Orální historie
Indické stínové loutkové divadlo
Nedílnou součástí indické kulturní historie, společenských zvyklostí a jazykového kontextu jsou tradiční formy scénického umění. Jednou z takových forem je stínové loutkové divadlo, pro něž je charakteristické to, že je prostřednictvím vyprávění z generace na generaci předáváno v rámci rodiny nebo příbuzenstva po dobu několika set nebo dokonce několika tisíc let.
Od: Anurupa Roy
Podle jedné ze starořeckých legend se bohové přeli o to, kde uschovat největší tajemství života: nejvyšší moudrost. Někteří z nich navrhovali nejvyšší horu, ale další jim oponovali, že i nejvyšší horu lidstvo jednou zdolá. Jiní navrhovali nejtemnější hlubiny oceánu, ale i tento nápad byl zavrhnut. Vždyť i tam by se lidé mohli dostat. Bohové nakonec rozhodli, že moudrost uloží tam, kde bude člověku přímo na očích: do jeho mysli – jeho snů. Já se domnívám, že dalším místem, kam bohové moudrost uložili, jsou příběhy eposů.
Takovéto příběhy se v rámci užší i širší rodiny po stovky, ba tisíce let formou tradičního loutkového divadla předávají z jedné generace na druhou. Každá generace pak tyto příběhy obohacuje o vlastní myšlenky a přizpůsobuje je potřebám nového publika a mecenášů a zanechává je následujícím pokolením stále vytříbenější a rafinovanější. Tradice tak nezůstává stát, ale s časem se neustále mění. Jestliže se jednou měnit přestane, bude to její konec. Tradiční formy múzických umění samozřejmě v podstatné míře vyrůstají z dějin kultury, společenských zvyklostí a jazykových souvislostí a tvoří složité a diferencované ekosystémy. Vývoj indického stínového divadla a role místních loutkoherců je živým dokladem této spletitosti.
Ve státech jižní Indie, konkrétně v Kérale, Karnátace, Tamilnádu a Ándhrapradéši, i ve východoindickém státě Urísa nacházíme místně specifické formy stínového divadla.
Anurupa Roy
Tradiční loutkoherectví má v Indii řadu různých podob. V různých oblastech Indie podle dostupných pramenů přežívá 18 tradičních typů loutkového divadla, k nimž mimo jiné patří maňásci, marionety i tyčkové a stínové loutky. Zároveň vznikají i nové loutkoherecké skupiny, které na žádnou konkrétní rodinnou tradici nenavazují, a ve své tvorbě kombinují staré i nové techniky. Někdy se v jejich případě hovoří o „moderních“ loutkohercích, což je ovšem sporné. Situace různých forem loutkového představení se v jednotlivých regionech Indie výrazně liší.
Nejdůležitějším aspektem tradičního loutkového divadla je narativní kontext, do kterého jsou díla zasazena a jehož kořeny sahají až k ústnímu tradování různých variant eposů, jako je Rámájana a Mahábhárata, příběhů z purán a místního folklóru. Tyto příběhy jsou určující z hlediska povahy představení (dialogů, stylizovaného slovního projevu, hudby a písní), výtvarné podoby loutek (barvy, tvaru, velikosti, materiálu), estetiky jeho formy i jeho vazby na diváky. Příběh tedy tvoří jádro představení a loutkami se většinou pouze vypráví. Po výtvarné stránce jsou loutky většinou odvozeny ze stylu místních sochařských děl, maleb a dalších múzických umění, přičemž všechny tyto umělecké formy jsou navzájem neodmyslitelně propojeny. Tradiční publikum tyto příběhy, písně, dialogy, a dokonce i vtipy velmi dobře zná. Loutkoherec ale nezastává jen roli prostého baviče. Je stejnou měrou i šaman, léčitel, vypravěč a mudrc místní komunity. Pečuje o kolektivní paměť a nabízí paralely mezi místní politikou a příběhy z eposů, mezi filosofií a každodenní realitou současného života. Hluboká znalost lidové slovesnosti na jedné a společensko-kulturní reality na druhé straně loutkoherci pomáhá vyjednat prostor mezi publikem a mytologickými postavami. Osobně jsem přesvědčena, že klíčovou roli v jednotlivých představeních hraje právě loutkoherec, který nese příběh, a nikoliv loutka.
Mahábhárata a Rámájana se často považují za lineární texty, které v konkrétní době vytvořil konkrétní autor. Pravda je ale taková, že příběhy v nich obsažené se vyprávěly již několik století předtím, než byly sepsány, a mají řadu různých autorů, interpolací a verzí. Když se na tyto texty díváme jako na „monolity“, ubírá jim to na hloubce a snižuje to jejich nepředstavitelnou bohatost. Vždyť jen Rámájany existuje 300 verzí! Ústně předávané verze těchto eposů se zhmotňují právě v loutkových představeních. Múzická umění hrají v tradování a uchovávání této studnice lidové moudrosti důležitou roli. Jako jednoduchý příklad můžeme uvést třeba to, že se v písemných verzích Rámájany většinou setkáváme jen s jedním Rávanou, desetihlavým králem ostrova Lanka. V ústních verzích ale existuje šest různých Rávanů: desetihlavý Daškantha, stohlavý Šatakantha, bratři Mahirávana a Ahirávana a konečně Čhajárávana a Májárávana, kteří jsou jakýmisi „hologramy“ desetihlavého Rávany. I samotný příběh desetihlavého Rávany, který je nejznámější, se v každé verzi odehrává na jiném pozadí.
Ve státech jižní Indie, konkrétně v Kérale, Karnátace, Tamilnádu a Ándhrapradéši, i ve východoindickém státě Urísa nacházíme místně specifické formy stínového divadla. Kořeny stínového loutkového divadla v těchto čtyřech jihoindických státech sahají až ke stínovým loutkám formy čamračije bahulije státu Maháráštra na západě Indie, kde se s tímto uměním už téměř nesetkáváme. Předpokládá se, že loutkoherci kdysi z pobřeží Maháráštry putovali na jih do Karnátaky a odtud pak do Tamilnádu. Soudí se tak proto, že i dnes loutkoherci ve všech těchto státech ve svých hrách používají jazyk arre, historickou verzi maráthštiny. Asi před 1000 lety pozval mahárádža království Pálakkát (dnes jeden z okresů státu Kérala) do Kéraly učence z Tamilnádu zběhlé v Kamba Rámájaně. Jejich úkolem bylo zřídit loutková divadla při chrámech bohyně Bhadrakálí v celém Pálakkátu. Během slavností zasvěcených bohyni Bhadrakálí hrají loutkoherci, respektive učenci v těchto loutkových divadlech neboli kútamadamech, vybudovaných naproti nejvnitřnější svatyni těchto chrámů, dodnes představení. Diváci každý rok od února do května zaplní 83 takových divadel, aby zhlédli epizody z Kamba Rámájany uváděné od západu do východu slunce po dobu 7, 11, 14, 21 nebo 64 dní. Lampy stínového divadla se zapalují ohněm hořícím ve svatyni bohyně Bhadrakálí. V Kamba Rámájaně není Rávana zápornou postavou. Je prokletým dveřníkem říše Vaikuntha, který je spolu se svým bratrem Kumbhakarnou znovuzrozen, a to jako Rávana, a nakonec osvobozen Rámou, vtělením boha Višnua.
Stínové loutkové divadlo v Karnátace
V karnátackém loutkovém divadle togalu gombejáta se využívá stínů zářivých barev, jimiž jsou tradičně černá, červená a bílá. Ve stínovém loutkovém divadle se zde setkáváme se třemi typy loutek. Loutky používané v komplexních výjevech (jamgat bavli), v nichž se celý příběh vypráví jedním obrazem nebo sekvencí většího počtu obrazů, podobně jako tomu je v komiksech. Loutky používané pro jednotlivé výjevy/postavy (ikpat bavli), které nemají pohyblivé části, a konečně loutky, jež naopak těmito pohyblivými částmi vybaveny jsou (háthpheruthali bavli). Loutkoherci jsou členy komunity Sillakajat a. Původně se jednalo o kmen lovců a sběračů, který si pro své stínové hry vyráběl loutky z kůže. Sami ve svých hrách figurují jako šašek Sillakajat a a svůj původ odvozují od mýtických strážců krále Rámy. Podle jejich legendy přišla Šúrpanakha, sestra poraženého krále Rávany, v přestrojení za královnou Sítou, manželkou Rámy, a prosila ji, aby se u ní mohla stát komornou. Síta souhlasila a Šúrpanakha si postupně získala její přízeň vyprávěním příběhů. Jednoho dne se Síty zeptala, zda si vzpomíná na Rávanu. Síta odvětila, že se s Rávanou nikdy nesetkala. Šúrpanakha dál naléhala: „Ach královno, určitě jsi ho někdy musela zahlédnout. Copak za tebou každý den nechodil? Jak je možné, že sis ho nikdy nevšimla?“. Síta nakonec připustí, že jednou zahlédla palec Rávanovy nohy. Šúrpanakha nato Sítu přesvědčí, aby z paměti namalovala Rávanův palec na velký list papíru. Šúrpanakha následně, coby zručná kouzelnice, namaluje zbytek Rávanovy postavy a vdechne jí život. Zrodí se tak Čhajárávana, stínový Rávaṇa, který touží po odplatě za svou smrt. Schová se proto pod postel, a když se Ráma večer vrací k odpočinku do své ložnice, vyskočí z pod postele, aby se pomstil, ale v boji je strážemi přemožen a za trest rozsekán na malé kousky. Právě z těchto kousků je pak sestavena první loutka, která prý dala vzniknout stínovému loutkovému divadlu.Stínové loutkové divadlo v Tamilnádu
V Tamilnádu se setkáváme s neprůsvitnými loutkami, které jsou větší a barevnější. Nazývají se thol bommalata: „thol“ znamená stín, „bomba“ nebo „gomba“ je loutka a „latam“ tanec. Doslovně lze tedy výraz thol bommalata přeložit jako „tanec stínových loutek“. Loutky obvykle představují konkrétní postavy. Všechny je ovládá jeden loutkoherec, který mění hlas podle toho, která z postav právě hovoří, a navíc ještě zpívá a hraje na několik hudebních nástrojů. Někdy mu ještě asistuje hráč na harmonium a další pomocník, který podává loutky. V typické hře jsou na jevišti většinou neustále více než dvě loutky a postavy se rychle střídají. Aktuálnost a legraci zajišťují zvířata a kašpárci.Loutky tolu bommalatam z Ándhrapradéše se podobají loutkám tamilským, jedná se však o největší indické stínové loutky vůbec. Lankiní, démonická strážkyně ostrova Lanka, může mít až čtyři metry! Většina loutek má na výšku 1,5–2,5 metru a jeden loutkoherec během představení ovládá a hraje nejvýše jednu postavu. Loutky jsou opatřeny celou řadou kloubů, takže je možné pohybovat jejich nohama, rukama, hlavou, a v některých případech dokonce i pasem. Loutkoherec v zákulisí stojí na prkně a tančí společně s loutkou. Tímto pohybem udává celkový rytmus, díky čemuž se mohou nohy loutek hýbat, aniž by se jich loutkoherec přímo dotýkal. V této tradici se, pokud jde o příběh, vychází z verzí Rámájany Mólla, Kamba a Adbhuta. Můžeme se zde tak setkat s příběhem bratrů Ahirávany a Mahirávany, kteří byli vzděláváni spolu s králem ostrova Lanka. Král je lstí přesvědčí, aby se připojili k válečnému tažení, které směřuje proti Rámovi. V jeho rámci pak Rámu a jeho bratra Lakšmana unesou. Do podsvětí se je pak vydává zachránit opičí bůh Hanumán.
Stínové loutkové divadlo v Uríse
V Kérale i v tradici Rávanačhajá z Urísy se používají menší loutky černé a bílé barvy. V této formě stínového divadla se využívá řady optických triků: prostřednictvím menší verze loutky se například vytváří iluze, že je postava od diváka daleko, a větší verze se naopak používá, má-li být vytvořen dojem, že je postava blízko. Pokud jde o příběh, využívá se v této tradici Bičitra Ramajána, kterou básník Višvanáth Khuntija vytvořil přímo pro účely divadelních představení.Doufám, že se této umělecké disciplíně v Indii v blízké budoucnosti dostane většího uznání a objeví se v ní příležitosti vzdělávat se, jež loutkohercům, kteří navazují na činnost předchozích generací vlastních rodin a věnují se tradičním formám, i novým umělcům, kteří se k loutkovému divadlu dostávají z jiných prostředí, umožní stát se na tomto poli kvalitními profesionálními umělci. Budou-li loutková představení pronikat i mimo tradiční publikum, může to časem vést ke zpochybňování stereotypů, jež jsou s touto uměleckou formou spojeny. Loutkohercům se tím možná zvýší sebevědomí a děti z rodin, které se loutkovému divadlu tradičně věnují, se pak možná rozhodnou v rodinné tradici dále pokračovat a zároveň ji také inovativně rozvíjet. Projekty, jako je tato virtuální knihovna, a sílící přítomnost indických loutek na internetu mohou stínovému divadlu pomoci zbavit se nálepky „umírajícího umění“. A časem by takto možná mohla přijít i změna politiky. Jisté však je, že se díky nim kolem loutkového divadla rozvinou nové diskuse a vznikne impuls, jenž toto indické múzické umění podnítí k inovacím.
Komentáře
Komentovat