Arthouse Cinema - Margarethe von Trotta
Margarethe von Trotta: Žena ve filmu

Margarethe von Trotta: Žena ve filmu
© Goethe-Institut Indonesie

„Feminismus není západní vynález.“ Tak znělo jedno z konstatování dnes už zesnulé egyptské spisovatelky Nawál as-Sa’dáwí během interview pro Channel 4 News. As-Sa’dáwí dodala, že boj žen nejrůznějšího původu, hlásících se k nejrůznějším tradicím a náboženstvím, probíhá na celém světě.
 

Od: Umi Lestari

S touto větou od Nawál as-Sa'dáwí (v angl. transkripci Nawal El Saadawi) na mysli jsem musela film Die Bleierne Zeit (Olověná doba) režisérky Margarethe von Trotta z roku 1981 nutně vnímat jako reprezentaci ženského hnutí, které má regionální dosah a není oproštěné od orientalistické perspektivy. Například scéna, kdy Mariannin manžel říká, že chce odjet na Bali, aby utekl před svými problémy v Německu. Toto rozhodnutí úzce souvisí s pohledem Západu na Východ. Marianne se pak rozhodne odjet do Bejrútu. Podle mého názoru je ve filmu jasně ukázána snaha zachraňovat lidi ve třetím světě. Je otázkou, kde má své kořeny empatie, která s tím souvisí. Že by to byla touha ukázat se před Neněmci jako zachránci, anebo je to něco úplně jiného?

obraz ženy po druhé světové válce

Za toto filmové dílo byla Margarethe von Trotta oceněna na Filmovém festivalu v Benátkách v roce 1981 Zlatým lvem a cenou Fipresci. Těžištěm příběhu je vztah dvou sester, které po druhé světové válce a zhroucení fašismu v Německu sázejí na nový obraz ženy ve společnosti. Juliane pracuje jako feministická novinářka a zasazuje se za legalizaci potratů. Marianne mezitím opouští svůj buržoazní život a připojuje se k levicově orientované teroristické skupině. Místo dokonalého života, založeného na ideálu rodiny s manželem a dětmi, se Marianne rozhodne pro politický boj a odjíždí do Bejrútu, čímž vyjadřuje svou solidaritu s třetím světem, který během studené války uvízl někde mezi frontami.

Margarethe von Trotta vstoupila do světa filmu jako herečka. Ztvárnila role v řadě filmů režisérů Nového německého filmu, mimo jiné ve filmu Götter der Pest (Bohové moru; 1970), Der amerikanische Soldat (Americký voják; 1970) a Warnung vor einer heiligen Nutte (Varování před svatou děvkou; 1971) režiséra Reinera Wernera Fassbindera. Její kariéra režisérky začala spoluprací s Volkerem Schlöndorffem. V rámci této spolupráce se Margarethe von Trotta výrazně podílela autorsky na scénářích a režijně na pokynech pro herce. Jejím samostatným režijním debutem byl film Das zweite Erwachen der Christa Klages (Druhé probuzeni Christy Klagesové) z roku 1978.

Podle feministické myslitelky Ruby Rich patří tento film režisérky Margarethe von Trotta do kategorie filmů takzvaného „korektivního realismu“. K nim se obecně řadí hrané filmy, které jsou považovány za reprezentativní feministická díla. Postavy v těchto filmech jsou obvykle ztvárňovány známými herečkami, děj je srozumitelný pro většinu diváků a bývají používány obecně známé kinematografické konvence. Podle Ruby Rich se režisérce von Trotta podařilo adaptovat tradici realistického filmu pro feministické účely. Margarethe von Trotta natočila potom další filmy, které se primárně zabývají ženskými tématy, jako je antikoncepce a potrat a také solidarita mezi ženami.

K dílům režisérky von Trotta patří i filmy jako Rosa Luxemburg (1986) a Hannah Arendt (2013), které se věnují myšlenkám a představám ženských myslitelek. Margarethe von Trotta filmy nejen režíruje, ale také se podílí na scénářích a úzce spolupracuje s týmem, který sdílí její vizi.

Laura Mulvey jednou řekla, že boj žen za právo na vlastní tělo nelze oddělit od otázky image. Jak jsou ženy zobrazovány v médiích? Proč je žena ve filmu zobrazována jako submisivní? Existuje ve filmu ženský hlas? Tyto a podobné otázky vyvolaly v Evropě v 70. letech 20. století vlnu ženského hnutí. Otázka obrazu ženy přiměla například i některé feministické aktivistky k narušení volby Miss World v roce 1970 házením moučných bomb, protože podle názoru aktivistek slouží taková akce pouze k tomu, že se z ženy dělá objekt. Filmový festival v Edinburghu vnímal jako naléhavý úkol zkoumat genealogii ženských hlasů ve filmu, a proto uspořádal speciální projekci filmů ženských režisérek. V roce 1973 napsala Laura Mulvey esej Visual Pleasure and Narrative Cinema, který byl publikován v roce 1975. V tomto regionálním evropském kontextu není divu, že se Margarethe von Trotta jako režisérka rozhodla vyprávět ve svých filmech o problémech žen bílé pleti a zaměřit se na osobní aspekty postav ve filmu a na různé zápasy žen. Aktivní role žen při vytváření filmů ovlivňuje způsob, jakým jsou ženy zobrazovány v médiích i v textech masmédií. Je to impuls k vytvoření nového narativu o ženách.

demaskovat mediální práci jako nástroj ideologie

V dokumentárním filmu Nacht und Nebel (Noc a mlha; 1955) staví režisér Alain Resnais do kontrastu situaci v nacistických koncentračních táborech v roce 1955 s filmovými záběry, které byly pořízeny v době od budování těchto táborů až do příchodu vojáků, kteří osvobodili nacistické vězně. Vypravěč ve filmu Nacht und Nebel vysvětluje, jak tábory vznikaly, které druhy experimentů se tu prováděly a jakým způsobem se popravovalo, až jsou nakonec v závěru filmu ukázány masové hroby a zmučená těla. Film se zabývá obrovským traumatem holocaustu a vyzývá diváka, aby se poučil z historie. U Margarethe von Trotta slouží tento obrazový materiál jako reflexe ve fázích utváření identity. Režisérka, sama německá žena, osvětluje ideologická rozhodnutí každé ženy ve svém filmu. Dokumentární obrazový materiál použitý v jejím filmu má zásadní nebo základní funkci, spočívající v tom, že analýzou narativu je odhalována příčinnou souvislost mezi sledem událostí a následkem. Když například Juliane píše o svých myšlenkách na potrat, zaměří se kamera nejdříve na fotografie, které vyobrazují Hitlera s dětmi, a pak na Julianiny činy. Tyto dva záběry staví vzájemně jeden na druhém a sdělují divákovi, že Juliane chce dekonstruovat Hitlerovu ideologii, roli dítěte a heteronormativní vztahy. V Mariannině příběhu naopak dokumentární obrazový materiál odráží motivaci pro její politické aktivity. Materiál z filmu Nacht und Nebel ji přiměje k protinacistickému postoji. Když vidí dokumentární filmové záběry hladovějících dětí ve třetím světě, rozhodne se připojit k německým levicovým extremistům jako bílá žena, která „osvobozuje“ utlačované lidi.

Snaha režisérky von Trotta demaskovat mediální práci jako ideologický prostředek je patrná na příběhu Juliane a Marianne ve vztahu k audiovizuálnímu médiu. Prostřednictvím příběhu Juliane jako neúnavné, vše detailně zkoumající ženy režisérka ukazuje, že existuje zvláštní prostor, vytvořený ženami pro ženy. Díváme se na scénu, ve které je Marianne zachycena při práci v nakladatelství. Scéna začíná tím, že si skupina žen navzájem vyměňuje osobní zkušenosti. Shodují se v tom, že texty s osobními příběhy dávají čtenářům pocit propojení. Tím, že ženy vyprávějí prostřednictvím masmédií, mohou vzájemně komunikovat o podmínkách, které zažily.

Z těchto dvou zmínek o Juliane a Marianne zjišťuji, že situace po holocaustu se nedá zobrazit tak jednoznačně – zpochybňuje ji i film Nacht und Nebel. Von Trotta popisuje dopady holocaustu v Německu a zviditelňuje ideologické fragmentace. Marianne byla například v mládí stoupenkyní nacistů, založila rodinu, která odpovídala tehdy převládajícímu ideálu, a nakonec se rozhodla připojit k levicové teroristické skupině. Prostřednictvím postavy Juliane se naopak dozvídám, že otázky týkající se obrazu ženy, jak je zmiňuje Laura Mulvey, přimějí někoho stát se feministickou aktivistkou, která bojuje za právo na vlastní tělo a zasazuje se o to, aby ženy měly možnost (legálního) potratu.
 

Autorka

Umi Lestari
© Umi Lestari
Umi Lestari je spisovatelka, badatelka a učitelka. Studovala historii, politiku a estetiku indonéské kinematografie, zejména historii indonéské kinematografie v 50. letech 20. století. Než se zaměřila na psaní historie indonéské kinematografie, podílela se na výběru filmů pro Arkipel – Mezinárodní festival dokumentárních a experimentálních filmů v Jakartě v letech 2015 a 2016, Apresiasi Film Indonesia v roce 2015 a Gelar Karya Film Pelajar v roce 2018. V současné době Umi vyučuje na filmové katedře Multimedia Nusantara University v Indonésii.