Literární kánon
Bez Kafky nikdo neprojde

Literární kánon
Foto: © artisteer/iStock

Debaty ve fejetonech, pragmatická práce ve školách: o zacházení s povinnou četbou a otázce, zda je oprávněná.

 
Povinnou četbou ta kniha není – v mnoha německých třídách se ale kromě děl z učebních osnov čte také oblíbený román pro mládež od Wolfganga Herrndorfa Čik. To je možná už část odpovědi na otázku, zda je literární kánon opravdu aktuální.
 
Ale co je vlastně kánon? Tento pojem pochází z řečtiny a znamená „pravidlo, měřítko, směrnice“. Kdo ale stanovuje to měřítko? Dnes panuje alespoň shoda, že pro vytvoření kánonu je trvale potřeba nějaké stabilní skupiny, která se na něm dohodne. Nikdy ho tedy nelze ustálit definitivně. Tato zásadní otevřenost vedla u mnohých k odmítání každého kánonu. Především se stále znovu projevuje podezření, že se stanovením kánonu pokouší nějaká určitá skupina upevnit svou kulturní dominanci.

ZRCADLENÍ ROZMANITÉ SPOLEČNOSTI
 
Německo sebe vždy chápalo jako kulturní národ s jazykem a literaturou jakožto jednotícím poutem. Možná proto mnozí vyžadují, aby absolventi škol zde museli mít rozsáhlé literární znalosti. Ovšem nabízí se otázka, jaká díla mají ve společnosti, která je čím dál rozmanitější, patřit k takovéto povinné četbě. Například knihy z turecké nebo arabské literatury nepatří k těm, které podle učebních osnov mají znát žáci v Hamburku, Mnichově nebo Kolíně – ačkoli mnozí z nich pocházejí z těchto kultur.
 
Námitky proti kánonu přicházejí ale ještě z jiného směru. Často je předkládají ti, kdo kladou velký důraz na praktickou použitelnost vzdělání. Zpochybňují tak koncept vzdělávání pocházející z raného 19. století, který reprezentuje třeba výmarská klasika nebo Wilhelm von Humboldtův ideál univerzity. V roce 2015 tak velkou pozornost přitáhla stížnost jedné maturantky z Kolína. Na Twitter napsala: „Je mi skoro 18 a netuším nic o daních, nájemném nebo pojištění. Ale umím napsat rozbor básně. Ve čtyřech jazycích.“


USILOVÁNÍ O „UŽITEČNOST ZBYTEČNÉHO“
 
Ohlas na tento tweet bylo značný. V týdeníku Die Zeit obhajoval Ulrich Greiner „užitečnost zbytečného“, tedy zabývání se „řečtinou a latinou, hudbou a uměním“, které necílí na praktickou použitelnost v běžném životě. Kritizoval německou kulturní politiku, která obětovala rozsáhlou četbu kánonických textů ve prospěch praktických „kompetencí“. K těm, kdo se ostře přou ve prospěch závazného kánonu, patří také Josef Kraus, prezident Německého spolku učitelů. „Člověk jako kulturní bytost potřebuje orientaci a znalost o svém původu“, řekl Kraus. Jedná se podle něj o „vesmír hodnot, který vznikal během 2000 let evropských dějin.“
 
Diskutabilní je ale také soustředit se na starší díla. Tak si v novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung postěžovala Sanda Kegel na to, že v aktuálních učebních osnovách chybí téměř kompletní současná literatura. Skutečně v nich najdeme především to etablované, alespoň v Baden-Württembersku se objevuje Agnes od Petera Stamma, také dílo Uweho Timma se najde. V každodenní praxi nakládají učitelé s tímto tématem pragmaticky a individuálně. Někdo zlepšuje kritické zacházení s médii pomocí satiry Er ist wieder da (Už je tady zas) od Timura Vermese, jiný zase naopak studium současné literatury bestsellerů kategoricky odmítá.
 
CENTRÁLNÍ MATURITA VYTVÁŘÍ JEDNOTNOST
 

Méně problémů má většina s Georgem Büchnerem, jehož zvláště povídka Lenz a fragment dramatu Woyzeck (Vojcek) nejen že jsou v učebních osnovách, ale také se rádi probírají. Vedle povídek Heinricha von Kleista – povinné četby v bezmála všech spolkových zemích – a E.T.A. Hoffmannovy povídky Der Sandmann (Písečný muž) existuje jeden nesporný oblíbenec učebních osnov a němčinářů: Franz Kafka. Bez jeho povídky Die Verwandlung (Proměna) neprojde skoro žádný německý žák, často se čte také Der Prozeß (Proces), k tomu se přidávají mnohá podobenství, myšlenkové fragmenty, dopisy. Je veřejným tajemstvím, že zde vedle skutečného nadšení Kafkou hraje roli také dobrá manipulace především s jeho krátkými texty ve výuce.
 
I když spolkové země školám nedávají detailní zadání, zavedením centrální maturity se postaraly o to, aby se ve vyšších ročnících četly v celé zemi stejné knihy. S ohledem na velmi přesná zadání, které knihy a tematické okruhy se budou zkoušet, se učitelům zmenšuje volný prostor. Na seznamech četby stojí všude Schillerova dramata, právě tak povinný v celé zemi: Goethův Faust. A to přesto, že mnozí učitelé pod rouškou anonymity říkají, že je toto dílo pro žáky dnes příliš komplexní. Jedna anonymní učitelka na internetu dokonce píše: „Co je vlastně tak zvláštního na Faustovi???“ Učitel, který se takto ptá, vzbudí u svých žáků pro Goetheho málo nadšení – a bez něj není ani ten nejlepší kánon k ničemu