250 let Friedricha Hölderlina
Spadnout se dá i do výšky

Původně se měl stát farářem. Osudy slušného synka ze zbožné švábské rodiny se však ubíraly jinými cestami. Dnes je jeho jméno prakticky synonymem německého romantismu, inspiroval dokonce i surrealistické umělce. Od narození básníka Friedricha Hölderlina uplynulo už čtvrt tisíciletí.

Od: Tomáš Moravec

Hölderlin, křestními jmény Johann Christian Friedrich, se narodil 20. března 1770 v městečku Lauffen am Neckar. Matkou mu byla farářova dcera Johanna, otce měl s nadsázkou řečeno hned dva. Ten biologický, Heinrich Hölderlin, právník a správce lauffenského kláštera, zemřel už o dva roky později na mrtvici. Po něm přišel Johann Friedrich Gok, druhý manžel jeho matky a starosta nedalekého Nürtingenu. I on ovšem záhy zemřel a Johanna tak budoucího básníka vychovávala od jeho devíti let sama. Pevnou rukou spravovala rodinné dědictví a o kariéře svého syna měla jasnou představu – bude evangelickým farářem.

Básník z kláštera

Čtrnáctiletého Hölderlina tak nacházíme v poměrně přísně vedené klášterní škole v Denkendorfu. Jistěže pilně studuje, ale také skládá básně, a to s překvapivým zápalem. Jeho nadšení pro literaturu je tak velké, že již v sedmnácti (to už sedí v další klášterní škole, tentokrát v Maulbronnu) začíná pochybovat o životě, který mu naplánovala jeho matka. Netroufá si jí však vzdorovat, a tak v osmnácti přece jen přichází do univerzitního města Tübingen, aby studoval evangelickou teologii. Intelektuální prostředí mu svědčí. Seznamuje se se svými vrstevníky, studenty filosofie Hegelem a Schellingem. Jistou reputaci získává básněmi, které vydává v jednadvaceti letech. Zároveň si však stěžuje na deprese, na psychosomatické obtíže, na výkyvy nálad. Snaží se přesvědčit matku, že by jako venkovský farář nebyl šťastný. Matka však zůstává k jeho prosbám hluchá, a proto se jí Hölderlin – poprvé a vlastně naposledy – staví na odpor. Studium dokončí, pak ale napíše domů, že si „neumí představit, že by v dohledné době začal fungovat jako farář a manžel“ a vrhá se do práce domácího učitele ve šlechtických rodinách.

Noci beze spánku

Na Schillerovu přímluvu přijel do odlehlého zámku Waltershausen, aby zde vyučoval syna Schillerovy přítelkyně, múzy, spisovatelky a ženy tragického osudu Charlotty von Kalb. Hölderlin je nejprve svým svěřencem Fritzem nadšen – zahrne ho vším, co se sám naučil, tj. spisy Fichtovými, Herderovými a Kantovými. Z klasiků nesmí chybět Platon. A nádavkem ještě Rousseau. Mladý učitel však zjevně přehltil sebe i svého svěřence, už v říjnu 1794 poslal příteli Neufferovi dopis, ve kterém si stěžuje, že veškeré snažení je marné, protože talent jeho žáka je „velmi průměrný“.

Jak poznamenává Hölderlinův životopisec Stephan Wackwitz, zhoršení vztahů mezi učitelem a žákem zapříčinilo zřejmě Fritzovo dospívání, resp. masturbace, ve které mladý pán našel větší zálibu než v Kantových spisech. V souladu s dobovými názory věřil i Hölderlin, že onanie vede k apatii a je pro lidského ducha extrémně škodlivá, snažil se tedy od ní chlapce nočními hlídkami, domluvami a zřejmě i bitím odvrátit. Neúspěšně. Rozčilováním a nedostatkem spánku nakonec utrpělo paradoxně nikoliv Fritzovo, nýbrž Hölderlinovo zdraví, a tak si rozčarovaný básník ve svých pětadvaceti letech sbalil kufry a zámek Waltershausen i svého svěřence, který to časem dotáhl na pruského důstojníka, opustil.

Hölderlin a Diotima

Další angažmá zavedlo Hölderlina do Frankfurtu k vážené rodině Gontardů. Zde mezi lety 1796 a 1798 nejen vyučoval, skládal básně a psal (mimo jiné svůj slavný román Hyperion aneb Eremita v Řecku), ale také miloval. Jeho životní láskou se stala Susette Gontardová, matka jeho žáka a manželka jeho zaměstnavatele. Chytrá a citlivá žena byla pro Hölderlina po zbytek života jeho Diotimou, pozemskou bohyní. Susette jeho city opětovala, žila s ním v jejich vlastním, postupně budovaném a před okolím utajovaném světě plném lásky, umění a literatury.

Tragický příběh se ovšem záhy naplnil. Z milenčiných dopisů vyplývá, že koncem září 1798 došlo k nepříjemnému výstupu s manželem, načež si Hölderlin musel opět balit kufry. Přes vynucený rozchod se nikdy nepřenesl, jeho láska žila v jeho srdci i poté, co Susette v roce 1802, ve svých 33 letech, zemřela na tuberkulózu.

Strašilo Hölderlinovi ve věži?

Následující léta trávil Hölderlin na cestách. Působil v lázních Bad Homburg, strávil nějaký čas u matky v Nürtingenu, byl domácím učitelem ve švýcarském Hauptwilu či ve francouzském Bordeaux. Vrátil se do Homburgu coby dvorní knihovník. Jeho zdraví, fyzické, ale především duševní, se ovšem zhoršovalo. Deprese a proměnlivé stavy nálad se prohlubovaly, navíc se stále častěji dostavovaly nekontrolovatelné záchvaty vzteku. V roce 1806 se proto básník uchyluje do Tübingenu, kde je 231 dnů léčen na tamní klinice.

Lékař a spisovatel Reinhard Horowitz vydal v roce 2017 pozoruhodnou knihu, v níž analyzoval Hölderlinovu tübingenskou léčbu. Došel k názoru, že citlivý (či snad přecitlivělý) básník byl duševně relativně v pořádku do té doby, než se začal léčit – teprve špatná medikace a nevhodná kombinace léků mu způsobila dlouhodobou změnu osobnosti. Hölderlin byl v podstatě otráven.

A co bylo dál? Vypráví Sandra Potsch, ředitelka tübingenského Muzea v Hölderlinově věži: Když se Friedrich Hölderlin v srpnu 1806 podroboval psychiatrické léčbě, navštívil jej jeho fanoušek, místní truhlář jménem Ernst Zimmer. Ten dobře znal Hölderlinův román Hyperion a byl z něj nadšený. Zimmer byl krátce na to ředitelem kliniky požádán, aby se básníka, kterého lékaři diagnostikovali jako „nevyléčitelně nemocného“, ujal. Nevědělo se totiž, kam s ním. Cesty básníka a truhláře se protnuly, aby se již nikdy neoddělily. Zimmer poskytl Hölderlinovi pokoj ve věži svého domu, za což mu básník věnoval báseň, jíž začíná i permanentní výstava v Hölderlinově věži: „Rozmanité jsou čáry života...“ (Die Linien des Lebens sind verschieden).

Hölderlin žil u Zimmerů jako člen rodiny: jedl s nimi, hrál na klavír, občas navštěvovat Ernsta v jeho truhlářské dílně v přízemí. V domě bydlel už když se truhláři narodila nejmladší dcera Lotte, která po smrti svého otce péči o Hölderlina převzala.

génius na deseti metrech

Pokoj ve věži, který Hölderlin obýval dlouhých 36 let, měřil asi 10 čtverečních metrů. Vešel se tam údajně jen stolek, postel, kamna a „o stěnu opřená skříňka“. Z dopisů a zpráv z těch dob víme, že Hölderlin se často celé hodiny procházel sem a tam po úzké cestičce mezi domem a řekou. Spisovatel Wilhelm Waiblinger, který jej často navštěvoval, zachoval zprávu o tom, jak si Hölderlin jednoho dne usmyslel, že musí okamžitě odjet do Frankfurtu – do města, kde kdysi žila jeho velká láska Susette, v té době již dávno zesnulá. Aby starého básníka od jeho záměru odradili, „vzali jsme mu škorně, což rozhněvalo pana knihovníka natolik, že po pět dnů nevstal z postele.“ (Wilhelm Waibinger: Friedrich Hölderlins Leben, Dichtung und Wahnsinn).

Zatímco první polovinu svého života strávil Friedrich Hölderlin téměř neustále na cestách a nikde dlouho nepobyl, druhou polovinu svých dnů prožil prakticky výhradně v tübingenské věži. Dost možná teprve zde našel místo, které mu poprvé umožnilo být tím, kým být chtěl: básníkem.