Tak jako Jakub Deml zkusím si taky sonet.
Takový sonet: vytahování a stahování rolet.
Sonet nesonet, zbytečná starost,
odchází, odešla radost.
Zbyněk Hejda
Na konci báječné pozdní Hejdovy básně se sonet nepovede: Hejda to říká („Sonet se nepoved.“) i předvádí: jeho sonet je o tři verše delší a celý se nějak podivně krčí a zas protivně natahuje a verše jsou metricky nespolehlivé a jsou to místy spíš věty s chtěnými rýmy atd. No, básník příliš nevěřil už od prvního verše (to jeho: „zkusím si“ a „tak jako Jakub Deml“ svědčí o velké skepsi a sebeironii). Odešla radost. Tak co se sonetem? Co s rispetem? Co s gazelem v roce 2017? Haiku!!??
Něco málo přece. Když napíšu sonet (vybírám si pro zjednodušení tuhle formu, protože souhlasím s tím, že když se dnes řekne „pevná básnická forma“, všem jako první naskočí právě sonet; jinak mluvíme-li o pevných formách, mluvíme asi především o rytmicky vypracovaném verši, který má v jedné básni minimálně nějaká echa); když tedy napíšu sonet, a pak ho někde tisknu nebo čtu, vždycky cítím, že bych byl rád, kdyby se mě někdo ptal, proč jsem použil tuhle formu. Ale většinou se nikdo neptá, i když to všem musí být podezřelé. Sonet má starobylou pečeť a řemeslnou značku a nikdo se ho raději nedotýká. Lidé si za rohem řeknou, že pěkné, moc pěkné a duchaplné, pochválí to – ale vlastně se jich to ani trochu nedotýká.
A já bych tak rád někomu řekl, že když píšu například o krajině za Prahou směrem na Beroun, kde se mísí okázalé a teď už okázale rozpadlé vily z konce devatenáctého století a jejich shnilé zahradní altány s chatařskou (kdysi dávno kovbojskou, později unavenou socialistickou) kulturou a vilami „nových Čechů“ z devadesátých let dvacátého století, použiju formu sonetu s obzvláštním gustem. Protože tu formu můžu destruovat, různorodě prznit, „tlačit“ malé do velkého a naopak, a přesto půdorys zůstává – a tak ta poberounská krajina, hrdá na něco, co už zmizelo, je v básni přítomna, udělána, zjevena. A nemusím pak o ní tolik mluvit a můžu se zabývat dalšími věcmi (třeba milostným vztahem, truchlením nebo popisem bažantí hlavy). A text bohatne a je v něm dost toho, o čem se přímo nemluví – a to je nejspíš dobře, že.
Když píšu takový nebo podobný sonet, cítím také něco jako radost z navazování. Jako bych se připojoval k řetězu sonetů, které byly v českém jazyce napsány, vstupoval do spodního proudu, který se skládá ze znělek Vrchlického, Machara i Zábrany třeba. Je to pocit ošemetný, ale je. Básník roku 2017 (ale už je to nějaký čas) jako by musel ručit za všechno sám – a tak alespoň tohle, pár starých kamarádů („báječný chór“) a jejich varianty 4-4-3-3. Podpora. Důležité je, že součástí toho pocitu (krom skromnosti: některé věci si před milovanými přáteli prostě nedovolím) je radost (Neodešla!! Neodchází!, abych se vrátil k Hejdově básni). A taky pocit jisté lehkosti. Těžko se to popisuje. Ale „spodní radost“ a „spodní lehkost“ jsou podle mého důležitými předpoklady k napsání dobré básně – a mně je do psaní přivádí právě tenhle pocit sounáležitosti a jistota (vratká), že se nedívám a nemluvím sám. Něco za mě někdo dělá: když píšu pevnou formu, jako bych jen vybíral mezi bezpočtem nabízejících se cest nebo chodeb, nedláždím je, nehloubím – jako by už byly a moje práce je jen vybrat – při procházení nebo běhu „svou vlastní“ kombinaci. A nemám na to mnoho času, je to docela fofr. Takhle bych rád odpověděl někomu, kdo by se skepsí a trochu přezíravě (chválabohu) ptal, proč se hmoždím s něčím tak prapodivným a oprýskaným. Ale nikdo se neptá.
A také bych mu řekl, že sonet stejně už nepoužívám v úplnosti, že už mnoho podstatných věcí nevím (mystický základ toho útvaru) nebo nevyužívám (logické členění, povinný obrat atd.), že už pracuju jen s některými parametry sonetové formy, a to spíš s těmi vnějšími: říkal bych mu to proto, aby se tolik nebál. Nebo proto, aby věděl, že se taky bojím a nejsem si vůbec jistý. A ještě bych dodal, že psát sonet (nebo jinou formu; nebo jen rýmovanou pětistopou čtyřveršovou jambickou sloku) je dobrodružství, ne pohodlí. Dobrodružství, které spočívá v pohybu mezi vůlí a intuicí, mezi záměrem a náhodou, mezi velením a poslušností. Zvláštní odrůda dobrodružství. Ale na divokosti mu to neubírá.
A v neposlední řadě: zkoušet někam posunovat staré formy je, myslím, obzvlášť vhodný způsob, jak se vzdělávat jako básník. Vždycky jsem se toužil vzdělávat v básnictví, ale nevěděl jsem, jak na to: číst, jistě – ale to nestačí. Jezdit k jiným básníkům – spousta překážek. A pak jsem přišel na překládání a vytváření vlastních „menších poetických slovníků“. Konečně něco, co mě bavilo.
Přál bych si, aby se náš formální večer vyvinul nikoli v obhajobu pevných forem, rytmu a metriky, rýmu atd., v poučený nářek nad mizením starého sdíleného světa, v duchaplný salon – ale spíš v dílnu, laboratoř, kde se staré formy představují jako předmět zkoumání (tenhle „studijní rozměr“ není české lyrice příliš vlastní, ale potřebuje ho) i inspirace, jako něco, co otevírá nové prostory ojedinělým způsobem. Aby jejich užívání bylo představeno věcně, s argumenty, a zároveň s nejistotou a tajemstvím. Chtěl bych, aby současní čeští básníci jmenovali ještě jiné důvody, které je k oživování starých forem vedou. Aby také z debaty vyšlo najevo, v čem se odlišuje revitalizace starých forem a veršových rozměrů po roce 2000 od neoklasicismu v české mladší poezii 90. let. Což se zajisté stane. Jonáš Hájek, Radek Malý, J. H. Krchovský, Ondřej Hanus, Tomáš Fürstenzeller, Pavel Kolmačka, Vratislav Färber a jiní – na jejich básních a s nimi by to, řekl bych, mohlo vyjít!
