100 let Bauhausu
Osm věcí, které musíte vědět o Bauhausu

Strohý design, jednoduchost a efektivnost – jak chtěl Bauhaus změnit život.
 

Od: Nadine Berghausen

UTOPIE O NOVÉM ČLOVĚKU

Podpora pospolitosti prostřednictvím umění – to byl deklarovaný cíl Bauhausu, nic víc, nic míň. A to bez podceňování: Bauhaus snil o tom, že svým užitým uměním bude moci sloužit „novému člověku“. Pro prvního ředitele a zakladatele Bauhausu, Waltera Gropia, to mimo jiné znamenalo vzájemné úzké propojování různých uměleckých a řemeslných disciplín. Navrhované objekty měly být přizpůsobovány výrobním procesům tak, aby se daly vyrábět levně a rychle. V Německu, jehož hospodářství bylo po první světové válce na dně, se měl dobrý design stát opět finančně dostupným.

DUCH BAUHAUSU

Působí to jako poklidná umělecká komunita. Představme si však, že by dnes nějaký renomovaný grafický designér, architekt, módní tvůrce, DJ, performer a fotograf učili na umělecké škole na nějakém velmi odlehlém místě, žili ze skromných finančních prostředků a vymýšleli nové nápady na zlepšení společnosti. Výmarská realita byla na hony vzdálená harmonické kreativní komuně. Podle malíře Josefa Alberse údajně nebylo možné se na ničem shodnout: „Když Vasilij Kandinskij řekl ano, já jsem řekl ne, a když on řekl ne, já řekl ano.“ Tento umělecký propletenec byl přesně tím, co si Gropius pro svou školu přál: „Cílem Bauhausu není žádný styl, systém, dogma nebo kánon, žádný recept a ani móda! Bauhaus bude živý, pokud nebude lpět na formě, ale pokud bude za proměnlivou formou hledat fluidum života samého!“

OD REVOLUCE V DESIGNU KE ŠKOLE ARCHITEKTURY

První období Bauhausu ve Výmaru (Weimar) v letech 1919 – 1925 bylo ve znamení průlomové atmosféry a touhy po činech. Gropius se pokoušel shromažďovat nápady a budovat dílny. Jestliže ve Výmaru se ještě experimentovalo s teoriemi, tak v Desavě (Dessau) v letech 1925 – 1932 za éry druhého ředitele Bauhausu, Hannese Meyera, docházelo už ke škrtání plánovaných výdajů. Na úvahy o základních barvách a tvarech chyběly peníze, pozornost se nyní zaměřovala na vypracování konceptu sociálního stavění. Meyer mluvil o „proletarizaci“ Bauhausu. V Berlíně (1932 – 1933) se nakonec pod vedením Ludwiga Miese van der Rohe zcela upustilo od původní myšlenky získávat synergické efekty z propojování uměleckých disciplín. Bauhaus se stal školou architektury.

PSANÍ MALÝMI PÍSMENY

Firemní styl existoval už v dobách Bauhausu. Jednoduchostí a efektivitou se vyznačoval nejen design bytů a předmětů denní potřeby, ale také typografie. Herbert Bayer, „mladý mistr“ dílny tisku a reklamy v Desavě, inicioval v roce 1925 důsledné psaní malými písmeny. Proč? Kvůli úspoře času. Na všechny hlavičkové papíry bylo natištěno: „píšeme všechno malými písmeny, protože tím šetříme čas. A navíc – k čemu 2 abecedy, když lze s pomocí jedné dosáhnout téhož? proč velkými písmeny psát, když se velkými písmeny nedá mluvit?“ Vědomé porušování platných pravidel pravopisu se považovalo za znak modernosti. Tento krok však měl i politické důsledky. Dopisy s adresou „bauhaus aus dessau“, napsanou navíc malými písmeny, městská správa prostě likvidovala. Panovaly obavy z komunistického potenciálu domněle politických „bauhausanů“.

ŽENY V BAUHAUSU

Skutečnost, že se o novou uměleckou školu zajímalo nejen mnoho mužů, ale i mnoho žen, Gropia překvapila. Na základě nové ústavy Výmarské republiky, která ženám zajišťovala neomezenou svobodu vzdělání, mohly na umělecké škole studovat také ženy. Přesto jim byl život komplikován. Jak jen to bylo možné, byly studentky tlačeny do textilní dílny. Takhle posměvačně se vyjádřil například mistr Bauhausu pro nástěnné malířství, Oskar Schlemmer: „Kde je vlna, je i žena, která tká, byť je to třeba jen k ukrácení času.“

DIVOKÉ KOSTÝMOVÉ PÁRTY

Kdo si myslí, že Bauhaus byl útočištěm vážných avantgardistů, kteří měli v hlavě jen geometrické tvary a abstraktní vzorce, ten se mýlí. Bauhaus působil rozruch nejen svým jednoduchým, a přesto revolučním designem, ale také legendárními tematickými a kostýmovými párty a tanečními a divadelními večery. Celé týdny se pracovalo na extravagantních kostýmech, vyráběly se paruky, nacvičovaly se tance. Na jevišti se uváděly tituly jako Das Figurale Kabinett (Figurální kabinet), parodie na pokrok a techniku, nebo Das Triadische Ballett (Triádový balet), groteskní směs tance, činohry a pantomimy. Stylová přísnost Bauhausu byla totiž jen jedním z mnoha aspektů života ve Výmaru, Desavě a Berlíně.

POSMĚCH

Na posměch kvůli neobvyklým nápadům a kvůli porušování tradic nemuseli členové Bauhausu dlouho čekat. Filosof Theodor W. Adorno označil domy s plochou střechou za „konzervy“, nizozemský malíř Theo van Doesburg si neodpustil rýpnutí, že Bauhaus navrhuje „expresionistickou marmeládu“, a filosof Ernst Bloch považoval toto umění za „ahistorické“. Tyto posměšky lze však vnímat spíše jako součást úspěchu.

SEKTÁŘSKÝ KULT NA BAUHAUSU

V roce 1919 přišel na Bauhaus jako učitel švýcarský malíř a reformní pedagog Johannes Itten, který se ujal role ezotericky laděného zenového mistra. Svými žáky byl hluboce uctíván, svými protivníky upřímně nenáviděn. Do Bauhausu přinesl učení sekty mazdaznan. Tato sekta praktikovala vegetariánství, postění, speciální dechová cvičení a sexuální výchovu. Také Ittenovy výukové metody budily rozruch. Patřila k nim nejen tělesná a dechová cvičení, ale také mistrovy temperamentní výbuchy vzteku, když žáci nedělali to, co chtěl. Itten opustil Bauhaus v roce 1923 po sporu s Gropiem. A mistr Schlemmer opět přispěchal s jízlivou poznámkou: „Meditace a rituály byly pro Ittena a jeho kroužek důležitější než práce.“