Organizace na pomoc uprchlíkům
Nemůžeme volit, ale máme hlas

Uprchlíci založili v Německu mnoho organizací, jejichž prostřednictvím sami bojují za uznání svých práv. Většinou jim jde o získání větší nezávislosti na základě většího vzájemného propojení.

Chu Eben si ještě přesně pamatuje, jak frustrující a tísnivý byl život v ubytovnách pro azylanty – po čtyřech s cizími lidmi v jedné místnosti o rozloze 12 metrů čtverečních, omezená svoboda pohybu, bez peněz na jazykový kurz, bez nejmenšího tušení, jak a kdy tento stav naprosté nejistoty skončí. „Nikoho nelze roky nechat izolovaně žít v nějaké ubytovně jen proto, že se ocitl v právním vakuu,“ říká Chu dnes.

Dnes je to už 17 let, co se tento Kamerunec dostal do Německa. Počáteční dobu strávil v uprchlické ubytovně v braniborském Eisenhüttenstadtu, omezen stejně jako všichni uprchlíci takzvanou rezidenční povinností, která přikazuje zdržovat se v určeném místě pobytu a dovoluje opustit určený zemský okres pouze na základě povolení cizinecké policie. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) považuje takový postup za neslučitelný s mezinárodními právy a už vícekrát apeloval na německé úřady a soudy, aby takzvanou rezidenční povinnost přehodnotily – bez úspěchu. Žadatelé o azyl kromě toho ve většině spolkových zemí nesmějí bez předem vyžádaného povolení od příslušného úřadu nebo od uprchlického zařízení jít přímo k lékaři nebo si přivolat sanitku. Je to neustálý stres pro tělo i psychiku, jak říká Chu.

On a několik jeho přátel se proto rozhodli tuto situaci vlastními silami zlepšit. „Brzy jsme zjistili, že potřebujeme nějaký koncept, na základě kterého bychom si v ubytovnách mohli vyměňovat informace a navazovat vzájemné kontakty,“ říká Chu. Vznikl nápad na uspořádání počítačových kurzů pro uprchlíky. Chu a jeho spolubojovníci založili uprchlickou organizaci s názvem Refugees Emancipation („Emancipace uprchlíků“) a našli podporovatele v řadách studentů Technické univerzity Berlín a v jedné firmě pořádající počítačové kurzy. V současnosti provozuje organizace Refugees Emancipation internetovou kavárnu v kancelářských prostorách v Postupimi a další pak v azylových ubytovnách – mimo jiné v Luckenwalde, Prenzlau a Eisenhüttenstadtu. Bezproblémově to však nefunguje. Chybí technika, ale také kontinualita, protože mnozí z dobrovolných pomocníků na sebe nemohou vzít dlouhodobý závazek. Stát na tyto kurzy peníze nedává a některé ubytovny ani nechtějí pro tyto účely dát k dispozici volnou místnost. „Občanská společnost,“ říká Chu, „musí nejdřív pochopit, jak důležité je, že uprchlíci budují struktury pro zlepšení kvality svého života.“Život ve vyčkávací smyčcePodle údajů, které poskytl Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, bylo v roce 2014 podáno u německých úřadů přibližně 73.000 žádostí o azyl. Zhruba 20.000 až 30.000 lidí dostalo od úřadů pouze provizorní doklady, než vůbec začalo azylové řízení.

Chu má dnes sice povolení k pobytu, ale občas se – jak sám říká – cítí stále ještě nejistý a nedostatečně integrovaný. „Důležitá je účast na životě společnosti. Kdyby vláda chtěla dát žadatelům o azyl větší pocit svobody, měli by uprchlíci více síly jít kupředu.“

Mnoho projektů iniciovaných samotnými uprchlíky usiluje dnes o zrušení různých omezení. Berlínské náměstí Oranienplatz, které uprchlíci z celého Německa více než rok a půl okupovali ve stanovém táboře na protest proti azylové politice, je sice už vyklizené, ale hnutí, které za ním stálo, dál rozvíjí své aktivity. „Na Oranienplatzu jsme uprchlíkům v Evropě ukázali, že se dá bojovat,“ říká 33letý Adam Bahar, který v roce 2012 uprchl ze Súdánu přes osm zemí až do Berlína a obýval jeden ze stanů. Ještě stále se politicky angažuje a organizuje informační akce a protestní pochody.

Uprchlíci se stále více organizují

Také Mbolo Yufanyi už mnoho let bojuje proti sociální izolaci lidí hledajících ochranu. Jeho život v Kamerunu byl v ohrožení, a proto v roce 1998 uprchl do Německa. V roce 1999 se stal členem uprchlické organizace The VOICE Refugee Forum Germany („Hlas – fórum uprchlíků v Německu“). „Bylo nám tehdy jasné, že nemůžeme volit, ale máme hlas,“ říká Mbolo Yufanyi. On a další angažovaní uprchlíci rozšířili pak toto hnutí z durynského Mühlhausenu do dalších spolkových zemí. Organizovali velké kampaně proti rezidenční povinnosti, odsunu a policejní brutalitě.

„Hlavním úkolem organizace The VOICE zůstává i nadále podpora uprchlíků v boji za jejich práva a přesvědčování uprchlíků o tom, že musejí za svá práva sami bojovat,“ říká tento vystudovaný odborník v oboru lesní hospodářství. „Žijeme ve společnosti, ve které každý den zjišťujeme, že nejsme vítaní. Uprchlíci mají vůbec nejnižší společenský status. Dnes už sice neexistují vnitroněmecké hranice, ale existuje stále ještě mnoho hranic pro cizince.“ Přesto je však prý znát, že se uprchlíci stále více organizují a bojují za svá práva. „Vzájemné propojení je pro uprchlíky alfou a omegou v jejich úsilí o to, aby v budoucnu dostali lepší šance,“ říká Mbolo.