Bauhaus na vysokých školách
Dědictví rozptýlené po celém světě
Ideály školy Bauhausu neformovaly globálně pouze design a architekturu, ale změnily také způsob výuky. Univerzita působící v kolébce Bauhausu – ve Výmaru – dodnes vyučuje podle zásad svých zakladatelů. Jiné instituce vycházející z myšlenek Bauhausu musely naproti tomu svou činnost ukončit.
Od: Wolfgang Mulke
V prostoru mezi budovami Univerzity Bauhausu ve Výmaru využívají studenti poslední hřejivé paprsky podzimního slunce ke klábosení, když Hagen Höllering přichází na své pracoviště. Architekt působí jako vědecký pracovník Ústavu pro metodiku zobrazování. Vysoká škola vyučuje i dnes na základě osvědčené tradice Bauhausu, oné školy designu, jež ve 20. letech minulého století nově definovala umělecké a architektonické zásady. „Stejně jako v minulosti je i dnes žádoucí co možná nejširší a interdisciplinární pohled na svět a hledání adekvátní reakce na to, s čím jsme konfrontováni, prostřednictvím umění, architektury, urbanismu a médií“, říká Höllering, který na výmarské instituci sám studoval. Nejsou to konkrétní témata první generace Bauhausu, nýbrž duch skupiny, který odolal času. „Primární je reakce na aktuální výzvy doby“, říká vědec.
To se může zprvu jevit jako poměrně vágně formulované klišé. A přesto je hned k dispozici konkrétní příklad uplatnění v praxi. Jens Richter hovoří nadšeně o spolupráci svého podniku PolyCare s Univerzitou Bauhausu. Zakladatelé firmy z Duryňska vyvinuli svůj klíčový výrobek ve spolupráci s univerzitními odborníky. Jde o konstrukčně jednoduchý dům z kamenů vyráběných z pouštního písku. Co na první pohled vypadá jako velké kostičky Lega, je inovací, neboť tento stavební materiál platí na stavbě vlastně za neupotřebitelný.
„Díky němu můžeme v krizových oblastech rychle přispět k obnově či zlepšit situaci ve slumech“, vysvětluje Richter. V Namibii ho chce vláda využít k vybudování 25 000 příbytků pro chudé. Po technické stránce rafinovaný, estetický, funkční, cenově výhodný a sociálně potřebný: dům z pouštního písku by nadchl i zakladatele Bauhausu a architekta Waltra Gropia.
čtyři zásady studia
Gropius, který byl na jaře roku 1919 jmenován ředitelem Bauhausu, zformuloval právě tyto principy. Hlásal omezení na základní tvary a barvy, jednoduchost při zachování rozmanitosti, co nejefektivnější využití prostoru, materiálu, času a peněz. O naplnění těchto principů jde dnes při vývoji takřka všech výrobků, od chytrého telefonu až po kancelářskou budovu.
Poté co byl zakladatel Bauhausu Walter Gropius nucen emigrovat do Spojených států, vznikla na základě jeho projektu mimo jiné budova MetLife Building, dříve nazývaná Pan Am Building, která se nachází na newyorském Manhattanu.
| Foto: © picture alliance / Arcaid
V tomto ohledu připisuje vědec Rainer Wick z Univerzity ve Wuppertalu Bauhausu průkopnický význam. „Od zakladatelů Bauhausu vycházely zásadní podněty“, říká kunsthistorik a pedagog, který se výukové metodice Bauhausu intenzivně věnoval. Studium se řídilo čtyřmi zásadami. „Začínat od nuly“ – tedy přistupovat k úkolům bez akademického balastu – tak zní první maxima, „learning by doing“ druhá, „trial and error“ třetí. Nakonec se žáci učili rozvíjet své schopnosti a dovednosti na konkrétních projektech. Přestalo se uplatňovat dělení na řemeslné a akademické vzdělání, osvětluje Wick čtvrtou zásadu. Podstatné přitom bylo, že Bauhaus vycházel z komplexního obrazu člověka zohledňujícího stejnou měrou kognitivní, afektivní a motorické schopnosti. V průběhu desetiletí se na principy Bauhausu opakovaně odvolávaly různé vysoké školy, ne všechny se však ukázaly být životaschopné. Již roku 1953 založil někdejší žák Bauhausu Max Bill společně s jinými designery a umělci Vysokou školu designu (HfG) v Ulmu, která přitahovala studenty z celého světa, roku 1968 však kvůli finančním potížím musela svou činnost ukončit. V roce 1970 přejala významnou část výukové koncepce HfG v Ulmu mimo jiné Vysoká škola designu v Offenbachu nad Mohanem.
severoameričtí dědicové
Za senzačním úspěchem Bauhausu stojí podle Wicka do značné míry i lidé, kteří na škole vyučovali: „Gropius dokázal kolem sebe shromáždit přední umělce tehdejší doby.“ Když národní socialisté začali pronásledovat řadu mistrů a umělců působících na Bauhausu a ti uprchli do exilu, začaly se výukové principy školy šířit do celého světa. Emigranti vzali učení s sebou do Švédska, Jižní Ameriky a zejména do USA. Gropius, který Bauhaus opustil roku 1928, emigroval v roce 1934 nejprve do Velké Británie a následně do Spojených států. Tam se společně s dalšími architekty podílel mimo jiné na stavbě budovy MetLife Building, nazývané původně Pan Am Building, která se nachází v newyorkské městské části Manhattan. Maďar László Moholy-Nagy, jeden z nejvýznamnějších fotografů a typografů Bauhausu, opustil Německo směr Severní Amerika ve stejném roce. V Chicagu se roku 1937 stal zakládajícím ředitelem školy pro postgraduální vzdělávání New Bauhaus, která pod názvem Institute of Design existuje na Illinois Institute of Technology dodnes.
Někdejší mistr Bauhausu, Josef Albers (na snímku vpravo), na Black Mountain College
| Foto: © State Archives of North Carolina Raleigh, NC
Výmarského dědictví se však ve Spojených státech ujal především kolektiv umělců působících na Black Mountain College. Umělec Josef Albers přešel roku 1933 z Bauhausu na College v Severní Karolíně. Následovali ho další umělci, hudebníci a vědci. Pedagogové na této škole se při výuce nemuseli řídit žádnými směrnicemi; namísto na fakta se studium soustředilo na metodiku. Z instituce se ve 40. letech stala jedna z nejvýznamnějších interdisciplinárně orientovaných vysokých škol, která se zaměřila zejména na umělecké obory, ale rovněž na ekonomii a fyziku. Vyučoval zde mistr Bauhausu Gropius, hudebníci jako John Cage či matematik Max Dehn a jako hostující docent tu působil i Albert Einstein. V roce 1957 však byla škola uzavřena, neboť část zaměstnanců čelila během studené války podezření z náklonosti ke komunistickým myšlenkám, což vedlo ke ztrátě sponzorů.
„Tradice Bauhausu nás učí odvaze a zodpovědnosti“
Rozhovor s profesorem Dr. Winfriedem Speitkampem, prezidentem Univerzity Bauhausu ve Výmaru.
Pane profesore, čím se vaše univerzita liší od ostatních vysokých škol?
Jsme zřejmě jedinou univerzitou v Německu, která byla pojmenována podle nějaké myšlenky, určitého směru. Tuto skutečnost bereme velmi vážně. Nikoliv pouze ve smyslu péče o tradici, nýbrž ve smyslu oživení otázek s Bauhausem svázaných: Jak si dnes představujeme propojení vědy s technikou a designem, jakou podobu chceme dát prostředí, v němž bude příjemné žít? Existují nové výzvy, například umělá inteligence, které si od nás žádají nové odpovědi?
Existují další vysoké školy, ať už místní či zahraniční, které se ještě dnes považují za následovníky této tradice či které vznikly na jejím základě?
Samozřejmě, že existuje řada uměleckých škol, včetně našich mezinárodních partnerů jako jsou School of the Art Institute of Chicago či Pratt Institute v New Yorku, které se tradici Bauhausu intenzivně věnují, i když se necítí být vázány pouze tímto dědictvím. Mimořádně zajímavá je tu právě pluralita přístupů k dědictví Bauhasu a jeho interpretace.
Které konkrétní poznatky zakladatelů Bauhausu najdeme ještě dnes v obecné teorii?
Teorie, obsah a metody se dále vyvíjely. Ale myšlenka propojit techniku s řemeslem, vědou a designem a najít společného ideového jmenovatele zůstává fascinující a aktuální i v teoretické rovině. Je to podobné jako s řadou myšlenek, které se zrodily v době velkých reforem kolem roku 1900, v níž má své kořeny i Bauhaus: principy hnutí mladých, reformní pedagogiky, přírodní léčby, vegetariánství, zahradního města a řady dalších reformních iniciativ nachází ohlas dodnes, byť si toho často již nejsme vědomi.
Jakou roli může tradice Bauhausu sehrát v dnešním proměnlivém světě a ve které oblasti lze očekávat revoluční vývoj plný inovací?
Tradice Bauhausu učí odvaze a zodpovědnosti při utváření přítomnosti. Na to lze navázat právě v rychle se měnícím světě. Bauhaus se netoužil vrátit do zidealizované minulosti, jako tomu bylo například v případě hnutí na ochranu domoviny či historismu, spíše se v rámci moderny snažil položit základy nové moderny a poskytnout jí prostor k rozvoji. A přesně takový úkol máme i dnes: Zamýšlet se nad tím, jak můžeme pro změny probíhající v moderní době vytvořit takové podmínky, abychom v budoucnu žili v příjemném prostředí a v soudržné společnosti. Univerzita Bauhausu zde jako prostor pro nekonvenční myšlenky a řešení může sehrát roli průkopníka.