H. C. Artmann uvedl v roce 1953 svou „Proklamaci poetického aktu v osmi bodech“ (Acht-Punkte-Proklamation des poetischen Actes) takto: „Existuje jedna věta, kterou nelze napadnout, a sice že člověk může být básník, aniž by kdy napsal nebo pronesl jediné slovo. Podmínkou je však více či méně pociťované přání jednat poeticky.“
Nejednalo se ani tak o koketnost, jako spíš o sebeobranu lyrické avantgardy, která se později proslavila jako Wiener Gruppe, Vídeňská skupina, a která zpočátku neměla možnost publikovat ani vystupovat. Básnické a básnířské avantgardy to měly v roce 2016 podobné, stojí a stály prozatím stranou prošlapaných cest. Zejména poté, když kolem roku 1996 mnoha nakladatelstvím nevyšly smíšené kalkulace, veslo přebraly velké koncerny a moderní lyrika se téměř přestala vydávat, šlo o jakýsi sebeobranný rebirthing avantgardy.
V důsledku toho vznikla nová nezisková nakladatelství vydávající téměř výlučně poezii, především Kookbooks, které společně založili Daniela Steel a její grafik Andreas Töpfer a které, souběžně s činností literárních domů, samo pořádalo čtení a performance na stále nových místech.
Následovaly kolektivy jako G13 a kooperace, které přišly se zcela novými formáty, jako např. rottenkinckschow. V tomto případě se jedná o jevištní formát založený na vědeckém výzkumu, jehož cílem je vytvářet názornost. rottenkinckschow iniciovaly v roce 2008 autorky Ann Cotten, Monika Rinck a Sabine Scho.
Ztvárnění témat je navíc zcela jedinečné. Zcela v rozporu s tím, jak funguje logika prodeje umění, se zde sází na neopakovatelnost.
Kdo se tedy chce vydat za lyrickou avantgardou, musí ji hledat ponejvíce na postranních cestičkách, což ale nemusí nutně znamenat, že by si její protagonisté a protagonistky už tu či onde nevydobyli čest a slávu nebo se již dávno nevydali na tažení fejetony a Goethe-Instituty.
Ale i její známí zástupci jako Ann Cotten, Elke Erb, Oswald Egger, Monika Rinck či Ulf Stolterfoht zůstali věrní off-scéně, publikují na ní některé nebo všechny svoje knihy nebo rovnou zakládají vlastní nakladatelství poezie jako nedávno Ulf Stolterfoht Brueterich Press.
Dnešní lyrická avantgarda se pod labelem Teil der Bewegung pravidelně prezentuje i na Lipském knižním veletrhu, který je známý především jako čtenářský veletrh.
Knižní branže zaměřená na zisk však o ni má nadále pramalý zájem. Avantgardy, a to je možná potřeba zdůraznit, se proto nevyznačují jen příkladnými výkony a jmény jednotlivců, ale vždy se tak nějak zjevují a projevují skupinovými výkony ve vlastní režii.
Pokud bychom chtěli sémanticky přesně vyjádřit status avantgardy v rámci široké palety současné poezie, mohli bychom možná identifikovat tyto, nepříliš vážně míněné, rozdíly:
básníci*básnířky, rozděleni do pěti básnivých typů
1. já a ty a pratety
2. můj grimmův slovík
3. můj grimmův slovník a deleuze*
4. deleuze, ty a já v taxíku
5. sám v poušti**
* gilles deleuze (1925-1995), francouzský filozof, který se proslavil především svým tvrzením, že filozofie vymýšlí pojmy pro problémy, které by bez nich neexistovaly, a proto je čistě tvůrčí, nikoliv popisnou činností, která, stejně jako lyrické avantgardy, vynáší na denní světlo bezejmenné a přehlížené afekty.
** jedna je nejoblíbenější dosud ještě funkční varianta mimo běžný provoz.
dvě je varianta v rámci provozu.
tři je berlínská varianta v rámci provozu (alespoň v Berlíně oblíbená).
čtyři je varianta, která se z té berlínské varianty v rámci provozu zbláznila a opět touží po stavu mimo provoz.
pět je varianta ať se děje, co se děje, já jsem tady bůh stvořitel, která ignoruje jedničku až čtyřku.
(autorka tohoto článku vytvářející si první přehled o aktuálně básnících básnících ve facebookovém postu v říjnu 2016)
Pokud vynecháme pozici číslo jedna, daly by se dvojka až pětka už počítat k avantgardě, přičemž je nápadné, že se pozice dvě až čtyři především samy pojmově vymezují.
Například Monika Rinck už od roku 2001 provozuje své neustále probíhající Begriffsstudio na síti. Jedná se o sbírku špatně zaslechnutých, překroucených a běžnému porozumění se vzpírajících pojmů a ustálených slovních roz-vratů, jako nedávno např.: „nevcítník“, „odhled“ nebo odkaz na kolegu Oswalda Eggera, který je kurátorem Raketenstation Hombroich: „Posrald Egger na kurarestanici“).
Raketenstation Hombroich je dnes jakousi interdisciplinární kolonií avantgardních umělců na bývalé základně NATO v Severním Porýní-Westfálsku. V 90. letech tam žil a pracoval jeden z otců-zakladatelů dnešní německé lyrické avantgardy Thomas Kling, který proslul především přednesem svých básní. Nakladatelství Dumont proto začalo v rámci tehdy ještě velmi ambiciózního lyrického programu záhy vydávat jeho publikace spolu s cédéčky, na kterých byly básně, které Kling sám načetl, také slyšet.
Naopak pozice pět je velmi oblíbená mezi básníky*básnířkami, kteří krouží kolem antropocénu. Tedy období, v němž právě žijeme a pro které je charakteristické, že zemi natolik trvale ovlivnili a změnili lidé – biologicky, atmosféricky, geologicky –, že už je bez tohoto faktoru nepředstavitelná a nepopsatelná.
Mezi zástupce tohoto proudu patří mj. Daniela Seel nebo Daniel Falb. Zrovna nedávno jim vyšla antologie: all dies hier, majestät, ist deins: Lyrik im Anthropozän (to všechno tady, veličenstvo, je tvoje: lyrika v antropocénu), Berlín 2016.
Avantgardy, průkopníky, je většinou vidět bez tváře, uniformované, v malých skupinkách, zezadu:
"jsem na stráži, jsem má čistá / srst“ (z: Nico Bleutge, bez názvu, Sprache im technischen Zeitalter (Jazyk v technickém věku), září 2016)
Avantgardy o sobě smýšlejí v souladu se svým smýšlením, meta je jejich denní chleba:
„Robotománie, není kompatibilní s mýty. / Monstra jsou na jisté smýšlení příliš unavená. /Ale my takové smýšlení přece nejsme. / Vyzbrojeni naším plechem máme váhu.“ (Martina Hefter, Ungeheuer. Stücke. Gedichte, Berlín 2016)
Avantgardy pěstují hybris en gros & en detail a přitom se groteskně zaplétají do povinnosti jazykové přesnosti, kterou si samy uložily:
„Jak říká John Giorno? “We ARE the god. We ARE Computers:” /
Možná že dokonce jsem noční můra mého písíčka, //jehož život jsem jednou popsala v sáhodlouhé básni, / která se přetrhla, protože jsem věděla ještě příliš málo / O životě ve velkopodniku“ (Ann Cotten, Verbannt!, Berlin 2016)
V současných lyrických avantgardách bývá často hmatatelně přítomen afekt vyslovenosti, který běžná komunikace podceňuje:
„Je to báseň řízená na dálku svým autorem/
na kalné požární nádrži, opile se kolíbá,/ krátce před koncem se vyděsí,/
protože vznikla zcela bez řeči / a tvoří ji jen její čtenáři.“
(Ulrich Koch, SECHSTER NOVEMBER (Šestý listopad), facebook, 2016)
Žádná instance, která by Já a My ještě považovala za funkce, jako v pozici jedna „Já a ty a pratety“, z níž by mohly být vyvozovány platné výpovědi o světě. Možná je pozice jedna širším publikem stále ještě oblíbená i proto, že člověka ukolébává: v jistotě.
Člověk totiž ví nebo alespoň tuší, kdo ke komu mluví a proč: Ty tam, já tady a mezi námi pár příbuzných.
Setting, který stejně jako urbanistické plány nových sídlišť slibuje budoucí socializaci a zdařilou komunikaci vysílatele a příjemce, protože texty disponují spolehlivými koordinátami a mluvčími. Tohle všechno avantgardy ruší, nebo tento setting trvale ničí – nezřídka poté, co jej samy teprve vybudovaly.
Kráčí kupředu jako první, zády k publiku a vysvětlují:
Když na zeměkouli kráčíte kupředu, ona se pod vámi sama otáčí dozadu. To znamená, že ti, co kráčí kupředu jako první, nevěří své roli průkopníka.
„jen tu sedět a nic ne čekat a nic ne chtít & vy cítit / nový zpěv že přichází po všem tom ničení a v rušení“„
(Andre Rudolph, körper, fahrung mit sang, randnummer. literaturhefte, červen 2016)
Avantgardy se chovají tak trochu jako inverzní účesy; člověk si je musí neustále odhrnovat ze zorného pole, aby něco viděl. To jim u čtenářů, kteří spíše touží mít přehled, na popularitě zrovna nepřidá.
Jenže jim to občas zatraceně sluší, což k nim občas přiláká i zapřísáhlé pragmatiky srozumitelnosti.
Pro avantgardy není bez významu také poetická póza. Ne nutně jako provokace, ale určitě jako nastavení, které však nelze nikomu předepisovat.
A nic není tak atraktivní, jako přesvědčivě přednesená chvála svobody.
Kdo jednou viděl nějakou báseň Simone Kornappel, která rovnou vypověděla smlouvu s normovanou klávesnicí a – ne nepodobně mikrografům židovských rukopisů – své texty spíše kreslí, než píše, už nejspíš chápe, kam se to celé ubírá. Nejlépe to lze vystopovat v médiích více méně prchavého charakteru jako např. v literárním časopise randnummer, jehož je Simone Kornappel spoluzakladatelkou a vydavatelkou a o němž se nikdy neví, kdy zase vyjde a jak bude vypadat.
A to ani nemluvě o těch, kteří své básně okamžitě postují na platformách sociálních médií; ještě dřív, než je vydají, pokud je tedy někdy vydají.
A vedle toho se celá nakladatelství upsala těm, kteří tápavě básní vpřed, například Brueterich Press, Edition Azur, Edition Korrespondenzen, už zmiňované Kookbooks, Parasitenpresse, Roughbooks, Verlagshaus Berlin, Reinecke & Voss nebo Luxbooks, které již mezitím bohužel zaniklo.
Stejně jako Corbusier kdysi přišel se strojem na bydlení, tak by se o dnešní lyrické avantgardě dalo říci: Stroj na myšlení báseň si nic nevymýšlí, ale namlouvá. Formuje a dává si tvar.
„Já a báseň si neodpovídáme, báseň a já se zamlčujeme, oba nás halí to, co já být nechci a báseň být nemůže, až s vlastnostmi, které nás oplášťovaly, moje báseň se vůbec nemá myslet, nemá být při smyslech ani už vůbec ne ve smyslech!“
(z: Oswald Egger, Was nicht gesagt ist. Berliner Rede zur Poesie (Co se neřeklo. Berlínská řeč o poezii), Göttingen 2016)
Stroj na myšlení báseň zesměšňuje paranoiu coby poetický princip:
„pozor / copak nevidíš toho orla? / upírá zrak na tvoje mladé. / objevuje v jejich metodách nebezpečný podtext. / jakmile si na to zvykneš, přestane.
(z: Yevgeniy Breyger, Flüchtige Monde, 2016)
No a v posledku láká euforie předběžnosti těch, kteří kráčejí napřed, na všechno předcházející, takže nezbývá než spolu s Danielem Falbem avantgardisticky vágně konstatovat:
„ – bylo bývalo to tak mohlo být –
Enjoy!”
( Daniel Falb, z: all dies hier, majestät, ist deins: Lyrik im Anthropozän (to všechno tady, veličenstvo, je tvoje: lyrika v antropocénu), Berlín 2016)
