Squatteři
Když v Německu létaly kameny

​V německých velkoměstech je nedostatek dostupného bydlení, explodující ceny nájemného vytlačují nízkopříjmové skupiny obyvatel do okrajových částí měst. Tento problém není nový.

Ve Spolkové republice se v 70. a 80. letech 20. století občané bránili částečně drastickými prostředky proti investorům a rostoucím nájmům. Obsadili prázdné domy a účastnili se pouličních bitek s policií. Z nouzového stavu jednotlivců vzniklo celoněmecké squatterské hnutí, které dlouhodobě ovlivnilo městské plánování v Německu.

Frankfurt: BEZDOMOVCI HLEDAJÍ obytný PROSTOR

Hnutí vzniklo na konci 60. let 20. století ve Frankfurtu nad Mohanem, jenž byl stejně jako dnes také tehdy finanční metropolí Německa. Stejně jako v celém Německu se i zde lidé těšili z následků hospodářského zázraku. Politici a územní plánovači se snažili o to, aby centrum města bylo atraktivní pro investory. Banky, pojišťovny a skupiny investorů pro sebe objevily především frankfurtskou čtvrť Westend, která díky dobrému spojení s hlavním nádražím a letištěm nabízela optimální lokalitu pro kanceláře.

V 19. století zde ještě bydlela buržoazie, v poválečném Německu se Westend stal domovem prostých lidí, kteří nyní jako nájemníci stáli v cestě stavebním investičním plánům. Měli být donuceni k vystěhování částečně drastickými metodami: od neprovádění údržby až po hrubou sabotáž, kdy nechávali vlastníci svoje domy úmyslně zpustnout. Pokud to vyčerpaní nájemníci vzdali, bylo povoleno budovu strhnout a nahradit ji průmyslovou a kancelářskou budovou. Důsledkem byl enormní nedostatek obytného prostoru.
 
Ohroženi bezdomovectvím se nastěhovali někteří gastarbeiteři, rodiny a studenti do již vyklizených avšak ještě nestržených prázdných budov – na podzim roku 1970 to byli úplně první squatteři ve Spolkové republice Německo.

I když tato první obsazení domů vznikla spíše z nouze než z politického přesvědčení, přesto v tehdejší době docílila značných úspěchů: Již rok před tím vznikla občanská iniciativa „Aktionsgemeinschaft Westend“ (AGW), která se zasazovala o zachování historických staveb ve Westendu a chtěla zastavit vyhánění obyvatelstva. Squatting se pro mnohé stal prostředkem protestu. Hnutí si získalo širokou podporu mezi obyvateli; nejen mezi levicovými mládežnickými a studentskými organizacemi, ale také u církve a odborů, velké části médií, maloměšťáků a frankfurtských gastarbeiterů.

V roce 1971 došlo při nařízeném policejním vyklizení obsazeného domu v ulici Grüneburgweg k první velké pouliční bitce ve Westendu, na niž navazoval bezpočet dalších. Obyvatele domů bránila takzvaná „Úklidová jednotka“ (Putzgruppe), což byl svazek politicky levicově orientovaných mladých mužů. Byli vybaveni obušky a vyhledávali přímý boj s policisty na ulici. Jedním z nejprominentnějších pouličních bojovníků byl pozdější předseda Zelených a ministr zahraničí Joschka Fischer.

Hamburk A BERLÍN: PACIFISTIČTÍ ALTERNATIVCI A MILITANTNÍ VÝTRŽNÍCI

Po událostech ve Frankfurtu následovala vlna obsazení budov v celém Německu. Baštou se stal Berlín a později také Hamburk. Na počátku 80. let 20. století bylo v Berlíně dočasně obsazeno více než 150 domů. Squatterská scéna se zde neskládala primárně z dotčených obyvatel, ale především z přistěhovaných mladých levičáků, kteří sledovali také jiné cíle. Například první berlínští squatteři – skupina studentů, která se nastěhovala do domu v ulici Oranienburgerstraße – požadovali nejen dostupné byty, ale i z principu nové formy života a prostor, ve kterém by mohli bydlet a pracovat jako kolektiv.

Často souvisela tato obsazení domů s opravami, aby se budovy zachránily před stržením. Squatteři se proto také nazývali „Instandbesetzer“ (squatteři provádějící údržbu). Mezi pacifistické berlínské „Müslis“ se však zamíchali také radikálnější militantní „Mollis“, kteří často patřili k nezávislé scéně. „Nezávislí“ je dodnes označení pro příslušníky násilnické levé scény. Požadovali regulérní válku proti „svinskému systému“ („Schweinesystem“) a vyhledávali vědomě násilné střety s policií. Již v prosinci roku 1980 došlo při vyklízení k první velké pouliční bitce v Berlíně o nazývané „Bitva na nábřeží Fraenkelufer“ („Die Schlacht am Fraenkelufer“), jež trvala celou noc.

V polovině 80. let 20. století dorazilo hnutí do Hamburku. Dodnes patří ulice Hafenstraße, kulturní centrum Rote Flora a čtvrť Schanzenviertel mezi bašty levicových nezávislých. Aby se zabránilo „berlínským poměrům“, kde se senát kvůli odporu často neodvažoval vyklidit obsazené domy, vsadil hamburský senát na doktrínu 24 hodin: Každý obsazený dům musí být vyklizen do jednoho dne. I zde eskalovala situace do pouličních bitek, ve kterých stovky nezávislých čelily početným policejním oddílům.

BOJ O DOMY ZACHRÁNIL DOMY, ALE NE JEJICH OBYVATELE

Zatímco politici a policie je považovali za chaoty a notorické kverulanty, u obyvatelstva našli squatteři v Berlíně i v Hamburku pochopení. Vyhánění nájemníků, luxusní sanace a notoricky prázdné byty při souběžném nedostatku obytného prostoru vyprovokovaly mnoho obyčejných občanů alespoň k verbální reakci. Početné manifestace vyjadřující solidaritu svědčí o této podpoře. V prosinci roku 1986 protestovalo v centru Hamburku 12 000 lidí a požadovali zachování budov v ulici Hafenstraße. Nakonec se hamburští squatteři opravdu prosadili, Hafenstraße je dnes zlegalizovaný obytný projekt.
 
Zároveň bylo mnoho obyvatel otřeseno z postupu policie: Když policie, která vůči demonstrantům postupovala relativně brutálně, při pouličních bitkách v Berlíně v roce 1980 napadla také nezúčastněné diváky, rozhořela se veřejná diskuse o násilí. A když byl během demonstrace v roce 1981 zabit squatter Klaus-Jürgen Rattay, vedlo to také ke změně politického myšlení: Berlínský senát chtěl nyní se squattery vyjednávat, místo aby proti nim bojoval násilím. Do roku 1984 byla většina obsazených domů vyklizena, nebo squatteři obdrželi – jako v případě dnešního domu umělců Bethanien – legální nájemní smlouvy. 
 
Ve frankfurtské čtvrti Westend vedly protesty k tomu, že mnoho historických staveb zůstalo zachováno. V roce 1972 ukončila zemská vláda spekulace s pozemky ve Westendu a s pomocí AGW byly památkově chráněné budovy zachráněny před stržením. Především ale vedly akce ve Westendu ke změně městského plánování a k většímu zapojení občanů. I když z dlouhodobého pohledu to můžeme považovat za úspěch, nízkopříjmovým skupinám obyvatel to pomohlo pouze částečně: Většina z nich byla přesto z finančních důvodů donucena odstěhovat se do levnějších okrajových částí Frankfurtu.