Sándor Tatár doporučuje
Der letzte Satz

Na konci zimy, v předjaří roku 1911, se jeden z největších a nejvěhlasnějších hudebníků 20. století, skladatel a dirigent Gustav Mahler, vrací přes Atlantik parníkem Amerika z New Yorku domů do Evropy. Cítí a ví, že je nevyléčitelně nemocný – vynořující se obrazy vzpomínek se mu mísí s horečnatými snovými vizemi. Podstatnou část cesty stráví zabalený do vlněných dek v přiměřeně závětrném koutě na palubě. Jediný, s kým v „přítomném čase“ románu prohodí pár slov, je plavčík, kterého prakticky vyčlenili jen k jeho službám. Mladík, který v románu zůstává po celou dobu beze jména, má na starosti dokonce i předávání zpráv mezi manželi Almou a Gustavem.

Oceán je klidný a tajemný. Kromě střídání denní doby je jedinou vnější událostí občasný přílet velkého bílého ptáka – ale ani v tomto případě není vždy jisté, jestli se jedná o živého tvora nebo vizi. Zesláblého Mahlera sužují vlny horeček, cítí blížící se konec; je tedy přirozené, že se mu před očima odvíjejí scény z filmu jeho života. Stejně jako Tolstého Ivan Iljič se svým sluhou je i skladatel sám se svými bolestmi, bezmocností, svými vzpomínkami a s pozorně nápomocným a svým tichým způsobem empatickým plavčíkem.

Značně komorní kniha psaná jazykem bez příkras se dobře čte a co se děje týče, servíruje pouze scény přivolané z minulosti. Události a epizody z Mahlerova života, které jsou uspořádány víceméně chronologicky, ale zároveň i podle vrtošivých nálad vzpomínek (a někdy i blouznění), se střídají s pasážemi, které jsou sice také psány ve třetí osobě, ale vzhledem k jejich povaze a funkci je lze chápat jako vnitřní monology. Gustava Mahlera jsme znali jako jednoho z nejproslulejších a nejuznávanějších hudebníků své doby – byl malé postavy, židovského původu, jednu z nejobletovanějších a nejúchvatnějších dam tehdejší vídeňské společnosti (o 19 let mladší Almu) mohl nazývat svou ženou a dokázal přímo revolučním způsobem proměnit inscenační konvence hudebního divadla hned ve dvou světoznámých operních scénách: ve vídeňské Dvorní opeře a newyorské Metropolitní opeře (neměli bychom samozřejmě opomenout ani podstatně kratší „intermezzo“ mezi lety 1888 a 1891, kdy byl ředitelem budapešťské opery). Díky Seethalerovu románu teď máme i možnou a dokonce věrohodnou verzi toho, jak to všechno mohl vnímat – respektive si vybavovat – sám Mahler; jako muž, otec, hudebník.
Hanser Literaturverlage