Hudba
E. T. A. Hoffmann a hudba

Hudba hrála v životě E. T. A. Hoffmanna nesmírně důležitou roli, o čemž svědčí i to, že své jméno rozšířil o písmeno „A“ jako „Amadeus“. O spojení mezi Hoffmannem a světem hudby toho však lze říci mnohem více.

Od: Siawasch Aeenechi

E. T. A. Hoffmann (1776–1822) se narodil v Královci a dnešnímu publiku je znám téměř výhradně jako autor fantastických a strašidelných příběhů. Než se však stal spisovatelem, měl Hoffmann spíše ambice stát se skladatelem a hudebníkem, ostatně po celý život se považoval především za hudebníka a teprve na druhém místě za spisovatele.

Stejně jako ostatní romantičtí umělci byl i Hoffmann rozpolcen mezi literaturou a hudbou. Vzpomeňme si na Roberta Schumanna, který se původně chtěl stát básníkem, než se začal věnovat komponování. Jeho oblíbeným spisovatelem byl právě E. T. A. Hoffmann, který ho inspiroval k mnoha skladbám. Patří k nim třeba slavný klavírní cyklus Kreisleriana op. 16, který je považován za stěžejní dílo romantické klavírní literatury a byl pojmenován po jedné Hoffmannově postavě, kapelníkovi Johannesi Kreislerovi. Mimochodem, Kreisler se v různých jeho dílech objevuje opakovaně a obvykle si zahrává se svými často provokativními myšlenkami o umění, zejména o hudbě. Někteří interpreti ho označují za Hoffmannovo literární alter ego.

E. T. A. Hoffmann jako hudebník a skladatel

Kapelník Johannes Kreisler nakreslený jako autoportrét E. T. A. Hoffmanna. | © Státní knihovna v Bamberku Hoffmann sám skládal především vokální hudbu, ale dochovalo se i několik jeho symfonií, klavírních a komorních skladeb, které se však dnes již téměř nehrají a neuvádějí. Zachováno zůstalo i dvanáct jeho scénických děl, včetně melodramat Dirna a Saul, král izraelský, baletu Arlequin, opery Aurora a pohádkové opery Undine, která je dnes považována za jeho nejznámější a nejpůsobivější hudební dílo.

První významnější skladby napsal ve Varšavě, kde žil v letech 1804-1807. V roce 1808 se stal hudebním ředitelem bamberského divadla, ale tato práce ho nenaplňovala, protože se opakovaně dostával do konfliktu s neprofesionálně pracujícími orchestrálními hráči, a proto se této funkce po několika týdnech se zklamáním vzdal. Nějakou dobu vedl potulný život, než kvůli nedostatku peněz přijal místo kapelníka divadelní a operní společnosti, která vystupovala v Drážďanech a Lipsku. Během šesti měsíců ve funkci kapelníka Hoffmann neúnavně pracoval, se svými kolegy hudebníky nazkoušel 36 oper a dirigoval 80 představení, než se v létě 1816 musel z důvodu nemoci funkce vzdát.
Zklamán tím, že jako hudebník neuspěl a že se hudbou neuživí, pracoval až do své smrti na plný úvazek jako rada senátního soudu v Berlíně; tato práce ho však nenaplňovala. Čekal ho však ještě poslední hudební triumf: Opera Undine.

Undine, životní úspěch

Titulní list rukopisného libreta opery E. T. A. Hoffmanna Undine (libreto Friedrich de la Motte Fouqué). | © Staatsbibliothek zu Berlin Hoffmann se na poli hudby považoval především za operního skladatele, a proto není divu, že jeho nejznámějším a nejvlivnějším hudebním dílem je romantická opera, přesněji řečeno kouzelná opera Undine.

Undine je ženský vodní přízrak, který pochází z legendy hornorýnského rytířského rodu Staufenbergů. Vypráví o vodní víle, která chce pro sebe najít duši. Tu může získat pouze tehdy, když si vezme za manžela člověka. Aby toho dosáhla, má dar krásně zpívat, díky čemuž se jí nakonec podaří najít manžela, s nímž od té chvíle žije jako lidská bytost s duší. Příběh ovšem končí tragicky, protože jakmile je jí muž nevěrný, za trest umírá, ona vzápětí duši ztrácí a musí znovu žít pod vodou jako víla.

Premiéra opery se konala 3. srpna 1816 v Königliches Schauspielhaus na Gendarmenmarktu v Berlíně a lze ji označit za Hoffmannův největší životní umělecký úspěch. Během jednoho roku se odehrálo celkem třináct představení, což byl na tehdejší dobu značný počet. Důvodem, proč se nekonalo představení více, nebyl nedostatek zájmu, ale katastrofální požár, který zničil budovu divadla a další reprízy znemožnil. V roce 1821 byla opera několikrát uvedena také v Praze. Přestože premiéra měla úspěch, je opera dnes málo známá a hraje se jen zřídka; nahrávek existuje jen velmi málo.

Mozart a Beethoven jako zdroje inspirace

Hoffmann si vážil hudby Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791) natolik, že si z obdivu k němu nechal změnit své třetí křestní jméno Wilhelm na Amadeus. Hoffmann obdivoval zejména Mozartovy opery, obzvláště Dona Giovanniho, který je považován za jeden z vrcholů operní tvorby vůbec. Sám Hoffmann ji ve své sbírce povídek Fantasie- und Nachtstücke (Fantastické a noční kousky) označuje za „operu všech oper“.

Hoffmanna na této opeře nejvíce fascinovalo, jak se Mozartovi podařilo zkomponovat tak dokonalou hudbu na libreto, které považoval za spíše průměrné. Hoffmann v této souvislosti napsal: „Pokud se na báseň díváme tak, že jí nepřikládáme hlubší smysl a vnímáme pouze historickou stránku, je těžké pochopit, jak k ní mohl Mozart stvořit takovou hudbu.“

Tato opera, která měla premiéru 29. října 1787 v pražském Nosticově, dnešním Stavovském divadle, inspirovala Hoffmanna k napsání rané, krátké umělecké novely Don Juan, která poprvé vyšla v roce 1813 v lipském listu Allgemeine musikalische Zeitung a o rok později v prvním svazku Fantasiestücke in Callot`s Mannier [Fantastické kusy po Callotově způsobu], Hoffmannově první a nejúspěšnější knižní publikaci.

Důležitým zdrojem inspirace se pro Hoffmanna stala také Beethovenova (1770–1827) hudba. Podle Hoffmanna vyvolává v posluchačích přesně to, co doufal, že vyvolá ve čtenářích svým vlastním psaním: podivný, iracionální, temný svět duchů, který se skrývá za naším reálným světem a řídí se jinými zákony, přístupnými pouze pro nevědomí. Sigmund Freud později převzal Hoffmannovu myšlenku ve svém díle Das Unheimliche (Nadpřirozeno), v němž se intenzivně zabýval Hoffmannovým dílem, zejména povídkou Pískoun/Pískař.

Hoffmannův hudební odkaz

Autograf harfového kvintetu c moll E. T. A. Hoffmanna | © Staatsbibliothek zu Berlin Co můžeme říci o E. T. A. Hoffmannovi 200 let po jeho smrti? Že byl všestranným uměleckým romantickým talentem par excellence. Jeho hudební dílo je však dnes z velké části zapomenuto, na rozdíl od jeho díla literárního, které je považováno za součást kánonu světové literatury.

To jistě souvisí i s nepopiratelným nedostatkem kvalit jeho skladeb, které už dnešnímu posluchači nemohou nabídnout nevšední posluchačský zážitek. Nicméně pro zájemce může být zkoumání Hoffmannovy hudební tvorby užitečné, a sice zejména proto, že jsou dnes k dispozici nahrávky, které umožňují seznámit se s ním, což donedávna nebylo možné, protože jeho dílo bylo znovuobjeveno až v posledních několika desetiletích.

Stejně jako tvorba Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta, jejichž kvalit ovšem nedosahuje, stojí jeho dílo na počátku hudební epochy romantismu. Hoffmann svou operou Undine (spolu)založil žánr romantické kouzelné opery, která významně ovlivnila Weberovu operu Čarostřelec a Wagnerovy opery, zejména epochální Prsten Nibelungův. Přesto se Undine nedokázala prosadit v repertoáru operních domů a stejně jako ostatní Hoffmannovy skladby dnes žije ve stínu jiných hudebních děl.