Režisér Fatih Akin
Násilí a emoce podle reality

Filmy Fatiha Akina krouží kolem tématu setkávání různých kultur a překračují hranice – nejen zeměpisné. Svou nespoutanou energií dosahují velké pravdivosti.
 

Deset let poté, co byl film Auf der anderen Seite (Na druhé straně) oceněn na Mezinárodním  filmovém festivalu v Cannes cenou za scénář, slavil Fatih Akin na tomto nejdůležitějším filmovém festivalu znovu světovou premiéru, tentokrát s dramatem o pravicově extremistické teroristické organizaci NSU. Diane Kruger byla sice za tento film oceněna jako nejlepší herečka v hlavní roli, ale hlavní festivalovou cenu si film domů neodvezl, tu získal snímek The Square švédského režiséra Rubena Östlunda. Ale i tak je Fatih Akin jedním z mála německých režisérů, jejichž filmy jsou v mezinárodní soutěži o Zlatou palmu vůbec schopny obstát vůči konkurenci.

Film Aus dem Nichts (Odnikud) pojednává o mladé matce, která při bombovém útoku přijde o svého muže tureckého původu a o svého syna. Do centra pozornosti vyšetřovatelů se dostane dvojice mladých neonacistů, ale matka, kterou ztvárňuje Diane Kruger v tomto svém prvním německojazyčném filmu, chce tragédii přijít na kloub. Jde o pravdu a o spravedlnost, „jak ve smyslu právního státu, tak i ve smyslu morálky“, vyjádřil se režisér Akin pro Tagesspiegel, a jde o to ukázat, „jak rozporuplné a ohebné“ tyto pojmy mohou být. Po zfilmování literární předlohy Tschick (2016) zde Akin už podruhé spolupracoval s režisérem a scenáristou Harkem Bohmem. Bohm jako vystudovaný právník se dokázal postarat o věcnou správnost filmu, zejména v souvislosti se soudním procesem.
 

RUŠNÝ ŽIVOT PROBLÉMOVÉ ČTVRTI

Jako téměř všechny filmy, které Fatih Akin natočil od doby svého strhujícího debutu Kurz und Schmerzlos (česky pod názvem Rychle a bezbolestně, 1998), se také film Aus dem Nichts zabývá kolizemi mezi různými kulturami. Pro režiséra, který jako syn tureckých přistěhovalců vyrostl v Hamburku, je to životní téma. Narodil se 25. srpna 1973 a vyrůstal v problémové čtvrti mezi gangy mladých násilníků. Z tohoto neklidného prostředí vzešla i nespoutaná energie jeho filmů. Akin započal svou filmovou kariéru nejdříve jako herec. Brzy ho ale přešla chuť hrát jen role tureckých kriminálníků, a tak začal sám psát scénáře. Inspirovaly ho filmy Martina Scorseseho jako Taxi Driver (Taxikář) nebo Mean Streets (Špinavé ulice) a už jako mladý muž rozpoznal ve vlastním prostředí náměty podobných příběhů. Od té doby žijí jeho filmy důsledně z jeho vlastních pozorování a osobních zkušeností. Dosahují tak autentické a bezprostřední pravdivosti, která v německé kinematografii pozdních 90. let a na začátku prvního desetiletí 21. století měla obrovský ohlas

SBLIŽOVÁNÍ A USMIŘOVÁNÍ NAMÍSTO KONFRONtACE

Impulzivní, syrové a divoké jsou první filmy tohoto samouka, kterého vyškolila jak bezprostřední realita, tak i historie filmu. Jeho první velké mistrovské dílo Gegen die Wand (Proti zdi, 2004) vypráví strhujícími obrazy o touze německé Turkyně Sibel (Sibel Kekilli) po svobodě a o tom, jak její potřeby kolidují s tradicemi její přísné turecké rodiny. Ze strategického manželství s podstatně starším, duševně i fyzicky zdevastovaným alkoholikem Cahitem (Birol Ünel) vznikne síla, která je pro oba záchranou. Z pohybu mezi Německem a Tureckem vyplývají v Akinových filmech stále nové perspektivy. Namísto konfrontace různých náboženství a národností se však Akin zaměřuje na setkávání a usmiřování.

Gegen die Wand (Proti zdi) z roku 2004 je první část trilogie Liebe, Tod und Teufel (Láska, smrt a ďábel). V roce 2006 v ní Akin pokračoval s novým, uvážlivým a zralým akcentem ve filmu Auf der anderen Seite (Na druhé straně, 2007). Šest lidí putuje mezi dvěma světy, mezi Německem a Tureckem, mezi smrtí a životem a navzdory tragickým událostem a smrtelným konfrontacím k sobě nachází cestu. Střetávají se zde nejen muslimské a křesťanské světy, ale také turecká herecká legenda Tuncel Kurtiz z filmů Yilmaze Güneyho a německá hvězda filmů Rainera Wernera Fassbindera, Hanna Schygulla. Křížení a pronikání různých oblastí se prolíná celým Akinovým systémem. To platí i pro filmovou hudbu, která od samého začátku hraje zvláštní roli tím, že udává rytmus a náladu a pomáhá příběhům svými texty. Rozvíjí se přitom enormní rytmická, smyslná a vypravěčská energie. Ve spojení různých hudebních žánrů mezi punkem a tureckým folklórem navíc i podprahově přispívá ke zrušení hranic.

POHLED NA NĚMECKO-TURECKÉ VZTAHY

Mezi hranými filmy natáčí Fatih Akin často také filmy dokumentární – například snímek Denk ich an Deutschland – wir haben vergessen zurückzukehren (Když myslím na Německo – zapomněli jsme se vrátit, 2001), přistěhovalecký příběh svých rodičů, nebo dokument Crossing the Bridge – the Sound of Istanbul (2005), ve kterém německý hudebník Axel Hacke zkoumá tureckou hudební scénu v Istanbulu, nebo Müll im Garten Eden (Odpadky v rajské zahradě, 2012) o ekologickém skandálu v jedné vesnici u Černého moře. Mix důvěrně známého a cizího, blízkosti a dálky zostřuje Akinův kritický pohled na turecko-německé vztahy. Tento mix z něj opakovaně dělá prostředníka, bez ohledu na to, zda zpochybňuje nutnost násilného machismu jižanských společností, nebo zahrnuje vyloučené kurdské menšiny nebo zda tematizuje genocidu Arménů, jako je tomu ve filmu The Cut (2014), který je poslední částí trilogie.

NEJVĚTŠÍM NEPŘÍTELEM JE RUTINA

Aby se vyhnul rutině, snaží se Fatih Akin stále novým způsobem o to, aby byl jeho pohled stále svěží a bdělý – usiluje o to prostřednictvím cílené nejistoty. Ve svém desátém dlouhometrážním filmu Tschick dělá Akin zcela vědomě mnoho věcí poprvé. Poprvé převzal práci na zakázku s již více méně sestaveným týmem od jiného režiséra (David Wnendt). Poprvé vypráví takřka celý příběh z perspektivy teenagerů. Výběrem hudby, která sahá od kapel SEED přes Fraktus a Beatsteaks až k songu Richarda Claydermana, nechává dobrodružné léto kmitat mezi svižným drivem, rockovým beatem a podprahovou melancholií. Přesvědčivě zachycuje bezprostřednost a nejistotu vnímání, lehkomyslnost a smělost. A odráží tím životní pocit, který sám patrně velmi dobře zná.