Téměř všechny děti, pro které je němčina mateřským jazykem, přicházejí už v útlém věku do styku s lesem jako literárním námětem. V neposlední řadě za to může rozkvět romantismu v 19. století. V této éře zažila takzvaná „lesní literatura“ svůj průlom a etablovala se jako bezmála samostatný textový žánr. Většina pohádek bratří Grimmů se odehrává právě tam a vodí do lesa generaci za generací už od útlého věku. I pro starší byla k dispozici četba o lese: Josepha von Eichendorffa přitahovalo zapomínání na sebe sama tváří v tvář lesu, Ludwiga Tiecka lákala samota. Jako by se pro ně tam v lese zastavil čas. Navzdory revolučním zvratům, osvícenství a pokroku. Vepsali do lesa bájnost, pohádkovost a mystičnost a utvářeli tak německý obraz lesa, který přetrvává dodnes.
Robert Walser nebyl představitelem romantismu. Na to už bylo příliš pozdě. V jeho tvorbě se odráží nová doba, tedy konec dlouhého 19. a první polovina ještě delšího 20. století. Walser byl velice moderní. Jako jeden z prvních zavedl do německojazyčné literatury novou vrstvu zaměstnanců jako topos. Především to však byl flanér, poutník a chodec. A protože navzdory postupující industrializaci existovalo ještě hodně lesa k procházkám, končíval opakovaně – reálně i literárně – právě tam: v lese. To, co tam tento švýcarský spisovatel našel, bylo silně ovlivněno romantickou literaturou. Walserův les je vždy – alespoň do určité míry – romantický. Je osídlen lupiči, magickými prvky a lesními poutníky, jako je on sám. Poskytuje prostor pro snění, ticho, rozjímání i praskající erotiku na šťavnatě zeleném mechu. Děsivé stránky romantického lesa však Walser nepřevzal. Do lesa ho nežene hrůza, ale pocit, že v lese je zcela sám sebou, že je tam doma. Volně podle Goethova Fausta: Tady je člověkem, tady jím smí být.
Básně, které jsou zde prezentovány, pocházejí z knihy Die Gedichte (Básně), vydané nakladatelstvím Suhrkamp, povídka Marie je obsažena ve vydání kompletního Walserova díla nakladatelstvím Helmut Kossodo.
Překlad: Gedichte (Wald), Marie – Radek Charvát
Audio: Jakub Gottwald
Robert Walser nebyl představitelem romantismu. Na to už bylo příliš pozdě. V jeho tvorbě se odráží nová doba, tedy konec dlouhého 19. a první polovina ještě delšího 20. století. Walser byl velice moderní. Jako jeden z prvních zavedl do německojazyčné literatury novou vrstvu zaměstnanců jako topos. Především to však byl flanér, poutník a chodec. A protože navzdory postupující industrializaci existovalo ještě hodně lesa k procházkám, končíval opakovaně – reálně i literárně – právě tam: v lese. To, co tam tento švýcarský spisovatel našel, bylo silně ovlivněno romantickou literaturou. Walserův les je vždy – alespoň do určité míry – romantický. Je osídlen lupiči, magickými prvky a lesními poutníky, jako je on sám. Poskytuje prostor pro snění, ticho, rozjímání i praskající erotiku na šťavnatě zeleném mechu. Děsivé stránky romantického lesa však Walser nepřevzal. Do lesa ho nežene hrůza, ale pocit, že v lese je zcela sám sebou, že je tam doma. Volně podle Goethova Fausta: Tady je člověkem, tady jím smí být.
Básně, které jsou zde prezentovány, pocházejí z knihy Die Gedichte (Básně), vydané nakladatelstvím Suhrkamp, povídka Marie je obsažena ve vydání kompletního Walserova díla nakladatelstvím Helmut Kossodo.
Překlad: Gedichte (Wald), Marie – Radek Charvát
Audio: Jakub Gottwald
Rakouský spisovatel Robert Musil se celosvětově proslavil svým třísvazkovým hlavním dílem Muž bez vlastností (Der Mann ohne Eigenschaften). S ironickým odstupem se v tomto díle vypořádává s duální rakousko-uherskou monarchií v předvečer první světové války. S podobným odstupem přistupoval Musil i k menším tématům. Například k lesu.
Co je to les? Je to příroda? Z nemocničního lůžka v sanatoriu nechává Musil svůj pohled zabloudit do nedalekého horského lesa, který má zřejmě lidi upoutané na lůžko uklidnit a naplnit je myšlenkami na dobrý vzduch a volný pohled. Ale to, co tento ostrý kritik a ironik uznává, není příroda, která reguluje sama sebe. Je to les. Zřízený a opečovávaný lidskou rukou, aby vyhovoval nárokům lidí – nárokům na povznesení, rozptýlení a ekonomické využití: „Německý les si je vědom své povinnosti.“ Les jako sklad prken a výchozí místo pro získávání kyseliny mravenčí. Zde není místo pro mystický lesní zážitek romantismu. Nebo snad ano? Robert Musil les nekritizuje. Les je pro něj místem, kde moderní člověk a jím vybudovaná příroda nejčistším způsobem souznějí. To, co zde Musil před téměř 100 lety velice výstižně ironizoval, byla ideologická nadsázka, sebeklam člověka tváří v tvář ozeleněné zásobárně dřeva pro dřevařský průmysl.
Literární esej Kdo tě, ty krásný lese…? (Wer hat dich, du schöner Wald...?) pochází z roku 1936.
Překlad: Radek Charvát
Audioukázka: Jakub Gottwald
Co je to les? Je to příroda? Z nemocničního lůžka v sanatoriu nechává Musil svůj pohled zabloudit do nedalekého horského lesa, který má zřejmě lidi upoutané na lůžko uklidnit a naplnit je myšlenkami na dobrý vzduch a volný pohled. Ale to, co tento ostrý kritik a ironik uznává, není příroda, která reguluje sama sebe. Je to les. Zřízený a opečovávaný lidskou rukou, aby vyhovoval nárokům lidí – nárokům na povznesení, rozptýlení a ekonomické využití: „Německý les si je vědom své povinnosti.“ Les jako sklad prken a výchozí místo pro získávání kyseliny mravenčí. Zde není místo pro mystický lesní zážitek romantismu. Nebo snad ano? Robert Musil les nekritizuje. Les je pro něj místem, kde moderní člověk a jím vybudovaná příroda nejčistším způsobem souznějí. To, co zde Musil před téměř 100 lety velice výstižně ironizoval, byla ideologická nadsázka, sebeklam člověka tváří v tvář ozeleněné zásobárně dřeva pro dřevařský průmysl.
Literární esej Kdo tě, ty krásný lese…? (Wer hat dich, du schöner Wald...?) pochází z roku 1936.
Překlad: Radek Charvát
Audioukázka: Jakub Gottwald
A najednou je tam stěna, kterou už se nedá proniknout. Pravděpodobně každý z nás zná tento psychologický efekt, když se cítíme uvězněni v situaci, o které si myslíme, že z ní nedokážeme – emocionálně nebo fyzicky – uniknout. Taková stěna se objevuje i v životě hlavní hrdinky románu Stěna (Die Wand) spisovatelky Marlen Haushofer. Jednoho rána je stěna náhle tady, sice neviditelná, ale přece jen neproniknutelná. Bezejmenná žena je zavřená v lese, zbývá jí jen hájovna, pár zvířecích společníků a ohlédnutí za životem, který ji na toto uvíznutí v lese nepřipravil. Venku za stěnou se civilizace propadá do bezhlasnosti. Lidé ustrnou a pozvolna mizí. Tiše a pomalu jsou známky lidské existence pohlcovány „přírodou“.
To, co zní jako apokalyptický psychothriller, je – v závislosti na interpretaci – zásadní kritikou civilizace a výrazem hlubokého strachu z budoucnosti nebo psychogramem feministického posilování důvěry ve vlastní schopnosti vypravěčky, vyprávějící v první osobě. Na rozdíl od většiny ostatních lidí toulajících se po lese je to koneckonců žena, která je v lese konfrontována se svou rolí lidské bytosti.
Ať tak či onak, román rakouské spisovatelky Marlen Haushofer, vydaný v roce 1963, navazuje na dvě témata, která v 50. a 60. letech hýbala německy mluvící veřejností – jednak to byl strach z jaderné války, jednak měnící se vztah mezi pohlavími. Ne náhodou měla kniha mimořádný úspěch a dodnes patří na mnoha školách k povinné četbě.
Není náhodou, že místem pro obojí – jak pro kritiku starého světa, tak i pro posilování důvěry ve vlastní schopnosti –, je les. Když je odkázána sama na sebe, osvojí si tato žena techniky, které potřebuje k přežití. Po přesídlení zpátky do přírody se cítí svobodnější a opravdovější a dokonce se přiznává k tajnému uspokojení, že příroda přežije civilizaci, která je ve vypravěččiných očích zpustlá. Les není žádný ráj, práce je těžká, smrt a strádání jsou vždycky blízko. Ale ona cítí, že je v téměř liduprázdném lese na správném místě.
Překlad: Kateřina Lepic
Audio: Anita Krausová
To, co zní jako apokalyptický psychothriller, je – v závislosti na interpretaci – zásadní kritikou civilizace a výrazem hlubokého strachu z budoucnosti nebo psychogramem feministického posilování důvěry ve vlastní schopnosti vypravěčky, vyprávějící v první osobě. Na rozdíl od většiny ostatních lidí toulajících se po lese je to koneckonců žena, která je v lese konfrontována se svou rolí lidské bytosti.
Ať tak či onak, román rakouské spisovatelky Marlen Haushofer, vydaný v roce 1963, navazuje na dvě témata, která v 50. a 60. letech hýbala německy mluvící veřejností – jednak to byl strach z jaderné války, jednak měnící se vztah mezi pohlavími. Ne náhodou měla kniha mimořádný úspěch a dodnes patří na mnoha školách k povinné četbě.
Není náhodou, že místem pro obojí – jak pro kritiku starého světa, tak i pro posilování důvěry ve vlastní schopnosti –, je les. Když je odkázána sama na sebe, osvojí si tato žena techniky, které potřebuje k přežití. Po přesídlení zpátky do přírody se cítí svobodnější a opravdovější a dokonce se přiznává k tajnému uspokojení, že příroda přežije civilizaci, která je ve vypravěččiných očích zpustlá. Les není žádný ráj, práce je těžká, smrt a strádání jsou vždycky blízko. Ale ona cítí, že je v téměř liduprázdném lese na správném místě.
Překlad: Kateřina Lepic
Audio: Anita Krausová
Marian byla úspěšná. Jako galeristka s vytříbeným vkusem a reprezentativním mužem patřila ve svém městě v Rakousku k vyšší vrstvě. Oproštěná od existenčních starostí vnímala jako svůj největší problém to, co si o ní myslí ostatní. Ale vlastně i to jí bylo ve většině případů lhostejné. Potom padne, a to hluboko. Skončí v malé chatce, vytápěné kamny na dřevo na okraji lesa v rakouské pampě. Je vržena zpět do stavu, který je hluboko pod obecně akceptovanou hranicí životního minima, a musí se vyrovnat se svou novou situací. Tady nepotřebuje žádnou přírodní kosmetiku, supermarket s biopotravinami ani značkové oblečení. Potřebuje dřevo, potřebuje jídlo. Les se ujímá role zásobovatele v době nouze.
Román Les (Wald) rakouské autorky Doris Knecht, vydaný v roce 2015, navazuje jednoznačně na román Stěna (Die Wand) spisovatelky Marlen Haushofer, který byl představen v předchozí epizodě podcastu. Les jako prostor pro sebeuvědomění, pro posilování důvěry ve vlastní schopnosti a pro odvrácení se od nefunkční, rozbité civilizace – všechna tato témata se zde znovu objevují. Ale jsou tu i rozdíly. Zatímco ve Stěně se celý svět znenadání hroutí a hlavní hrdinka zůstává sama, v Lese je katastrofa subtilnější a zároveň individuálnější. Světová hospodářská krize připraví Marian o ekonomický blahobyt a o společenskou roli, zatímco svět či spíše civilizace se zdánlivě netečně točí dál. Les zde není liduprázdný. Hemží se to tu majiteli lesa, zemědělci a lidmi, kteří zpracovávají dřevo. Odklon od civilizace a společnosti je proto nutně neúplný. Také feministický aspekt ženského posilování důvěry ve vlastní schopnosti funguje v Lese pouze do určitého bodu. Marian je spíše odkázaná na to, aby ji nechali přežít – nebo spíš aby ji MUŽ nechal přežít – a aby si směla přivlastnit bohatství lesa. Konec románu Stěna se však v románu Les opakuje. Je to vyhlídka na to, že hrdinka jednou les zase opustí.
Překlad: Eliška Dubcová
Audioukázka: Anita Krausová
Román Les (Wald) rakouské autorky Doris Knecht, vydaný v roce 2015, navazuje jednoznačně na román Stěna (Die Wand) spisovatelky Marlen Haushofer, který byl představen v předchozí epizodě podcastu. Les jako prostor pro sebeuvědomění, pro posilování důvěry ve vlastní schopnosti a pro odvrácení se od nefunkční, rozbité civilizace – všechna tato témata se zde znovu objevují. Ale jsou tu i rozdíly. Zatímco ve Stěně se celý svět znenadání hroutí a hlavní hrdinka zůstává sama, v Lese je katastrofa subtilnější a zároveň individuálnější. Světová hospodářská krize připraví Marian o ekonomický blahobyt a o společenskou roli, zatímco svět či spíše civilizace se zdánlivě netečně točí dál. Les zde není liduprázdný. Hemží se to tu majiteli lesa, zemědělci a lidmi, kteří zpracovávají dřevo. Odklon od civilizace a společnosti je proto nutně neúplný. Také feministický aspekt ženského posilování důvěry ve vlastní schopnosti funguje v Lese pouze do určitého bodu. Marian je spíše odkázaná na to, aby ji nechali přežít – nebo spíš aby ji MUŽ nechal přežít – a aby si směla přivlastnit bohatství lesa. Konec románu Stěna se však v románu Les opakuje. Je to vyhlídka na to, že hrdinka jednou les zase opustí.
Překlad: Eliška Dubcová
Audioukázka: Anita Krausová
Pod stromy v lese není jen světlo a stín. Především se tam vyskytují lidé, kteří jsou unaveni lidskou společností nebo z ní byli vyhnáni. Jestliže dříve byl literární les zalidněn loupežníky jako v romantickém pohádkovém almanachu Wilhelma Hauffa Hospoda ve Spessartu (Das Wirtshaus im Spessart), opuštěnými dětmi jako v Jeníčkovi a Mařence (Hänsel und Gretel) nebo pochybnými babkami kořenářkami neboli čarodějnicemi, dnes se v literárních lesích shromažďují ještě stále nepřizpůsobivci, ztroskotanci, podivíni a hledači. Za nimi následují ti, kteří neztroskotali (nebo zatím ještě neztroskotali?). Společně se vydávají hledat vzájemné spojení. To je i případ vypravěče v první osobě v příběhu Sebastiana Brücka. Po letech se se svým strýcem Heinerem znovu vydává do lesa svého dětství. Hledat houby, lišky, a tím splnit babiččino poslední přání. Cesta tam je plná houštin. Porozumění a spojení se však nedají najít za každým keřem. Ani lišky ne. Jenomže pod buky lidé nejenom něco hledají, ale tu a tam i něco najdou.
Povídka vyšla v roce 2008 v týdeníku DIE ZEIT a v roce 2019 v antologii Durch die Wälder od Anny von Planta.
Překlad: Radek Charvát
Audioukázka: Jakub Gottwald
Povídka vyšla v roce 2008 v týdeníku DIE ZEIT a v roce 2019 v antologii Durch die Wälder od Anny von Planta.
Překlad: Radek Charvát
Audioukázka: Jakub Gottwald
Novinář a spisovatel Wolfgang Büscher, narozený v roce 1951, nás ve svém autobiografickém románu Návrat domů (Heimkehr) zavede do lesa. Jako malý kluk snil o tom, že se přestěhuje do vlastnoručně postavené chaty v lese blízko domu svých rodičů. Nyní, o desítky let později, Büscherova matka umírá. Aby jí byl nablízku, rozhodne se na rok přestěhovat z města zpátky na venkov, do malé lovecké chaty v lese, který zná ze svého dětství.
Obraz lesa, který nám Büscher předkládá, je ještě zřetelně ovlivněn zjasňujícím pohledem dítěte. Je však rozšířen o dospělý poznatek, že v lese se vše rychle stává existenciálním. Matka umírá. Les je sužován brouky, vedrem a bouřkami. Probíhá mýcení, opětovné zalesňování, lovení a procházení. Zvláštní je při tom především Büscherův pohled na lidi v lese, na lidi, kteří chodí po lese. Na sběrače, na lidi, kteří se procházejí, nebo na hajného. Les zde není jen ze dřeva. To lidé ho formují, ohrožují, chrání a využívají. Büscher ve svém Návratu domů pátrá po originálech, které se pohybují mezi duby, smrky a mrtvým dřevem a jsou už s lesem srostlé.
Román Heimkehr vyšel v roce 2020 v německém nakladatelství Rowohlt.
Překlad: Eliška Dubcová
Audioukázka: Jana Kozubková
Obraz lesa, který nám Büscher předkládá, je ještě zřetelně ovlivněn zjasňujícím pohledem dítěte. Je však rozšířen o dospělý poznatek, že v lese se vše rychle stává existenciálním. Matka umírá. Les je sužován brouky, vedrem a bouřkami. Probíhá mýcení, opětovné zalesňování, lovení a procházení. Zvláštní je při tom především Büscherův pohled na lidi v lese, na lidi, kteří chodí po lese. Na sběrače, na lidi, kteří se procházejí, nebo na hajného. Les zde není jen ze dřeva. To lidé ho formují, ohrožují, chrání a využívají. Büscher ve svém Návratu domů pátrá po originálech, které se pohybují mezi duby, smrky a mrtvým dřevem a jsou už s lesem srostlé.
Román Heimkehr vyšel v roce 2020 v německém nakladatelství Rowohlt.
Překlad: Eliška Dubcová
Audioukázka: Jana Kozubková
K nejznámějším a nejpopulárnějším autorům, kteří se dnes zabývají lesem, patří určitě Peter Wohlleben. Od roku 2007 napsal tento lesní inženýr celou řadu knih o různých aspektech lesa. V současnosti se Wohlleben objevuje také v německé televizi a ve filmu – vždy při tom slouží svému poslání, které spočívá ve vysvětlování tajemství lesa lidem nezkušeným a odcizeným. Lesní stromy u něj tvoří lesní společnost, která se chrání, pomáhá a interaguje. Každá biologická reakce je pro Wohllebena zároveň známkou toho, jak velký a vysoce rozvinutý je lesní systém. Les u něj získává téměř lidskou podobu, získává individuální i společenský charakter. To se však setkává i s kritikou. Wohllebenovu polidšťující interpretaci biofyzikálních procesů není nutné v každém bodě sdílet. Jednu věc však Wohlleben dokáže jako nikdo jiný – vysvětlovat souhru lesních organismů tak, že to člověk pochopí i bez studia lesnictví. Svými populárně naučnými příběhy o přírodě dokázal Němce do jisté míry znovu nadchnout pro les a zároveň lesu „vrátil duši“, jak napsal Jan Heidtmann v listu Süddeutsche Zeitung. I když Wohlleben mnohé vysvětluje moderní vědou, vrací do německých městských bytů romantické okouzlení lesem.
Zde prezentovaný úryvek pochází z Wohllebenovy nejznámější knihy Tajný život stromů (Das geheime Leben der Bäume).
Překlad: Magdalena Havlová
Audio: Jana Kozubková
Zde prezentovaný úryvek pochází z Wohllebenovy nejznámější knihy Tajný život stromů (Das geheime Leben der Bäume).
Překlad: Magdalena Havlová
Audio: Jana Kozubková