Generace Z ve filmu
O univerzální magii mládí

Kdo jsou a jak žijí? Reklamní a mediální svět objevil novou cílovou skupinu – od dětství skrz naskrz digitalizovanou „generaci Z“, která nyní dosahuje dospělosti. Ve filmu však příslušníci této generace představují (ještě) život takzvaných „milleniálů“.

Od: Lucas Barwenczik

Nejen novináři, sociologové nebo marketingoví experti mají potřebu každou generaci popisovat prostřednictvím jejích společných hodnot a cílů. Také kinematografie hledá stále nové obrazy a příběhy, které odrážejí životní realitu mladých lidí. Donedávna šlo většinou o takzvané „milleniály“, tedy všechny lidi, kteří se narodili mezi lety 1980 a 1995. Nyní však pronikají na pracovní trh a tím do veřejného povědomí už i jejich následovníci. Německojazyčná kinematografie posledních let se stále častěji zabývá takzvanou „generací Z“. Tato generace zahrnuje skupinu sahající od dětí, které právě začaly chodit do školy, až po mladé dospělé, kterým je kolem 20 let. Ale co o nich má film vlastně vyprávět?

TÉMĚŘ ŽÁDNÉ SMARTPHONY NA PLÁTNĚ

Ze samotné „generace Z“ samozřejmě ještě mnoho filmařů nevzešlo. Jen málo lidí z této generace dostalo už v tak mladém věku šanci režírovat větší projekt. Aktuálně proto téměř neexistují filmy od nich, zato však mnoho filmů o nich. Příslušníci generace Z stojí sice před kamerou, ale pohybují se v obrazech typických pro generaci X a Y.

Marketingové studie popisují, že se všeobecné společenské trendy u generace Z zesilují. Jejím příslušníkům je připisována zvláštní uvážlivost, protože vyrůstali v době výrazných změn, jako je finanční krize nebo klimatická katastrofa. Neustálá změna je pro ně údajně normální, a to i – resp. zejména – v zacházení s moderními médii. Už milleniálové byli považováni za „Digital Natives“, tedy za „digitální domorodce“, sžité s moderními technologiemi. Generace Z však vyrůstala nejen s internetem, ale i v sociálně propojeném světě, ve kterém se dělení na virtuální a fyzický prostor jeví přímo jako scestné.

Filmy o generaci Z to však zobrazují jen zřídka. V dramatu z prostředí milleniálů, jako je film Rückenwind von vorn (Zpětný vítr zepředu), se používají chytré telefony a videotelefonická spojení s přáteli, kteří jsou na cestě kolem světa, což odkazuje na globální perspektivu. Z často vytýkané všudypřítomnosti malých kapesních počítačů je však v příbězích o dospívání, jakým je i poetické drama Luft (Vzduch) režiséra Anatola Schustera nebo Es war einmal Indianerland (česky pod názvem Tenkrát v zemi Indiánů) režiséra İlkera Çataka, vidět jen málo. A obešla se bez nich i ponurá fantazie o mořské panně Blue My Mind režisérky Lisy Brühlman nebo dobrodružný film s koňmi Hördur – Zwischen Welten (Hördur – mezi světy) režiséra Ekrema Ergüna. Jde spíše o popis všeobecného stavu mládeže než o specifickou dobu. Zdá se, jako by technologie ve filmu narušovala magickou zkušenost mládí. Je-li tematizován internet, pak pouze tehdy, když je to ústřední prvek děje. Jako příklad lze uvést Homevideo – televizní film o kyberšikaně. Zobrazování každodenního zacházení s digitálním světem ve filmu zůstává výjimkou.

Toto vynechávání je zajímavé. Je to snad proto, že film jako dnes už „staré“ médium není schopen zobrazit fragmentované zkušenosti mladé generace? Nejspíš ne, protože z celého světa existují opačné příklady. Jedná se o vědomé estetické rozhodnutí – filmaři přinášejí na filmové plátno  svou vlastní zkušenost s mládím (bez chytrého telefonu). Tím se možná trefují do živého – studie o mládeži totiž opakovaně hovoří o „digitální nasycenosti“. Kdo vyrostl v digitalizovaném světě, hledá možná tím spíš nějakou alternativu.

ROADMOVIE a CESTY DO VLASTNÍHO NITRA

Ve filmu je mládí stejně jako v popmusic vždycky spojováno s bouřlivými změnami a s touhou vydávat se na cesty. Mladí lidé opouštějí vlast, která je jim těsná, a vydávají se poznávat nová místa a nové způsoby myšlení. Film hledá vnějškové obrazy pro vnitřní procesy, a tak se cesty do vlastního nitra shodují s cestami skutečnými – hlavně pryč, daleko od světa rodičů. V milostném příběhu 303 režiséra Hanse Weingartnera se studenti vydávají obytným karavanem do Portugalska, ve snímku Rückenwind von vorn jedou spontánně do Česka. Finále filmu Es war einmal Indianerland se odehrává na hudebním festivalu kdesi u německých hranic. Ve snímcích Luft a Blue my Mind to studentky láká k moři. Oba posledně jmenované filmy spojuje také to, že vyprávějí o zkušenostech s menšinovou sexuální orientací nebo identitou (LGBTQ). Dlouhé výlety zde vedou ven z heteronormativní společnosti. Generace Z vyrůstá v době, ve které mnoho společenských změn už pokročilo hodně daleko, a proto je tato generace popisována jako obzvlášť otevřená a tolerantní.
 
Ve filmu jsou specifické detaily i všeobecné tendence generace Z zobrazovány doposud spíše zastřeně než otevřeně. Pravděpodobně se stanou viditelnými až tehdy, když bude moct generace Z o svých zkušenostech s mládím sama vyprávět – s herci z generace, která bude následovat. Problém to není, protože filmy kvůli tomu nebudou horší. A pocity mladých lidí zobrazuje film i dnes ještě precizním a strhujícím způsobem. Touha po nových zkušenostech a svébytné identitě je univerzální. Sen o jiném – možná dokonce lepším – světě také. Filmy o mládí spojují generace, protože každý člověk smí tuto fázi „bouře a vzdoru“ prožít.