Design
Dobře utajený sklář

Pokud nejste odborníci na československé lisované sklo nebo historici užitného umění, asi jste o skláři Rudolfu Schröterovi nejspíš neslyšeli. A přece jeho dílo nejspíš znáte: vždyť s ním už více než sto let vyrůstají generace českých, slovenských, německých, ale také polských či srbských rodin.

Od: Tomáš Moravec, Goethe-Institut

Všichni jsme obklopeni věcmi, které vnímáme tak nějak automaticky. Nepřemýšlíme moc nad tím, jestli se nám líbí, nebo ne, ty věci tu prostě jsou a tvoří součást našeho světa. Třeba ta „obyčejná“ váza, která vždycky stála u babičky na kredenci. Nebo ty lisované skleničky v kuchyni, kterých je v každé druhé domácnosti dvanáct do tuctu. Anebo ten podnos na jednohubky, který se snaží imitovat broušené sklo – to přece není nic zajímavého? Omyl. Někdy stačí jen trochu „zagooglit“ a tyhle zdánlivě obyčejné předměty začnou vydávat své osobní, nečekané příběhy. Třeba ten o Rudolfu Schröterovi.

Tvrďačka Květa a obchody s Luftwaffe

Rudolf Schröter se narodil 3. dubna 1887 v saském Freitalu. Vyučil se kresličem, a coby návrhář skla působil v Kolíně nad Rýnem. Už jako pětadvacetiletý ovšem přesídlil na českou stranu hranice do Rudolfovy hutě v Dubí u Teplic a velmi rychle se vypracoval na tamní hvězdu. Jak? Schröter vtiskl dubským výrobkům nezaměnitelný charakter a originální design: zaměřil se na lisované sklo a jeho možnosti pozvedl na novou úroveň.

Třeba návrhem dnes již legendárních skleniček duritek z roku 1914. Ano, ta bachratá štosovatelná sklenička, známá ze všech možných kantýn, je skutečně už tak stará. Jejím nejrozšířenějším typem byla „Květa“ z roku 1934, která při pohledu shora opravdu připomínala rozkvetlý květ. Vyráběla se po celé dvacáté století a její „designovou dceru“ můžete dodnes za pár korun koupit pod názvem Picardie Duralex.
  Ono „dur“ ve slově duritka odkazuje údajně k hudební terminologii a k durové, tedy tvrdé stupnici. Duritky se totiž vyráběly prudkým zchlazením rozžhaveného lisovaného skla studeným olejem, což dalo hmotě velkou tvrdost. Duritka tak může spadnout na zem, aniž by se rozbila. Tedy pokud se tyto nehody nedějí příliš často, pak se sklenice skutečně rozsypou. To se mimochodem přihodilo třeba v roce 1940, když tehdejší ředitel Rudolfovy hutě nabízel duritky do kantýn německé Luftwaffe. Ve snaze demonstrovat pevnost svých sklenic praštil s jednou z nich vší silou o zem. Výsledkem byl zmařený obchod a hromádka tupých střepů… Pan ředitel si totiž pád skleničky předtím trénoval, zapomněl ale na vnitřní pnutí kaleného skla: první pády skleničku vizuálně neporušily, hmota se ale napjala a do příští „výzvy“ už šla značně oslabena.

Evropa, totalita a stesk po domově

Ale zpátky k Schröterovi. Nejen jeho skleničky, ale i ostatní výrobky z lisovaného skla se od třicátých do šedesátých let 20. století tak rozšířily, že je dnes najdete v každé druhé domácnosti. A to nejen v Československu, kde Schröter platí za praotce lisovaného skla, ale také v Německu, Polsku nebo na Balkáně, kam jej zanesli Schröterovi žáci.
 
Dvacáté století přineslo úspěch Schröterovým výrobkům, ale také turbulence do Rudolfovy hutě i do sklářova osobního života. Pro židovskou rodinu Inwaldů, kterým sklárny patřily, znamenala druhá světová válka tragédii. Ve sklárně samotné se v letech 1944-1945 na úkor užitkového skla vyráběly skleněné miny. Rudolf Schröter v Rudolfově huti zůstal i po válce – odsunům se na rozdíl od většiny ostatních německy mluvících sklářů vyhnul, byl totiž pro československý sklářský průmysl prakticky nepostradatelný. Dožil se i zestátnění „své“ hutě, kterou opustil až v roce 1958, kdy – v 71 letech – odešel do důchodu.
 
Zbytek je nedopsaným příběhem. Schröterovi mladší spolupracovníci vzpomínají, že starý mistr nechtěl v poválečném Československu zemřít. Je možné, že odešel zpět do rodného Freitalu; ten je ostatně od Rudolfovy huti vzdušnou čarou vzdálený sotva 50 kilometrů. Nevíme, kdy a kde Rudolf Schröter zemřel. Nevíme ani, zda ještě na sklonku života tvořil. A dokonce i jeho jméno umí správně napsat jen znalci: zatímco většinou se udává „Schrötter“, on sám se podepisoval jen s jedním „t“…

Jistě tedy víme jen to, že stovky jeho návrhů zhmotněných ve statisících váz, džbánů, sklenic, podnosů, misek či dóz dodnes bereme do rukou každý den, aniž bychom znali příběh jejich tvůrce.