Josef Šatný

Kapitáni

se v naší ulici vylodili
a k vdovám vklouzli,
v zátoce vdov zakotvili,
vznešení a pyšní.

Odstup jsme zachovali,
skepticky jako v bídných
monoxylech okolo nich kroužili.
 
Duben a v zahradách se svlékala
kvetoucí flotila třešní:
zůstaly, trávník vydrhly,
bílou příďovou vlnu 
plnovousu před sebe posunuly.
 
Zamlklí muži s rybami ve jménu,
jednoslabičnými, stříbřitými,
pan Okoun, pan Treska, pan Platýs – 
 jako slávky jedlé na dveřích
a okenicích jsme lepili,  
na Madagaskar, Zanzibar slídili,

slova jako skleněné perle si vyměnili,
kalfatrovat, briga,
nepromokavá plachta ...
 
Tiší muži s obličeji mořenými nahnědo
ještě na podzim, když šumění a
šustění utopenců skrz listí
křoví ve chladnějších nocích nastalo –
o mnohých svátcích byli   
vrávoraví ve větru se sílou
2,8  promile nalezeni.
 
Stojí dále za závěsy,
nedívají se na mě, já je vidím
z tmavé zahrady, příliš drobounké v jejich moři.

Věk: 22