Film
Jak zní návrat z Berlína na švábský venkov?

Po divokých studentských letech v kosmopolitním Berlíně se Toni vrací do své rodné vesnice. Ospalý bavorský Bubenhausen by pro ní byl bez její kamarádky z dětství Rosy jen těžko k přežití… Svěží snímek Ruch a šum venkova vznikal za pomoci neherců, bez pevného scénáře i bez finanční podpory od velkých filmových fondů – a slaví úspěchy u diváků po celém Německu.

Od: Tomáš Fridrich

Když na filmovém festivalu Max-Ophüls-Preis – jedné z nejdůležitějších platforem pro mladé německé kino – získal v roce 2014 snímek Love Steaks ocenění ve všech čtyřech hlavních kategoriích, způsobilo to malou senzaci. Do té doby nebylo zvykem, aby jediný snímek posbíral tolik cen. Vůbec poprvé pak získal cenu za nejlepší scénář hraný film, který vlastně žádný scénář v klasické podobě neměl. Love Steaks tak otevřel dveře mnoha dalším snímkům podobného ražení, pro které se ujal pojem German Mumblecore – režiséři v nich pracují s neherci, s improvizovanými scénáři a často s velmi omezeným rozpočtem. Film Ruch a šum venkova získal na stejném festivalu v roce 2018 ocenění za nejlepší film i za nejlepší scénář a pozitivní reakce kritiky i širokého publika potvrdily, že o mladé německé kino, vyprávějící neotřelé civilní příběhy, je stále silnější zájem.

První „queer Heimatfilm“ pro celou rodinu

Příběh začíná v momentě, kdy hlavní hrdinka Toni Sauer dostudovala druhou vysokou školu, za chvíli jí bude třicet a vrací se z pulzujícího Berlína do rodné vesnice kdesi v bavorském Švábsku. V ospalém Bubenhausenu, kde „jezdí jen tři autobusy a kde jsou jen pitomé kluby“, navíc nesežene pořádnou práci a musí nastoupit coby praktikantka do lokální redakce, což je trochu pod její úroveň. Toni ale záhy potkává svou kamarádku z dětství Rosu, která rodný Bubenhausen nikdy neopustila. Díky ní je návrat trochu snesitelnější. Rosa je pevnou součástí vesnického života: hraje v lokální dechové kapele, účastní se komunitního života, pracuje v místním křesťanském klubu pro migranty… Zůstává zde i přesto, že kvůli své lesbické orientaci zažívá každý den spoustu drobných ústrků a nepříjemností. Události svedou obě mladé ženy dohromady a divákovi je poměrně brzy jasné, jakým směrem se asi bude příběh ubírat. Server Queer.de označil ve své recenzi film příznačně jako „první queer Heimatfilm pro celou rodinu“.

„Heimatfilm“ je filmový žánr, typický pro německý jazykový prostor, který vznikl v 50. letech 20. století. Tzv. „Heimatfilmy“ se odehrávají ve venkovském prostředí a zabývají se tématy lásky, přátelství a rodiny. Tradiční heimatfilmy (natočené zhruba do 70. let 20. století) bývají považovány za triviální až kýčovitou podívanou, zatímco moderní snímky tohoto žánru ukazují vesnickou realitu v nepřikrášlených barvách, bez sentimentu, často velmi kriticky vůči svým aktérům. Film Ruch a šum venkova na tuto tradici navazuje, sami autoři ho označují za „Neo-Heimatfilm“. Tím se také odlišuje od mnoha dalších snímků ze škatulky German Mumblecore, které se odehrávají z velké části v městském prostředí, nebo nejsou blíže prostorově zařazeny.

V případě Ruchu a šumu venkova se (naštěstí) nejedná o sentimentální dílo. Režisérce Lise Miller se i díky tomu, že natáčela na reálných lokacích, během reálných událostí (např. na pouti či při bohoslužbe) a práci s neherci podařilo zprostředkovat nepřikrášlený obraz švábského venkova, kde alkohol teče proudem, šovinismus i sexismus jsou na denním pořádku a kde jakékoliv vybočující chování dokáže vzbudit velké emoce starousedlíků nebo vlastní rodiny. Pozorný divák může dokonce zachytit obrazovou podobnost s extrémně kritickým snímkem Ulricha Seidla Psí dny. Na rozdíl od známého rakouského režiséra je ale v případě Ruchu a šumu venkova vidět, že Lisa Miller má ke svým protagonistům blízko, nikoho nesoudí (snad až na dvě scény s modelově hloupými policisty), což snímku určitě prospívá. Přes odlehčený tón se film nevyhýbá důležitým a křehkým tématům, dokáže je ale divákovi zprostředkovat bez křeče nebo kostrbatého moralizování. 

Dechovka i berlínský punk

Za pozornost stojí rozhodně i zvuková a hudební stránka filmu. Na to, že se jedná o debut s velmi nízkým rozpočtem, jsou zvuk i hudba neobvykle profesionální. Neherci, hovořící svým rodným nářečím, se postarali o zprostředkování autentické atmosféry. Vůbec přitom nevadí, že např. Tonimu otci, který hovoří lokálním dialektem, je často rozumět stejně „dobře“ jako somálským azylantům. Podle režisérky se jednalo o záměr, protože i pro německé rodilé mluvčí může být švábský dialekt nesrozumitelný stejně, jako je exotická somálština. Titulky musí občas číst i němečtí diváci.

Silnou roli zastává ve filmu hudba: ta ze začátku asociuje Tonin berlínský život a divák tak může vidět vesnickou pouť, doprovázenou čistě klubovými beaty. Hudba je pro Toni silným pojítkem s jejím starým životem. Postupem času k ní ale stále silněji pronikají i opravdové „zvuky venkova“, které se s berlínskou elektronikou prolínají. A ve chvíli, kdy Toni alespoň částečně přijme své nové místo, si jde poslechnout Rosu a zkoušku její dechové kapely – což by krátce po jejím příjezdu do Bubenhausenu bylo možné jen stěží. V soundtracku pak najdeme tracky známých německých punkáčů Feine Sahne Fischfillet nebo v bavorském dialektu rapujících Dicht & Ergreifend. Aby zvuková koláž byla dokonalá, můžeme si poslechnout i několik písní autora šlágrů lokálního významu Juliana Franka.

Díky úspěšné crowdfundingové kampani a hlavně díky neutuchající energii režisérky Lisy Miller a producenta Johannese Müllera vznikl snímek, který potěší milovníky nejen německojazyčné kinematografie. Můžeme jen doufat, že tento neotřelý přístup inspiruje i další mladé filmaře. Lisa Miller se nicméně nechala slyšet, že díky náročnosti projektu plánuje natáčet svůj další film s pracovním názvem Strange Paradise mnohem konvenčnější cestou.