Paweł Zarychta doporučuje
Stern 111

Člověk by si myslel, že třicet let po německém znovusjednocení už bylo o této přelomové době všechno řečeno a dané téma je v literatuře dávno passé. Že to rozhodně není pravda, dokazuje Stern 111, nejnovější román Lutze Seilera. Na více než pěti stech stranách autor rozvíjí spletité vyprávění o rodině Bischoffových z východoněmecké Gery. Poznáváme je v době pádu Berlínské zdi a otevření vnitroněmecké hranice, kdy hlavní hrdina Carl odváží své rodiče na jeden z přechodů do Spolkové republiky, zatímco on sám má pro případ ztroskotání jejich plánů zůstat v domovském Durynsku. Rodiče – Inge a Walter – se pokoušejí zorientovat v nové kapitalistické realitě, vykonávají nejrůznější příležitostné práce, aby se posléze, inspirováni svým snem a tajemstvím z mládí, vystěhovali do USA.

Carl, místo aby se, jak slíbil, vrátil do Gery a staral se o rodičovský dům, zatím vyrazí otcovým starým žigulíkem do Berlína, jenž se právě otevírá světu. Bez jediného feniku v kapse se noří do pestrého polosvěta squatterů a umělců seskupených kolem kultovní hospody „Assel“ a po těžkých začátcích zapouští v tomto mimořádném městě se zcela specifickým klimatem stále pevněji kořeny. Carlův příběh se tak jistým způsobem stává osobní kronikou prvních let sjednocujícího se Berlína po roce 1989, poznámkou pod čarou k velké historické změně.

Nejnovější kniha Lutze Seilera je vynikající, zralá próza, která se stejně jako v případě Theodora Fontana vyznačuje pomalým epickým vyobrazením, ironickým odstupem, ale rovněž zřetelnou sympatií k vlastním postavám. Přidejme znalost poměrů, míst a lidí v tehdejším Berlíně a schopnost zprostředkovat je všem čtenářovým smyslům. Navzdory zakotvení v konkrétním dějinném kontextu se aktuálnost a přeložitelnost tohoto díla uplatní především dnes – vzhledem ke všudypřítomné krizi a realitě, jež se stává stále tekutější.
Suhrkamp Verlag