Lesnická celebrita
„Taky si lehám na zem do bláta“: Rozhovor s Peterem Wohllebenem

Peter Wohlleben mění způsob, jakým lidé na celém světě přemýšlejí o stromech a ochraně lesů. Díky své knize Das Geheime Leben der Bäume (Tajný život stromů) se stal v roce 2015 pravděpodobně nejznámějším lesníkem v Německu. V interview hovoří o změně ve své kariéře a o vztahu člověka k lesu.

Vyučený lesník Peter Wohlleben pracoval dvacet let ve státní správě lesů. Pak se odhodlal ke změně. Společně s odlehlou obcí Wershofen se rozhodl pro vyčlenění ze struktury státních lesů, aby se místní lesy daly obhospodařovat ekologičtěji. Podle svých vlastních slov se osvobodil z „pout velké administrativy“. Jeho kariéra, která začala po tomto odvážném kroku strmě stoupat, potvrzuje správnost jeho rozhodnutí.
 
© Ludwig Verlag Dnes je Peter Wohlleben renomovaným autorem knih, který pravidelně vystupuje v různých talkshow a setkává se s politiky z celé Evropy. Jeho cílem je přesvědčit úřady o tom, že budoucnost lesů nespočívá v tom, že je budeme komerčně využívat, ale že budeme bojovat proti změně klimatu a proti ubývající druhové rozmanitosti.
 
Wohllebenova nejpopulárnější kniha Das geheime Leben der Bäume (v českém překladu Tajný život stromů vyšla v roce 2016) s více než milionem prodaných exemplářů v Německu a přibližně čtyřmi miliony po celém světě byla převedena do podoby 96minutového dokumentárního filmu. Sympatický německý lesník Peter Wohlleben v něm provádí diváky světem stromů a vysvětluje, jak spolu stromy navzájem komunikují. Kromě toho je nechává nahlédnout do svého každodenního života ředitele Wohllebenovy lesní akademie (Wohllebens Waldakademie), rodinného podniku, který má změnit způsob lesnického myšlení.

V Tajném životě stromů (Das geheime Leben der Bäume) mluvíte o své dvacet let trvající cestě od běžného lesníka k řediteli perspektivního, ekologicky orientovaného lesnického podniku. Nastal v tomto procesu okamžik, kdy jste si uvědomil, že byste chtěl být jiným druhem lesníka?
 
Nastalo víc takových okamžiků – například vždycky když jsem musel dát pokácet krásné staré stromy. Tehdy jsem si totiž ještě myslel, že to tak musí být, aby se les obnovil. Ale bylo mi to líto a někdy jsem ani nechápal, jak přesně to má vlastně lesu pomoci. Lesníci a zástupci lesního hospodářství dodnes tvrdí, že je to pro les dobré, když se kácejí stromy. Nikdy jsem to ale pořádně nepochopil. V jiném rozhodujícím okamžiku – který v té knize a ve filmu také hraje roli – šlo o staré pařezy, které v podstatě získávají pomoc od sousedních stromů. Při studiu lesnictví se učíte, že stromy si navzájem konkurují. Proč by ale měly pomáhat slabším, kdyby si skutečně konkurovaly? To mě zarazilo a řekl jsem si, že mi na tom něco nesedí.
Peter Wohlleben v lese, o který se stará a který patří německé obci Hümmel | © Miriam Wohlleben Ve filmu vás můžeme vidět na demonstraci v německém Hambašském lese (Hambacher Forst), kde se demonstranti pokoušejí zastavit likvidaci území. Stojíte na pódiu a říkáte svůj názor na změnu klimatu a ochranu životního prostředí – a působíte tak trochu jako aktivista...
 
V konečném důsledku jde o nás, tedy o nás lidi, protože příroda dokáže naprosto v pohodě přežít i bez nás. Některé druhy vyhubíme, ale celou přírodu zničit nemůžeme. To nedokážeme. Jde tedy skutečně o ochranu klimatu. Ochrana klimatu je však pouze jednou součástí ochrany životního prostředí. Ochrana životního prostředí je ve skutečnosti mnohem větší. V zájmu ochrany klimatu například životní prostředí často také ničíme.
 
Ani označení „aktivista“ není zcela neodůvodněné. Nedávno jsme byli v Dannenrodském lese (Dannenröder Forst), kde se staví dálnice vedoucí skrz les. Byli jsme tam s mnoha nevládními organizacemi (NGO) a postavili jsme se před stromy. Zasahovala tam policie s obušky a veškerým dalším vybavením a došlo tam opravdu k ošklivým výjevům. Toho se také účastním. Také si lehám na zem do bláta, abych tak řekl.
 
V Evropě – i v Německu – se například často děje to, že se uhelné elektrárny převádějí na spalování dřeva. Všichni vědci se shodují, že spalování dřeva škodí klimatu víc než spalování uhlí – kromě vědců z oboru lesnictví. Německé lesnictví má ale tak silnou lobby, i v Evropské unii, že je dřevo považováno za uhlíkově neutrální, a proto se v současnosti v Evropské unii mnoho uhelných elektráren převádí na dřevo. A to znamená, že například v Estonsku, Německu a na jihovýchodě USA dochází kvůli výrobě energie k rozsáhlému mýcení lesů. A to je opravdu šílené.

Na jednom místě filmu říkáte, že jsme si jako lidé vytvořili vztah k živočichům, ale s rostlinami a stromy jsme, jak se zdá, spojení ztratili. Přesto se vaše knihy o stromech prodávají po celém světě a jejich hlavní poselství lidi evidentně nadchlo. Čím to je, že jste s tímto tématem dosáhl takové popularity?
 
Nemyslím si, že je to nový trend, spíš si většina lidí už uvědomuje, že příroda není stroj. Je to tradiční způsob myšlení posledních 100 až 200 let, kdy se stále říkalo, že člověk je něco zvláštního a příroda je stroj. O zvířatech, ale pouze o vývojově vyspělejších druzích, už takhle neuvažujeme a lidem pomalu dochází, že ani stromy tady prostě jen tak nestojí.
 
Stromy jsou všem lidem v zásadě sympatické. To mi mimochodem připadá legrační. Moje kniha se prodává také v Izraeli, na Islandu nebo v Mongolsku – a tam zase tolik lesů není. Existuje tedy touha po stromech a neznám patrně nikoho, kdo by neměl rád krásné, velké, staré stromy. Je fascinující, co všechno už bylo mezitím objeveno. Například, jak se stromy učí. Stromy se přizpůsobují změně klimatu a učí se mnohem rychleji, než si myslíme. A když něco takového víte, pak vám začnou být stromy ještě sympatičtější.
Peter Wohlleben u jednoho starého stromu ve Švédsku během natáčení filmu Das verborgene Leben der Bäume (Skrytý život stromů) | © Jörg Adolph A myslím si, že věda stejně stále častěji přechází k předávání vědomostí jiným způsobem, dělá se to teď trochu zábavnější formou a používá se k tomu srozumitelnější jazyk. Úspěch knihy a filmu pravděpodobně vzešel z této kombinace. V konečném důsledku to samozřejmě nemůžu říct na sto procent, ale myslím si, že to bylo tou kombinací, že se to dobře čte a že spousta lidí nevěděla, že stromy prostě nejsou jen krásné, ale umějí toho ještě trochu víc.