Carte Blanche Middle East
Lékař, který sbírá odpadky

Jakmile v Jordánsku začne jaro, tedy někdy v březnu, když teploty vystoupí nad 20 stupňů Celsia, začne také takzvaná „pikniková sezóna“. Piknik je v Jordánsku synonymem pro víkend. O volných dnech, které tu připadají na pátek a sobotu, vyrážejí místní obyvatele do volné přírody a pokud možno do zeleně. Najít však kousek zeleně v zemi, jejíž povrch tvoří převážně poušť a kamení, není zrovna snadné. Pouze asi 1 % z celkové rozlohy 97.000 kilometrů čtverečních je podle údajů jordánského ministerstva zemědělství pokryto lesem.
 

Celosvětový průměr se pohybuje kolem 15 %, v Německu je zalesněno přibližně 33 % země. Proto působí téměř groteskně, že facebooková skupina Cleaning Jordan (což by se dalo přeložit jako „čištění Jordánska“), zve na výlet do lesa. Je to spíše malý lesík – asi 15 kilometrů severně od hlavního města Ammánu vzdorují borovice, keře a olivovníky  chudé, kamenité půdě pod žhavým sluncem. „Tento les byl založen v 60. letech 20. století zásluhou tehdejšího předsedy jordánské vlády Wasfiho at-Talla, který byl také několik let velvyslancem v Německu a v roce 1971 se stal obětí politického atentátu,“ vypráví nám Ramzi Tabbalat, který nás pozval na procházku.

DOMA NAKLIZENO, V LESE ODPADKY

S malou kolonou školních autobusů v pátek v osm hodin ráno vyjíždíme. Vydáváme se ven z města, míjíme nákupní centra, dílny, elegantní vily a stále znovu stáda ovcí. Na konci silnice, která se vine vysoko vzhůru na jednu z mnoha hor, je les. Otevírá se nám pohled daleko do krajiny, přes olivové háje a domy farmářů. Na velké mýtině, kde také parkují autobusy, stojí tři velké kontejnery na odpadky – a vedle nich se povalují plastové láhve, zbytky igelitových pytlíků, lepenkové krabice, dětské pleny, kelímky od kávy. Pozůstatky stovek víkendových pikniků. Jsou rozházené úplně všude, napůl zahrabané nebo nedbale ponechané na zemi. Grilovací tácky, sáčky od chipsů, staniol, sáčky s vylouhovaným čajem – výčet by mohl pokračovat do nekonečna. Lesní půda napravo od mýtiny je opravdu celá pokrytá odpadky.
 

„Lidi tu prostě nechají všechno ležet, všechny svoje odpadky naházejí jednoduše do lesa,“ stěžuje si Ramzi Tabbalat. Proč je tomu tak – nejen tady v lese, ale i v Ammánu, v každé obytné oblasti, na každé louce, v každém koutě? Tabbalat bezradně krčí rameny. „To souvisí s kulturou,“ vysvětluje potom. „Garantuji Vám, že ti lidé mají doma čisto a naklizeno, ale tady jim nic nepatří, tady je jim to jedno,“ říká Tabbalat.

MUZEUM PRO 20 LET STARÉ ODPADKY?

To však stoprocentně nevysvětluje, proč lidé nechávají všechno prostě a jednoduše ležet na zemi. „Jordánci jsou – a říkám to nerad – prostě pohodlní,“ prohlašuje Tabbalat, který sám pochází z hlavního města Ammánu a jinak o svých krajanech nikdy nemluví špatně. Snad jen tehdy, když jde o kouření. To je taky neřest. S tou je konfrontován i pracovně jako lékař se specializací na srdeční onemocnění. Všední dny tráví jako kardiolog ve své ordinaci, provádí EKG a ultrazvuková vyšetření, implantuje stenty a kardiostimulátory. „Civilizační nemoci jako diabetes, vysoký krevní tlak nebo právě cévní a srdeční onemocnění se u Jordánců začaly masově vyskytovat zhruba o deset let dřív než u lidí v západních státech,“ říká tento pětapadesátník.

Důvodem je nezdravý způsob života, málo pohybu – a právě kouření. Dříve bylo prý tabu, aby mladí lidé kouřili v přítomnosti svých rodičů nebo dokonce aby po cigaretě sahaly ženy nebo mladé dívky. „Dnes vídám celé rodiny sedět a pokuřovat šíšu, dokonce i děti kouří ten jed,“ zlobí se doktor Tabbalat.

A zatímco při kouření cigarety se inhaluje „jen“ tabák, při kouření vodní dýmky se prý dostávají do těla i chemikálie, které produkují aroma. Nasládlý pach je cítit už z dálky, i na procházce po lese. „Hubbly-Bubbly“, jak se říká vodní dýmce v Jordánsku, patří zkrátka a dobře ke každému místnímu pikniku. Umělecky zdobenou karafu vodní dýmky a příslušenství si však návštěvníci lesa po pikniku zase sbalí do auta – na rozdíl od všech plechovek od CocaColy, plastových obalů a ubrousků. Vítr roznese obaly a ubrousky široko daleko a ty pak ulpívají mezi kameny nebo jsou zašlapány do půdy. Odpadky tu většinou zůstávají ležet celé roky. „Při našich úklidových akcích jsme už našli věci, které byly starší než dvacet let,“ vypráví Tabbalat, který se svým týmem uvažoval už i o otevření speciálního muzea odpadků s obzvlášť exotickými nálezy. Tentokrát byla tím nejbizarnějším nálezem, který se nacházel mezi horami odpadků, malá želva.
A zatímco doktor Tabbalat vypráví, kolik pytlů se naplnilo odpadem při dopolední úklidové akci (neuvěřitelných 298 za dvě hodiny), přichází asi devítiletý kluk a za chůze odhazuje na zem svou láhev od limonády. Aniž by si to vůbec uvědomoval. Doktor Tabbalat kluka požádá, aby láhev zvedl. A zároveň se podivuje, jak je vůbec možné, že dítě, které ve volný den přijde se svými rodiči do lesa sbírat odpadky, dokáže přímo v lese odpadky zase odhodit.

PIKNIK V LESE S  VODNÍ DÝMKOU A GRILEM

Už z toho důvodu chce dr. Tabbalat se svou iniciativou pokračovat. Iniciativa Cleaning Jordan, kterou odstartoval přesně před třemi lety s facebookovou skupinou, dává dohromady lidi, kteří mají rádi pěší turistiku a navíc se chtějí angažovat ve prospěch životního prostředí. Je jedno, zda jsou to Jordánci, nebo cizinci. Na kampaních se schází pravidelně 30 až 50 lidí, často i celé rodiny. V rámci těchto akcí se však nejen pilně uklízí – jejich součástí bývají výlety do přírody s úchvatnými vyhlídkami, čerstvým vzduchem a krásnou krajinou. Nezbytným doplňkem je samozřejmě vždycky dostatek pytlů na odpadky, aby nikde nezůstalo nic ležet.

Čím hlouběji do lesa se člověk dostane, tím je prostředí čistší – ať už v Ammánu nebo v Ajlounu, kde se nachází největší les v celém Jordánsku a kde dr. Tabbalat obvykle zahajuje své výpravy. Odpadky se tu povalují už jen ojediněle. „Důvodem je opět pohodlnost,“ říká dr. Tabbalat a sarkasticky se směje.

Většina jordánských víkendových výletníků – což lze vysledovat – dojede autem až přímo k místu, kde si chce udělat piknik. To bývá buď jen k nejbližší ladem ležící půdě v sousedství, anebo do parku Krále Husajna. Tento park byl založen teprve před několika lety a funguje skutečně trochu jako zelené plíce na kraji pískovcových fasád a asfaltových cest v Ammánu. Anebo vyrážejí do lesů na kraji města nebo na severu země. Tam si rozloží deku, postaví gril a vodní dýmku, nalijí kávu a rozprostřou jídlo – a víkend může začít.