Berlínskému kreslíři komiksů Markusi Witzelovi alias Mawilovi se podařilo něco, co dosud málokomu. Během velmi krátké doby si hned se svými prvními pracemi získal rychlostí větru uznání komunity čtenářů komiksů a na plné čáře přesvědčil kritiku. Jedním z důvodů bude nepochybně šarm a upřímnost, s nimiž líčí své autobiografické zážitky.
Poté, co Mawil publikoval své příběhy s mimořádnou činorodostí ve fanzinech a mini nakladatelstvích, se rozhodl vystudovat komunikační design na Vysoké škole umělecké ve Weißensee. Tam spolu se stejně naladěnými kolegy ze studií založil komiksovou skupinu Monogatari, což japonsky znamená „vyprávět příběhy“. Šestice skvělých tvůrců sdružených ve společném ateliéru publikovala své komiksy ve vlastním nakladatelství a prozkoumávala nové narativní možnosti, které toto médium nabízí. Pro tematicky zaměřené album Alltagsspionage (Každodenní špionáž, 2001) vytvořil každý z nich navýsost osobní reportáž z Berlína ve formě komiksu, kde se postaral jak o textovou, tak i kreslenou složku. Mawilovo vyprávění o tom, Jak jsme si svého času chtěli najít spolubydlení pro tři (Wie wir uns mal ’ne 3er WG suchen wollten), se jeho profesorovi zalíbilo natolik, že jako plánovanou diplomovou práci beze všeho akceptoval komiks. Komiksem Vždyť můžeme zůstat přáteli (Wir können ja Freunde bleiben, 2003) se Mawil rozloučil se studiem a zahájil dráhu kreslíře tohoto žánru. Ve čtyřech epizodách vtipně a sebeironicky vypráví o nešťastných, neopětovaných láskách, které ho provázejí od dětství. Své nanejvýš osobní příběhy inscenuje dovedně a s lehkostí do virtuózně strukturovaných stránek vyznačujících se obratným aranžmá rozličných perspektiv.
Mawilovy příběhy ze všedního života dospívajících jsou portrétem generace, která nedávno překročila dvacítku a hledá svou identitu. V komiksu Kapela (Die Band, 2004) vypráví o hudebních zkušenostech z mládí, kdy hrál v různých školních kapelách na basovou kytaru. S vtipnou prostořekostí a šarmem líčí mezi zkušebnou a klubem pro mládež svůj sen o životě nezávislé popové hvězdy. Ve svých komiksech se kromě toho věnuje tématu svého dětství v někdejší NDR a tomu, jak během puberty prožíval pád režimu. Akce problémové dítě (Action Sorgenkind, 2007) vypráví v několika epizodách o tom, jak se Mawil snaží po pádu zdi napodobit mládež ze Západu a pokouší se tagy a graffiti zvěčnit v berlínských ulicích. Další epizody vyprávějí o jeho cestách do všech koutů Evropy, na festivaly věnované komiksům a do kolonií hipíků, ať už je absolvuje ve své tyrkysové Škodě kombi či autostopem.
-
© Mawil
-
© Mawil
-
© Mawil
-
© Mawil
-
© Mawil
-
© Mawil
Jako své alter ego vytvořil Mawil postavu super ušáka. Roztomile nešikovný zajíc se již dávno nepotlouká přírodou, nýbrž dává spolu s přáteli – ‚medvědem Michalkem‘ a ‚vlkem Szaniecem‘ – přednost metropoli Berlínu. Zde se oddávají zábavám adolescentů: hrají stolní fotbal, holdují lehce za hranou alkoholu a pravidelně propadají půvabům mladých žen. Obrýlený ušák nevelkého vzrůstu je tragickým Casanovou jako vystřiženým z filmu Woody Allena, který se potácí od jednoho trapasu k druhému, od jedné ženy k druhé. Mawil mistrovsky kombinuje komické gagy s tragikou, když svá pozorování a zážitky z reálného života přenáší do zjednodušujícího světa komiksu. Pro účely vydání sbírky
Velké album super ušáka (Das große Super-Hasi-Album, 2005) a
Mistra Lampy (Meister Lampe, 2006) byly použity komiksové stripy z dávno rozebraných fanzinů a nejrůznějších antologií.
Kreslíř Mawil neztrácí ochotu podílet se na neobvyklých akcích: tu se zúčastní 24hodinového projektu věnovaného komiksům, tu vyrazí do zahraničí jako lektor workshopů, anebo vystoupí v rámci „Souboje komiksových autorů“, kde na Meotaru kreslí s ostatními tvůrci o závod.
Během Komiksového salonu v Erlangenu v roce 2014 získal Mawil za svůj komiksový román
Země dětí (Kinderland) renomovanou Cenu Maxe a Moritze. O rok později vyšla
The Singles Collection, sbírka komiksových sloupků, které Mawil vytvořil od roku 2006 pro nedělní přílohu berlínského deníku „Tagesspiegel“.