Portrét zpěvačky a skladatelky Bettiny Wegner a celovečerní debut Sorry, soudruhu – dva dokumentární filmy vyprávějící německo-německé příběhy.
Od: Philipp Bühler
Zatímco mnoho filmů z Berlinale nese i v roce 2022 rysy spíše komorních snímků, v oblasti dokumentárního filmu se toho příliš nezměnilo. Díky pandemii koronaviru měli jejich tvůrci možná trochu více času než obvykle na to, aby se ponořili do archivů. Například švédský film Nelly & Nadine (Panorama, režie Magnus Gertten) stojí na skutečně monstrózních rešerších. Obrovské úsilí však stálo za to: dokument ukazuje strhující portrét desítky let trvajícího lesbického milostného vztahu, který se zrodil za těch nejhorších okolností v ženském koncentračním táboře Ravensbrück.
ODMÍTNUTÍ AUTORITÁŘSTVÍ
Bettina Wegner je už 73 let stejná: drzá a nekonformní. Spolu s režisérem Lutzem Pehnertem se tato berlínská zpěvačka a skladatelka v dokumentáním filmu
Bettina ohlíží za svým odbojným životem. Ještě jako dítě byla přesvědčenou "Stalinovou fanynkou", brzy se jí ovšem NDR chtěla co nejrychleji zbavit: „Paní Wegner, my nemůžeme být s vámi a vy nemůžete být s námi," říkali jí. Ona však odejít nechtěla, východní Německo bylo jejím domovem. Teprve v roce 1983 došlo k nevyhnutelnému a Bettina Wegner byla z NDR oficiálně vyhoštěna. Předtím prožila bouřlivý vztah s básníkem Thomasem Braschem, byla vězněna za letákovou kampaň proti potlačení Pražského jara v roce 1968 a se svými gramofonovými nahrávkami slavila úspěchy na Západě. Své nejznámější písni
Sind so kleine Hände (Takové malé ručky) se dlouho vyhýbala, ve filmu ji ale zpívá znovu. Jde o píseň, kterou od Bettiny Wegner převzala Joan Baez, nazpívala ji rovněž v němčině a učinila z ní symbol odmítání autoritářské výchovy, jakýsi standard obrozené folkové scény, k níž lze Bettinu Wegner v nejširším slova smyslu přiřadit. V NDR Wegner působila v takzvaných pěveckých skupinách "
hootenanny", koncipovaných podle amerického vzoru. Když se však z této scény „bohužel stal pionýrský kroužek", opustila ji.
DOBRODRUŽNÝ ÚTĚK
Další německo-německý příběh vypráví dokument
Sorry, soudruhu (Sorry, Genosse), celovečerní debut mnichovské režisérky Very Brückner. O čem pojednává? Hedi a Karl-Heinz byli v 70. letech 20. století spojeni velkou láskou, ale rozděleni železnou oponou. Jako přesvědčený levičák by se Karl-Heinz dokonce přestěhoval do NDR, ale ta by ho raději viděla na Západě – jako svého špiona. Pandemie koronaviru vznik filmu sabotovala, jak to jen šlo, ale možná i proto se výsledek skvěle podobá svému námětu: z dokonale naplánovaného útěku z republiky přes Rumunsko se stává divoce improvizované dobrodružství, které navzdory překážkám, při nichž se ježí všechny chlupy na těle, skončí dobře.
