German Mumblecore
Točit filmy prostě jen tak
Do centra pozornosti se dostává takzvaný „german mumblecore“, žánr německé kinematografie, který výrazně sází na improvizaci. Co přesně se však skrývá pod pojmem „mumblecore“ a co tento směr nabízí německé kinematografii?
Stranou domácí mainstreamové produkce utvářejí charakter současné německé kinematografie především tři proudy – takzvaná „berlínská škola“, dále nový německý žánrový film, který je zatím ještě v plenkách, a čerstvě pokřtěný takzvaný „german mumblecore“ (označovaný někdy také jako „berlínský mumblecore“). Poslední z nich se zejména od velkého festivalového úspěchu filmu Love Steaks (2013) režiséra Jakoba Lasse dostává stále více do povědomí domácích filmových fanoušků. Ale co to vlastně je „german mumblecore“?
GERMAN MUMBLECORE – VYSVĚTLENÍ POJMU
Pojem „mumblecore“ pochází z americké nezávislé scény. Označuje filmy, které vznikají s malým rozpočtem a ohledně herectví a inscenování výrazně sázejí na improvizaci. S tím je úzce spojena moderní digitální záznamová technika, která tento druh volného filmování ve velkém stylu umožňuje a propůjčuje mu vyšší technickou kvalitu. Anglické slovo „mumble“, které znamená „mumlat“, odkazuje na často špatnou zvukovou kvalitu improvizovaných dialogů v prvních amerických filmech žánru mumblecore. Patrně nejznámějším zástupcem tohoto směru je režisér Andrew Bujalski (Funny Ha Ha, USA 2002). Zda je pojmenování nového digitálního filmu z Německa podle původně amerického žánru výstižné, je však navzdory mnoha paralelám navýsost sporné.
Německé filmy, které odpovídají způsobu práce ve stylu mumblecore, existují už několik let. Jsou to například filmy Silvester Countdown (Silvestrovské odpočítávání, Oskar Roehler, 1997) nebo Das weiße Rauschen (Bílé šumění, Hans Weingartner/ Tobias Amann, 2002) – nemluvě o filmech jako Berlin für Helden (Berlín pro hrdiny, Klaus Lemke, 2012) nebo Halbe Treppe (Polovina schodiště, Andreas Dresen, 2002). Aktuálně zvýšená recepce žánru mumblecore ze strany filmových fanoušků a filmových kritiků je vysvětlována tím, že jsou takové filmy častěji vidět v německých kinech. K německým představitelům mumblecoru patří vedle Jakoba Lasse (Love Steaks, 2013) a jeho bratra Toma Lasse (Kaptn Oskar /Kapitán Oskar/, 2013) především Axel Ranisch (Reuber /Loupežníci/, 2013), Nico Sommer (Silvi, 2013) a Hanna Doose (Staub auf unseren Herzen /Prach na našich srdcích/, 2013).
TOČIT VOLNĚ PODLE POCITU
„Mám rád, když před kamerou vzniká něco, co nebylo předem domluvené. Když si člověk najednou všimne, že postavy, které si vymyslel, se stávají lidmi, protože v tu chvíli musejí jednat naprosto autenticky. Děje se něco nového. Mystická záležitost.“ (Axel Ranisch)
Hlavním znakem filmů žánru mumblecore je stylový a inscenační prostředek improvizace, které se jako červená nit vine celou produkcí. Improvizují nejen herci, ale také režiséři a kameramani. Obvykle není k dispozici žádný scénář a natáčení postupuje podle hrubě načrtnutých dějových oblouků. Stylizovaná autentičnost, která tímto způsobem vzniká, vyznačuje jakoby protipól k přísně koncipovaným dílům berlínské školy.
Esteticky se tento způsob práce odráží v dokumentárně působící kameře, tvrdých střizích mezi scénami a technických nedokonalostech. Pro zachycení hereckých improvizací se používá ruční kamera, která pružně reaguje na dění. Orientační značky na zemi nebo precizně nazkoušený průběh scén tedy odpadá stejně jako úzkostlivě přesné, ale časově náročné svícení. Častěji než klasicky natáčené filmy vznikají improvizované filmy během práce ve střižně ještě jednou znovu. Spontánní dialogy a situace se tak spojují do celkového dramaturgického obrazu. Že jsou zde žádané výrazné herecké tváře, vyplývá z polodokumentárního způsobu práce. Malé role ve filmech mumblecore ztvárňují – podobně jako v amerických filmech tohoto žánru – často amatéři, kteří obvykle hrají ve svém pracovním prostředí nebo v prostředí, kde se běžně pohybují.
GERMAN MUMBLECORE – A CO BUDE DÁL?
Díky zvýšené pozornosti filmových festivalů a novinářů píšících o filmu má dnes „german mumblecore“ silnější pozici než kdy dřív. Například Axel Ranisch natočil svůj první celovečerní film Dicke Mädchen (Tlustý holky, 2012) v jakémsi aktu vykořistění sebe sama ještě za „báječných 517,32 eur“ – jak se praví v traileru, zatímco u filmu Ich fühl mich Disco (Cítím se diskotékově, 2013) už disponoval poměrně tučnou částkou 500.000 eur. Zatímco Ranisch zůstává improvizování se svou „filmovou rodinou“ i nadále věrný, nabízí se otázka, do jaké míry může vyšší rozpočet změnit ostatní filmy žánru mumblecore. Například Aron Lehmann reflektuje ve svém důvtipném filmovém debutu Kohlhaas oder die Verhältnismäßigkeit der Mittel (Kohlhaas aneb Úměrnost použitých prostředků, 2012) filmování bez peněz. Zároveň sahá více než jeho kolegové k hotovému scénáři, mohla by dokonce vzniknout domněnka, že improvizační styl hodí přes palubu, jakmile bude moct minimalizovat nepostižitelnosti filmového natáčení pomocí větších rozpočtů.
Napínavou cestu pro německý film ukazují beztak syntézy z german mumblecore, nového německého žánrového filmu a berlínské školy. To, že filmy natočené s minimem peněz („no budget films“) mohou dnes díky moderní digitální technice vypadat jako filmy určené do kin, a ne jako amatérská videa, je podstatná přednost, kterou mladá filmová scéna umí využít pro své účely. Digitální videotechnika také radikálně mění německou kinematografii a umožňuje jí osvobodit se od pravidel stanovených institucemi, které poskytují dotace na filmy: „Můžu natočit film. Prostě jen tak. A nemusím nikoho poslouchat, jen svou intuici,“ praví se v Manifestu velmi dobrých filmů (Sehr gute Filme-Manifest), který sepsal Axel Ranisch. A přesně to je důvod, proč německé filmy natočené s minimálními náklady vznikají v současné době jako houby po dešti – a z masy stále častěji vyšplíchne vlastní postoj k filmu.