Der Räuber Hotzenplotz. Thienemann Verlag 1962). Přeložila Petra Honsová. Bambook 2013
– Odbila dvanáctá hodina (Zwölfe hat's geschlagen. Thienemann Verlag 1988). Přeložila Eva Pátková. Argo 2018
– Vodníček (Der kleine Wassermann. Thienemann Verlag 1956). Přeložila Jelena Košnarová. Albatros 1971
– Malá čarodějnice (Die kleine Hexe. Thienemann Verlag 1957). Přeložila Jitka Bodláková. Albatros 1993
– Bubu a generál (Das kleine Gespenst. Thienemann Verlag 1966). Přeložila Hana Vrbová. Lidové nakladatelství 1972
– Čarodějův učeň (Krabat. Arena Verlag 1971). Přeložil Radovan Charvát. Arcadia 1996
– Útěk do Egypta přes Království české (Die Flucht nach Ägypten. Piper & Co Verlag 1978). Přeložil Ladislav Josef Beran. Vyšehrad 1996
– Anděl v Kulichu (Der Engel mit der Pudelmütze. Thienemann Verlag 1985). Přeložil Jan Kvapil a Jana Kvapilová. Collegium Bohemicum 2009
– Moje knížka o Krakonošovi (Mein Rübezahl Buch. Thienemann Verlag 1993). Přeložil Ladislav Josef Beran. Vyšehrad 1998
– Loupežník Hocenploc (Der Räuber Hotzenplotz. Thienemann Verlag 1962). Přeložila Petra Honsová. Bambook 2013
– Odbila dvanáctá hodina (Zwölfe hat's geschlagen. Thienemann Verlag 1988). Přeložila Eva Pátková. Argo 2018
(9. 10. 1938, Praha) překladatelka
Po maturitě na střední ekonomické škole v Praze studovala germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, absolvovala studijní pobyt na univerzitě v Göttingenu; 1970 získala titul PhDr. Pracovala jako odborná pracovnice v Ústavu jazyků a literatur ČSAV, působila na katedře jazyků Československé akademie věd, resp. Akademie věd České republiky. Překládá především prózu a literaturu faktu, v roce 1984 obdržela výroční cenu nakladatelství Mladá fronta za překlad knihy Christy a Gerharda Wolfových Příběhy pravdivě pomyslné, v roce 1993 čestné uznání Odeonu za překlad románu Gustava Meyrinka Valpuržina noc, v roce 1997 za překlad povídek Gustava Meyrinka Mistr Leonhard. Věnuje se i nadále překládání.
Přeložená díla
Po maturitě na střední ekonomické škole v Praze studovala germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, absolvovala studijní pobyt na univerzitě v Göttingenu; 1970 získala titul PhDr. Pracovala jako odborná pracovnice v Ústavu jazyků a literatur ČSAV, působila na katedře jazyků Československé akademie věd, resp. Akademie věd České republiky. Překládá především prózu a literaturu faktu, v roce 1984 obdržela výroční cenu nakladatelství Mladá fronta za překlad knihy Christy a Gerharda Wolfových Příběhy pravdivě pomyslné, v roce 1993 čestné uznání Odeonu za překlad románu Gustava Meyrinka Valpuržina noc, v roce 1997 za překlad povídek Gustava Meyrinka Mistr Leonhard. Věnuje se i nadále překládání.
Přeložená díla