Móda v NDR
O silných ženách, vlastnoručně šitých šatech a módním punku aneb
V NDR nebylo oblékání módou, ale spadalo spíše do kategorie „zásobování spotřebním zbožím“. Kolem módního časopisu Sibylle a módních divadel ccd a allerleirauh však přesto vznikl kulturní proud, který se stavěl proti jednolitému socialistickému stylu.
Sprchové závěsy, fólie pro pěstování jahod či pleny – pro Sabine von Oettingenovou materiály, ze kterých v osmdesátých letech tvořila šaty. „Šila jsem ze všeho, co se jen dalo sešít,“ vzpomíná. Dnes jsou tyto šaty pečlivě uschovány v Německém historickém muzeu v Berlíně jako součást historie NDR. Anebo spíše jako jeden ze střípků historie NDR, které nechtěly zapadnout do mozaiky oficiální doktríny.
Chic, charmant & dauerhaft
A tak se šilo. Co ale Sabine von Oettingenová se svými kamarádkami Katharinou Reinwaldovou a Friedou Bergemannovou von Wildovou navrhly, výrazně překročilo hranice všedního odívání. Byly to bláznivé kostýmy, které patřily na jeviště. Vznikla skupina ccd /chic, charmant & dauerhaft – šik, šarmantní a trvanlivé/, ironická narážka na kritéria módní produkce NDR. První oficiální prezentace se uskutečnila v roce 1983 v berlínském klubu mládeže Schaufenster u příležitosti výstavy fotografa Jürgena Hohmutha.
Móda v NDR byla v prvé řadě příběhem o nedostatku – látek, trendů a nápadů, vlastně nedostatku všeho, co je podstatou radosti z oblékání. Za stále přetrvávající příjemné vzpomínky na toto období vděčíme především módnímu a kulturnímu časopisu Sibylle.
Magazín byl založen v roce 1956, ve stejném roce, co jistá mladá žena zahájila studium módního návrhářství na Vysoké škole výtvarného a užitého umění v Berlíně-Weißensee.
Nový, přirozený styl
Jmenovala se Dorothea Melisová a v roce 1961 ve své diplomové práci analyzovala časopis Sibylle. Došla k názoru, že se magazín orientuje na módní styl předválečného období a zná jen elegantní dámy či počestné ženy v domácnosti. Reakce na drsnou kritiku byla překvapivá – šéfredaktorka přijala Dorotheu Melisovou na post módní redaktorky.Dorothea Melisová, ročník 1938, srší ještě dnes energií. Člověk si snadno představí, že ve svých pětadvaceti letech postavila časopis vzhůru nohama. Díky ní se na stránky magazínu opět vrátila realita.
Již při své první módní produkci v muzeu Pergamon řekla fotografovi Güntherovi Rösslerovi, že ji fascinuje optika západoněmeckého časopisu pro mládež twen. Potom vznikla fotografie, na níž modelka nezaujímá žádnou vyumělkovanou pózu vedle sochy, ale uvolněně sedí na schodech. Nový, přirozený styl módních fotografií časopisu Sibylle byl na světě.
Okázalost ani excentričnost, žádný Západ
Dorothee Melisové se sice líbil twen, ale její nahlížení na módu se znatelně lišilo od pohledu jejích západních kolegyň. „V módě jsme neviděly rychlou změnu, ale kulturní aspekt, způsob, jak se oblékat, prezentovat a chovat.“ Většina z toho, co bylo k vidění v Sibylle, bylo klasické, soudné a nositelné. Vymykaly se pouze doplňky.
S realistickými sny, které Sibylle prezentovala, se mohly ženy z NDR identifikovat. Náklad časopisu se pohyboval kolem 200.000 exemplářů a byl bleskově vyprodán, protože počet čtenářek se vyšplhal až na milion. Čtenářky na Sibylle přitahovaly zejména dvě věci. Zaprvé to byly propracované střihové přílohy – východní Němky doma samy pilně šily. „Nedostatek vyvolal neuvěřitelnou kreativitu,“ rozpomíná se Dorothea Melisová.
„Krásné, chytré, smyslné, sebevědomé a silné“
A zadruhé se čtenářkám velmi líbily fotografie. Vyfocené oděvy většinou nebylo možné koupit, ale modelky ztělesňovaly realitu. Aby svému pohledu na svět módy propůjčila moderní styl, rozloučila se Dorothea Melisová s fotografy ze staré školy a za manekýnky si vybírala studentky či pracující ženy, které oslovila na ulici nebo v kavárně. Moderní silný typ ženy, fotografované v přirozených pózách, jen o něco krásnější – a lépe oblečené – než většina obyvatelek NDR.„Za mě se modelky nikdy nesměly smát, protože jsem měla pocit, že se jinak rychle přiblíží oficiálnímu obrazu šťastné ženy propagovanému v NDR,“ vypráví Ute Mahlerová. Ona a Sibylle Bergemannová jsou ony dvě fotografky, které utvářely styl magazínu asi nejtrvaleji. Sibylle Bergemannovou přivedla k časopisu její kolegyně. V roce 1978 nafotila Ute Mahlerová svůj první titulní snímek. „Snažili jsme se ukázat takový obraz ženy, který odpovídal našemu ideálu,“ vypráví. „Krásnou, chytrou, smyslnou, sebevědomou a silnou ženu.“
Autorské fotografie, které zůstaly v paměti
Redakce časopisu Sibylle přenechala fotografům volné pole působnosti. Vznikaly tak autorské fotky, které se čtenářkám vryly do paměti. „Vždycky jsme pracovali tak, abychom za výsledkem mohli stát, aby byl věrohodný,“ říká Ute Mahlerová, která dnes působí jako profesorka fotografie v Hamburku a která v roce 1990, mimo jiné se Sibylle Bergemannovou, založila agenturu Ostkreuz. „Snad nikdy jsme na pozadí neukazovali výdobytky socializmu.“ Na fotografiích vidíme šedé průzory mezi domy, paneláky, krajinu.
Ute Mahlerová a všichni další známí fotografové Sibylle – Arno Fischer, Roger Melis, Werner Mahler – se dříve věnovali portrétní nebo reportážní fotografii. Na jejich inscenacích to také bylo vidět. „Přesně tento aspekt nás zajímal na módě – tedy skutečnost, že lze inscenovat realitu, že lze vyprávět o realitě v obalu módní fotografie.“ A tato realita působila dál. Ještě v loňském roce oslovila Ute Mahlerovou jedna žena: „Musím vám říct, jak moc se mi líbily vaše fotky v Sibylle. Svou dceru jsem dokonce pojmenovala Julia podle modelky, která stojí v jezeře a uklání hlavu.“
Módní antikultura
Existovala cenzura? Žádná vyslovená – dozvídáme se od Ute Mahlerové. Bylo ale jasné, že některé věci neprojdou. Už to, že se kupříkladu modelky neusmívají, bylo na hranici. Když Sibylle Bergemannová jednou fotografovala dvě ženy na pláži se staženými koutky, byl na obrázku následně úsměv doretušován.
Od fotografií v časopisu Sibylle vede přímá cesta k módní subkultuře v osmdesátých letech. „Byly to takříkajíc naše děti,“ říká Dorothea Melisová. Tato módní antikultura nebyla ani tak revolucí jako spíše hnutím, které ignorovalo stát. Ovšem stát neignoroval je. Státní bezpečnost sledovala všechny okrajové skupiny, které byly vizuálně nápadné. „Stasi sledovala rovněž naši skupinu,“ vzpomíná Sabine von Oettingenová. A čemu stát nedokázal zabránit, to bylo integrováno. „S ccd jsme měli stále víc oficiálních vystoupení, 20 nebo 30 show.“
Módní představení
Tyto výstupy lze popsat jako módní divadlo či módní představení. Na závěr diváci vyšplhali na molo a tančili spolu s aktéry. Show ccd měly osvobozující účinek. Později na ně navázala nová skupina – allerleirauh /název pohádky bratří Grimmů – obdoba Oslí kůže nebo Myšího kožíšku, pozn. překl./, která byla logickým vyústěním ccd. „Vše, co jsme dělali s ccd, muselo nabírat stále extrémnější podoby,“ vypráví Sabine von Oettingenová.Již ccd šila pro známé skupiny NDR. V případě allerleirauh pak šlo o rockovou skupinu Pankow. Angelika Krokerová šila „šupinaté“ kožené kabáty a čepice s bodlinami, z nichž jako ostny trčely měděné hřebíky. Byly to skutečné jevištní kostýmy. V roce 1988 vystupovala skupina allerleirauh poprvé. Úspěch byl fenomenální.
