Carte Blanche Middle East
Jordánská umělkyně Razan Mbaideen jde proti proudu

Razan Mbaideen je třicetiletá jordánská žena žijící v Ammánu. Z žádané organizátorky a asistentky kulturních akcí se postupně stává progresivní umělkyně, která se skrz své umělecké projekty a intervence snaží měnit jordánskou společnost. Vymyká se současně klasickým představám o jordánské ženě, čímž se dostává často do konfliktu se svou rodinou. Její poslední umělecký projekt však vztah s rodiči značně proměnil. Z dcery, která dělá rodině ostudu, se stala dcerou, která možná jednou dokáže velké věci.

V návaznosti na tuto zkušenost se začala aktivně věnovat politickému umění – zprvu zejména na divadelních prknech v roli asistentky režie, designérky světel, později i režisérky. Svůj výtvarný talent několikrát využila při výrobě kulis a rekvizit. Nejblíže jí ale, podle jejích slov, je stínové divadlo, kterému se v posledních letech věnuje nejraději. Této formy divadla také využívá v práci se syrskými dětmi v uprchlických táborech, kterým se tak spolu s dalšími umělci snaží poskytnout nějakou alternativu a kvalitní program pro volný čas.

MANAŽERKA ULICE

V posledním roce však Razan objevila novou doménu, do které se jí daří postupně úspěšně pronikat – současné umění. V Ammánu několik let funguje program Spring Sessions, který podporuje a propojuje lokální začínající umělce s etablovanými nebo zahraničními profesionály. Po několika letech, kdy Razan stála v pozadí a pomáhala s organizací, se vedení rozhodlo reflektor otočit přímo na ni a dát jí možnost ukázat svou kreativitu – ve veřejném prostoru. „Nebojím se mluvit na veřejnosti, jsem sebevědomá a nedělá mi problém komunikovat s lidmi na ulici. Proto se mé poslední projekty věnují právě intervencím do veřejného prostoru,“ říká Razan.

První z nich nese název Manažerka ulice. Razan si na jeden z kruhových objezdů postavila jordánskou vlajku a stolek, za který zasedla ve formálním outfitu. Celý den se u něj setkávala a hovořila s překvapenými kolemjdoucími. „Ptala jsem se jich, jestli se jim daná ulice líbí, jestli se na ní cítí bezpečně a pohodlně. Ta ulice se totiž jmenuje Kulturní, ale nic kulturního v ní není. Krom kultury hluku aut,“ popisuje Razan. Lidé po počáteční nedůvěře skutečně začali problémy dané oblasti reflektovat a sdělovat domnělé zástupkyni smyšleného úřadu své stížnosti a návrhy pro zlepšení.

PROBLÉMOVÁ DCERA

„Já nejsem typická jordánská žena. Pro ostatní jsem často divná. Dělám si, co chci, potkávám, koho chci a chodím také do baru, přestože alkohol nepiju,“ říká Razan. To také charakterizuje nejčastější problémy s některými lidmi ze svého okolí, kterým musí čelit. V posledních letech se dostala do konfliktu se svou rodinou, zejména rodiči, kteří vnímají vývoj života své dcery jako zklamání. Je jí třicet let, není vdaná, schází se s podivnými lidmi a večer chodí domů pozdě. Několikrát se také stalo, že ji rodiče při jedné z mnoha hádek uhodili. „Říkají, že se nechovám, jak bych se chovat měla. Mnoho mých přátel jsou muži a současně tvrdě pracují za málo peněz. Říkají, že se nevdám a zůstanu úplně sama. Snažím se bránit, ale někdy to nestačí. V očích vlastní rodiny jsem divná, nejsem jako oni,“ říká.

Podle Razaniných slov se rodina mimo jiné bojí reakce okolí, že budou pro smích a neprovdaná a podivná dcera pošpiní její pověst. Velkou roli v tom hrají, jak to v Jordánsku často bývá, vztahy s širší rodinou na jihu země, jejichž názor je pro rodinu velmi důležitý. Jak se však ukazuje, jihojordánská část příbuzenstva Razan takto nevnímá, řada jejích členů ji obdivuje proto, že byla schopna se postavit na vlastní nohy, koupit si auto a být úspěšná ve své práci. Současně je pro ně mediátorkou vnitrorodinných konfliktů. „Když jedu například do vesnice na jihu Jordánska, odkud má rodina pochází, říkají mi tamní lidé, že je na mě můj táta strašně pyšný,“ podivuje se Razan. „Velkou věcí například bylo, že jsem si koupila auto a mám novou práci. To si paradoxně získalo uznání,“ dodává.
 

RAZAN BEIK – MATKA VŠECH!

Přelom v její tvorbě však nastal s její druhou intervencí, která současně proměnila postoj její rodiny k ní samotné a jejímu způsobu života. Vytvořila totiž fiktivní volební kampaň do zastupitelstva města, kterou chtěla poukázat na nesrozumitelnost samotných politiků, pokrytectví jejich slibů a zneužívání slabších pro dosažení svých politických cílů.

Razan vytvořila volební plakáty a letáky plné prázdných hesel, to vše v klasickém volebním vizuálním stylu. Ty pak vyvěsila a rozdávala v ammánských ulicích. Základem byl také její volební proslov promítaný na obrazovce ve výše zmíněné Kulturní ulici, kde si založila fiktivní kancelář uvnitř výstavního prostoru. „Ta řeč nedává smysl, stejně jako nedává smysl většina politických proslovů. Sestavila jsem ji z projevů pěti různých prezidentů. Politici často jen opakují pořád dokola hlouposti, které jsou navíc pro většinu posluchačů nesrozumitelné. Nedokáží si pod nimi nic představit. A pokud už říkají něco důležitého, po svém zvolení svůj slib nesplní. Je to jedna velká lež,“ vysvětluje. „Ta má řeč ti navíc přijde stejná jako kterákoliv jiná,“ dodává.

Smysl však nedávala celá kampaň. Razan totiž kandidovala za obvod, který neexistuje, současně se označovala za kandidátku východního a západního Ammánu. Po vzoru mnohých jiných kandidátů zapojila také kontaktní kampaň, jejíž součástí byla poctivá dokumentace klasických situací. „V rámci své kampaně jsem chodila po ulicích a fotila ses občany Ammánu, stejně jako to dělají ostatní politici. Rádi totiž dávají najevo, že se chovají k obyčejným lidem hezky, jsou tu pro ně, ale nakonec je lidé jako takoví v podstatě nezajímají. Jsou jen prostředkem k dosažení postu.“

„Třásla jsem si proto s lidmi na ulici rukou a říkala: 'Já jsem Razan, vyřeším vaše problémy, postarám se o vás. Mám navíc ráda děti a staré a nemocné lidi,'“ směje se. Na mou otázku, jestli jí to celé věřili, odpověděla: „Oni se normálně na nic nezeptali. Nezpochybňovali. 'Můžu se s vámi vyfotit? Můžu se vyfotit, jak opravuju vaše auto?' A oni prostě souhlasili. Jediný člověk se mě nezeptal, k čemu ty fotky použiju a o co přesně mi jde.“

HRDÍ NA SVOU DCERU

Že dcera udeřila hřebíček na hlavičku, pochopila také Razanina rodina. Po počátečním zděšení, když se od sousedů o kontroverzní kampani své dcery dozvěděli, se účastnili představení projektu v rámci vernisáže. Od té doby se jejich postoj k dceři diametrálně změnil. „Moje matka nakonec dokonce přišla na vernisáž a byla nesmírně hrdá. Její jediná výtka byla, že během proslovu nosím sluneční brýle,“ usmívá se Razan. „Když bylo po kampani, přinesla domů plakát z této mé fiktivní kampaně – vůbec nevím, kde ho vzala – a nalepila ho na dveře mého pokoje,“ pokračuje dojatě. „Došlo jim, že jsem možná důležitá i pro řadu lidí v mém okolí a těšilo je to. Dokonce se ke mně doneslo, že se mou kampaní chlubil sám táta ve své rodné vesnici. Trpělivě všem vysvětloval, v čem ten projekt spočíval a co jsem jím chtěla říct. Byla jsem dojatá, když jsem se to doslechla,“ uzavírá.

Text vznikl v rámci projektu Carte Blanche Middle East Goethe Institutu v Praze a Ammánu.