Karel May je pro mne jedním z největších spisovatelů a básníků všech dob. Jeho příběhy se sice odehrávají převážně ve druhé polovině 19. století, ale ve skutečnosti jsou nadčasové. Stateční hrdinové, kteří se dostávají do dramatických situací v kulisách exotických zemí, jsou posly hodnot, na nichž stojí západní civilizace – čest, spravedlnost, přátelství, humanismus. Proto měl Karel May tolik obdivovatelů. Stále je má a jistě mít bude.
Myslím, že mi bylo tak osm nebo devět let a tohle byla jedna z mých opravdových knížek, ne jen tak nějaké pohádky a povídky. Dal mi jí tehdy můj bratr Ronald a nejspíš netušil, co tím způsobí. Ano, i on sám na Mayovkách vyrostl, ovlivnily ho dokonce natolik, že v šedesátých letech, již jako producent Supraphonu, prosadil vydání legendárních LP desek Ztracenka zpívá a Jezero dřímá, čímž navždy změnil českou populární hudbu (a obecnou kulturu) a obohatil ji o dodnes živý žánr trampské a country&western muziky. Z toho jsem ale tehdy ještě neměl rozum. Jen jsem držel v rukách pěkně ohmatané vydání jednoho z ne úplně známých děl Karla Maye.
V říši stříbrného lva
Román
V zemi černých stanů je prvním dílem rozsáhlejší epopeje
V říši stříbrného lva. Další díly jsem dlouhou dobu nemohl sehnat, a tak jsem nevěděl, jak dobrodružství hlavní postavy, která se na začátku jmenuje Old Shatterhand a posléze Kara Ben Nemsí, skončí. Tahle kniha se totiž odehrává jak na Divokém západě, tak v Orientu. Její prolog je situován do doby těsně poté, co Vinnetoua na hoře Hancock zastřelí proradní Siouxové. Na pouti od hrobu Vinnetouova k Apačům pak Old Shatterhand potkává spoustu nezapomenutelných figurek, zažije mnohá dobrodružství a ze zajetí Komančů osvobodí jakéhosi Džafara, Peršana. S ním se pak setkává v druhé části knihy, kdy již putuje se svým věrným přítelem Halefem z Bagdádu přes řeku Tigris do Persie.
V jedné části románu se nachází zmínka o tom, že žena má duši, a že se to týká i židovek, a právě tato slova mně nadlouho utkvěla v paměti. Z domova jsem věděl, že o Židech a židovství se moc nepíše a na veřejnosti nemluví – byla padesátá léta. Karel May byl navíc zakázán, protože prý patřil k oblíbené literatuře Adolfa Hitlera. Jak mohl patřit, když takto hezky píše právě o Židech? A byla ještě spousta dalších otázek, na které jsem tehdy nedostával odpovědi. Ale především mě zajímala další dobrodružství.
Můj spolužák Jirka Lipan mi pak půjčil předválečné pětidílné vydání
Vinnetoua s ilustracemi Zdeňka Buriana, kterými jsem byl naprosto fascinován. Chtěl jsem se stát také takovým ilustrátorem, dokonce jsem začal kreslit a malovat. A také jsem objevil Burianovy práce na rekonstrukcích vyhynulých tvorů, které vytvořil společně s předním paleontologem Josefem Augustou, a to dávno před módní vlnou dinosaurů, kterou spustil Spielbergův
Jurský park.
Byl jsem prostě knihami Karla Maye zcela pohlcen. Když pak začaly vycházet v šedesátých letech česky, hltal jsem jednu za druhou. Nešlo ale jen o dobrodružství. Smysl pro spravedlnost, čest a notná dávka romantiky mi zůstaly dodnes. Sociolog či psycholog by řekl, že tahle četba ovlivnila můj hodnotový žebříček. Nejen můj, postihlo to generace přede mnou a snad to postihne i generace další.
Dichtung und Wahrheit
Výčet Mayových obdivovatelů je, jak známo, dlouhý a objevují se v něm ta nejslavnější jména. Pro nás, kteří se snažíme navázat na odkaz fenoménu, o kterém Stefan Zweig píše jako o „Světu včerejška“ a který tak barvitě líčí Friedrich Torberg v
Tante Jolesch, je zajímavé, že mnozí literáti té doby byli inspirováni právě Karlem Mayem. Psal přece nesmírně poutavě o cizokrajných zemích a popisoval úžasná dobrodružství, která sám prožil, a nakonec se ukázalo, že si z toho většinu vymyslel. Proč se neřídit jeho příkladem? Dodnes není jasné, jestli to, co ve svých reportážích líčí Egon Erwin Kisch, se skutečně stalo. Z Kafkova díla je patrné, že jde o nadsázku, karikaturu a absurditu. Ale co Werflových
Čtyřicet dní? Ne, nechceme tu vyvolávat žádný politický skandál a tak se pojďme raději podívat – do Hollywoodu.
Velká země
Znalec básníkova díla to pozná na první pohled – scéna jednoho z nejslavnějších westernů
Velká země, kdy Gregory Peck zkrotí neposlušného koně, jakoby z oka vypadla scéně z prvního dílu Vinnetoua. Není to náhoda. Mnoho scénáristů – a nejen jich, za zmínku stojí i další filmové profese, včetně hudebních skladatelů v čele s brněnským rodákem Erichem Wolfgangem Korngoldem – uteklo z Evropy před Hitlerem do Ameriky, a mnozí našli uplatnění právě v Hollywoodu.
A co takový
Poklad na Sierra Madre? Legendární Humphrey Bogart tu hraje záporného hrdinu – je to jedna z jeho nejvíce oceňovaných rolí -, který se kvůli zlatu zachová naprosto bídně. Pokud vám to připomíná Mayův
Deadly Dust (Smrtící prach) z třetího dílu
Vinnetoua, není to opět podobnost čistě náhodná.
Siegfried
Nepovažuji se za znalce Mayova díla, ale leccos z jeho knih si pamatuji. A to jsme zde nehovořili o filmových Mayovkách, jejichž hlášky z českého dabingu rádi s přáteli citujeme a při podmanivé hudbě Martina Böttchera nám kanou slzy. Jen jedno mi nešlo na rozum – proč byli Inču-čuna, Nčo-či a pak i
Vinnetou pohřbeni do kamenné mohyly, sedíce na svých koních. Apačové – stejně jako většina indiánských kmenů – své mrtvé přece pochovávali v korunách stromů. Záhadě jsem přišel na kloub po až zhlédnutí Wagnerova
Siegfrieda.
