Nová dramatika
Pražské dítě Mariuse von Mayenburga

Po více než 20 letech od německé premiéry se na české scéně přestaví divadelní hra Chladné dítě (Das kalte Kind) Mariuse von Mayenburga. Na pódiu pražského divadla DISK ji uvede režisér Tomáš Ráliš, pro nějž bude zároveň inscenací, jíž završí své studium na DAMU. Proč si Chladného dítěte, tedy hry od jinak velmi populárního autora, v Česku dosud nikdo nevšiml? V čem spočívají specifika Mayenburgových her? A proč je někdy lepší mlčet, nežli mluvit? O tom jsme hovořili právě s Tomášem Rálišem a s dramaturgyní Adélou Čermákovou.

Pane Ráliši, Mayenburgovo Chladné dítě je hra z roku 2002, na česká pódia se v premiéře dostává po více než 20 letech. Proč tak pozdě?

Samotného mě překvapilo, že tahle hra zůstala v Česku jaksi zapomenuta. Ale u některých textů to nemusí být na škodu, naopak, témata, která ta hra nese, překvapivě vyzrála.

Jaká témata to jsou a v čem zrají?

Mayenburg krásně vykresluje střet generací, přičemž si vystačí jen se dvěma postavami „rodičů“. V kostce jde o to, že rodiče od nastupující generace očekávají, aby „mladí“ měli nějaký životní plán, jasnou představu o cestě, kterou chtějí v životě jít. Jenže oni ji nemají a vůči „starým“ se vymezují jen negativně: ví, co nechtějí, ale co se svým životem počít, to jim taky není úplně jasné.

A to je něco, co k vám coby mladému absolventovi promlouvá? Proto jste si Chladné dítě vybral jako svou absolventskou hru?

Připadá mi, že pro zakončení studia je ta hra úplně ideální. My, studenti, jsme se naučili pracovat ve studijním inkubátoru. A teď je čas vyjít z bezpečí pomyslného deštníku, který nad námi škola dosud držela. Celé to vymezování se vůči starší generaci a hledání vlastní cesty je samozřejmě téma, které se osobně dotýká mě, Adély coby dramaturgyně inscenace, našich herců, zkrátka všech mých spolupracovníků.

Svět si pro vás nakonec stejně přijde

Je pro Vás coby pro umělce narozeného v roce 1997 Mayenburg progresivním, současným dramatikem, který udává trendy, nebo naopak už spíš etablovaným klasikem, autorem starší generace?

Mayenburg je jeden z autorů, který se mnou nejvíc mluví, když ho čtu. Je to velmi specifický druh dramatiky. Mayenburg je pro mě vždycky takový iniciační prožitek: při prvním přečtení jeho děl bývám rozklepanej a zrychluje se mi tep, aniž bych v tu chvíli dokázal říct, z čeho přesně. Ale vím, že ke mně jako autor promlouvá a že ho chci dělat. Proč, to je ze začátku hodně intuitivní.

Adéla Čermáková: I v kontextu naší školy je Mayenburg vnímaný jako aktuální autor. Alespoň my ho tak prožíváme, přičemž může hrát roli i to, že Mayenburgem popisované konflikty, pocity a otázky v české společnosti dozrávají někdy trochu později, než v té německé. Mám na mysli třeba právě to, že dnes už není jasně dané, že člověk bude dělat to, co vystuduje. Což samozřejmě vede k  mezigeneračnímu konfliktu. To, co Mayenburg popsal v roce 2002, je dnes desetkrát, stokrát víc hyperbolizováno různými technologiemi. Doba se zrychluje, a tak je paradoxně možné, že dnes je Mayenburgovo Chladné dítě aktuálnější, než v době svého vzniku.

Tomáš Ráliš: K tomu bych rád dodal, že já sám jsem polovinu svého univerzitního studia strávil v karanténě. Covid, válka na Ukrajině a spousta dalších událostí, které se na nás v krátkém sledu sesypaly, přispěly k intenzivnějšímu pociťování  nepředvídatelnosti světa. To podle mě člověka přinutí uvědomit si, že realita je mnohem dravější a drsnější, než by si možná býval myslel. My jsme tady v Česku tak trošku schovaní v závětří, jsme hobiti, věnujeme se vlastní zahrádce a máme pocit, že všechny ty velké světové události se nás vlastně netýkají. Jenže se ukazuje, že se nás týkají a že jsou i pro nás nepředvídatelné. On si ten svět pro vás stejně nakonec přijde.

Nakolik jste se inspirovali původními německými inscenacemi Mayenburga, např. ze Schaubühne, a nakolik jste je vlastně ani vidět nechtěli, aby vás příliš neovlivnili?

Já se tomu vlastně snažím vyhnout. Viděl jsem fragmenty, trailery, například německého zpracování Mayenburgova Perplexu, ale to až poté, co jsem ho sám inscenoval. Myslím si ostatně, že pro české publikum se musí hry inscenovat jinak než pro publikum německé. Česká divadelní kultura je jiná, diváci jsou zvyklí na jiný způsob předávání informací, herci mají jiný styl… Ale i to se mění. Pokud použiju ošklivé slovo „trend“, tak je třeba vidět, že čeští herci si zvykají hrát jinak, že jsou ovlivňováni tím, jak se hraje a inscenuje třeba právě na velkých jevištích v Německu.

Skok do hodně černé vody

Chladné dítě je pro české publikum novinkou, obecně jsou se ale s Mayenburgovou tvorbou lze na českých jevištích setkat poměrně často. Jeho hry v překladu Petra Štědroně jsou uváděny v Národním divadle stejně dobře, jako na regionálních scénách. Snad se dá říci, že je to tedy „zavedený“ a v Česku oblíbený autor. Vnímáte uvedení Chladného dítěte jako sázku na jistotu?

Já jsem nad tím takhle vůbec nepřemýšlel. Mayenburga jsem poprvé dělal už bakalářskou inscenaci, ale tam jsem neřešil, jaký to bude mít dopad na diváckou veřejnost, jak obstojí v konkurenci pražské divadelní nabídky. Chladné dítě je v tomhle ohledu spíš vysoká sázka. Jde o velmi komplikovanou hru, která klade ohromné nároky na celý inscenační tým. To, že se uvádí 20 let po světové premiéře, má jistě své důvody. My jsme neustále přemýšleli, v čem je zakopaný pes, proč se do jeho inscenování před námi nikomu nechtělo.

A na co jste přišli?

Myslím, že pes je zakopaný ve struktuře a kompozici té hry. Je velmi hutná, vztahy, které v ní vidíme, už jsou v bodu zlomu, vyhřezávají na povrch. Což samo o sobě není neobvyklé, ale Mayenburg to vše popsal výraznou zkratkou, že je nutné domyslet si, co vše se mezi těmi postavami muselo odehrát, aby spolu mluvily tak, jak mluví, aby jednaly tak, jak jednají. Součástí Mayenburgova stylu je, že lidské vztahy obnažuje tak moc, že dojde až k jejich animální stránce. Pokud hru chceme věrně inscenovat, musíme se přitom taky ušpinit. Inscenovat Chladné dítě je pro nás jako skočit poslepu do hodně černé vody.

To vás na té hře baví nejvíc, „odkopat se“ až na dřeň?

Nejvíc mě asi baví otázka, jestli je vůbec možné kráčet po nějaké vytyčené cestě, držet se v reálném životě plánů, které jsme si vytyčili, vymysleli, vysnili. Nevím. Opravdu.

A je to možné?

Ta hra není návod k použití života nebo něco podobného, nechce poučovat. Jen ukazuje, že každý z nás potřebuje někam směřovat, ale málo kdo víme, kam.

Jak rychle se to dá ukázat? Je hra ve vašem podání také zkratka, nebo celovečerní zážitek?

Snažíme se o devadesátiminutový formát bez přestávky. Líbí se nám představa, že na začátku strhneme lavinu emocí a situací, na níž dojedeme až do finále. Celé je to přitom velmi komprimované. Velkou roli hraje překrývání časových linek, rozrušení časoprostoru, zpochybnění místa děje i toho, jak dlouho už ta hra běží. V tom je ta hra zajímavá, pro mě je přitažlivě, pro někoho jiného možná naopak děsivě neukotvená. Člověk hledá klíč, kde se nad ní zastavit.

V čem spočíval váš režisérský klíč: držel jste se věrně předlohy nebo jste si dovolili nějaký interpretační posun?

Vlastně nedovolili. Hra se odehrává v jakémsi bezčasí. Meyenburg do řady situací nezakódoval klíč k tomu, jak je číst. Tak myslím, že zajímavé či jiné oproti německé předloze může být právě to, jak jsme si my sami tyhle situace interpretovali. Zásadní je, aby šlo o aktuální divadlo, jde nám o tady a teď.

Zcela zásadní jsou pro nás naši herci, jejich odvaha a důvěra. Pedagogové nám říkali „No, Chladné dítě, toho bychom se báli i se zkušeným souborem.“ Sázíme na to, že Chladné dítě s námi opravdu velmi rezonuje a doufáme, že to nám pomůže překonat nedostatek zkušeností.

Někdy se má jen krásně mlčet

Autor je překladatel, germanista. Je to podle vás z té hry poznat?

Adéla Čermáková: Mayenburg má specifický jazyk, se kterým jsme se museli popasovat. Český překlad Petra Štědroně jsme srovnávali s německých originálem, protože mnohdy nám nebylo úplně jasné, co je specifikum překladu a co je specifikum Mayenburga. Myslím třeba zvláštní syntax, kde Mayenburg skladbou vět naznačuje pauzy, které má herec či herečka udělat. To, myslím si, je pro něj jako pro autora typické, zvláštní jazyk spojený se zvláštní větnou skladbou.

Tomáš Ráliš: Mayenburg je evidentně milovník jazyka: překládá jej, hraje si s ním, je dlouholetým praktikujícím dramaturgem v Schabühne, blízkým spolupracovníkem Thomase Ostermeiera, je také režisérem. Jeho hry nešustí papírem, není to literatura tvářící se jako divadelní hra. K tomu je ještě překladatel a já si myslím, že lidé, kteří překládají, se na svůj vlastní rodný jazyk umí podívat tak nějak z odstupu, z nové perspektivy. A to je pak hodně obohacující, přinese mu to celý nový úhel pohledu. Je výsostným autorem jeviště.

Jsme v Goethe-Institutu, a tak se nemohu nezeptat: nakolik je pro vás při inscenování německé hry důležitá znalost němčiny?Nebo ještě jinak: Přispělo to, že němčinu ovládáte, k tomu, že si k inscenování vybíráte právě Mayenburgovy hry?

Moje němčina momentálně trochu spí. Na gymnáziu jsem jí měl coby druhý cizí jazyk, nesu si s sebou jisté limity. Je to spíš tak, že právě němečtí autoři jsou pro mě motivací němčinu neustále zlepšovat. Německá dramatika mě hodně baví a i základní znalost němčiny je pro mě neocenitelná v tom, že si překlad do češtiny mohu s trochou práce porovnat s originálem. Minimálně jsem schopný si udělat určitou představu, jak text hry asi působí ve své původní řeči. Obecně si myslím, že Češi jsou si s Německem, s Rakouskem, velmi blízcí.

Jakou stopu byste chtěli svou inscenací v divácích zanechat?

Já bych si asi přál, aby poté, co diváci vyjdou ze sálu divadla DISK, potřebovali být chvíli potichu sami se sebou. Aby to bylo představení, po kterém se dá i krásně mlčet. To samozřejmě neznamená, že netoužíme po závěrečném potlesku.

Rozhovor vedl Tomáš Moravec, tiskový mluvčí Goethe-Institutu v České republice.

INFO K PŘEDSTAVENÍ

• Marius von Mayenburg: Chladné dítě (Das kalte Kind)
• Česká premiéra 31. března 2023, divadlo DISK.
• Překlad: Petr Štědroň. Dramaturgie: Adéla Čermáková. Výprava: Jakub Peruth. Kostýmy: Anna Havelková. Hudba: Tomáš Ráliš, Tomáš Dalecký.
• Pohybová spolupráce: Karolina Gilová. Režie: Tomáš Ráliš.
• Web: i-divadlo.cz/divadlo/divadlo-disk/chladne-dite