Rozhovor
Felix Stephan – Raná léta

Na jednu stranu to byl banální důvod… tento žánr, tedy román, představuje v literatuře takříkajíc královskou disciplínu, já sám jako kulturní žurnalista čtu romány s nadšením… Rakouský autor Clemens Setz jednou řekl, že když člověk čte, aniž by sám psal, je to, jako když je člověk políben, aniž by sám líbal… Jednoduše řečeno to bylo něco, co jsem chtěl zkusit… To jsem ovšem mluvil o obecných pohnutkách napsat román, pokud jde o tento konkrétní text, jako novinář sleduji velmi pozorně vycházející romány v Německu a v tom ohledu mi bylo nápadné, že i když nemůžeme hovořit o nějakém nedostatku literatury o bývalé NDR a následujících letech, je fakt, že podobné romány z naprosté většiny pojednávají o těch, kdo v tomto období byly v opozici – zmiňme např. romány Lutze Seilera, Helgy Schubertové aj. Tento obraz zaprvé samozřejmě neodpovídá historické realitě, 85 procent obyvatel se více či méně přizpůsobilo, mnozí tuto diktaturu aktivně podporovali a byli jejími představiteli, a zadruhé to také neodpovídá tomu, co jsem sám prožil.

Ano, máte pravdu, často se to píše… Ale nakonec bych toto tvrzení asi odmítl, přestože vypravěč mého románu má se mnou mnoho společného, třeba že je v roce 1990, kdy děj začíná, podobně starý, jako jsem byl já, a také vyrůstá ve Východním Berlíně a ve světě, který sám dobře znám. Žádná z postav románu ale ve skutečnosti neexistuje. Téma autobiografického psaní je samozřejmě něco, o čem se píšou dizertace… Můžu zmínit jeden paradox, na nějž jsem při práci na románu v tomto ohledu narazil: zdá se mi totiž, že čím více se nějaké románové postavě přiblížíte, čím hlouběji se ztotožníte s tím, co prožívá, čím konkrétněji popisujete např. vnitřní život nějaké postavy, tím vše naopak nabývá všeobecného charakteru. To se zdá být velkou záhadou literatury, i té autobiografické, jde o efekt, kdy dochází k tomu, že čím jste konkrétnější, tím je vše současně více obecné a abstraktní. – Ale máte pravdu, pro autory je autobiografické psaní často velmi lákavé, protože píší o něčem, v čem se takříkajíc vyznají, a takový příběh je vlastně vždy jedinečný, autor je v podstatě jediným, kdo příběh může vyprávět… v intencích bonmotu americké spisovatelky Tony Morrisonové: „Protože román, který bych si ráda přečetla, neexistoval, musela jsem si ho napsat sama…“  

Myslím si, že žurnalistické a literární psaní si nejsou moc podobné, dokonce bych řekl, že jde o něco naprosto protikladného. Možná si někdo myslí, že jde o podobné aktivity, protože jejich výsledkem jsou texty… U žurnalistického psaní máte jasné předpisy, normy, třeba jak má být text dlouhý, jaké má téma, je-li to recenze, komentář, zpráva atd. a od toho se nesmíte odchýlit. Zmíněné věci výsledný text jasně predisponují. Když jsem psal svůj román, byla pro mě hlavním principem právě jakási neexistence hranic, absence jakýchkoliv pravidel… můžete dělat, co chcete, vynechat třeba deset stran, začít psát najednou francouzsky, všechno je možné a dovolené, autor si vlastně musí stále hledat svou vlastní cestu tou bezbřehou svobodou, je nucen se rozhodovat sám za sebe, neustále se sám sebe dotazuje: proč to dělám tak a ne jinak? Vezměte si např. otázku, kdy je hotová kapitola, nebo kdy je nějaká scéna dobrá, hotová… pro to nejsou žádná objektivní pravidla, to vyplyne až z textu samotného… To je úplně jiný druh práce, proto si myslím, že mi žurnalistická zkušenost vlastně vůbec nepomohla. – Při psaní literatury jde o jistý druh svobody, který ale nemusí být vždycky příjemný, nemáte totiž žádné rámcové podmínky a za každým rozhodnutím si musíte stát sám…

Váš román bychom mohli na jedné straně zařadit do tradice německého „bildungsrománu“, tedy textů o zrání jedince, jde ale rovněž o politický román. Myslíte si, že je obecně důležité se v literatuře zabývat dobou NDR, dobou tzv. „Wende“ (pokojná revoluce a změna režimu v letech 1989/90)?
 

Ano, je to velmi důležité. Pozorujeme už delší dobu něco, co se zdá právě letos kulminovat, totiž že nová generace východních Němců zveřejňuje knihy, které se s otázkami obrací ke generaci rodičů. Lidi narození přibližně v 80./90. letech (podobně jako já), kteří sami vědomě, aktivně NDR nezažili (nebo tento stát nezažili už vůbec), se najednou dívají na toto období zpátky. Často se tento fenomén srovnává s generací roku 1968 v západním Německu. V západním Německu jsme se setkávali v prvních dvou desetiletích po válce především s vytěsňováním minulosti a mýtem oběti, až pak přišla generace mladých, kteří najednou řekli, to nám prostě nestačí a začali se svých rodičů ptát… Samozřejmě mnohého při tomto srovnání napadne, že tyto dvě diktatury nelze srovnávat, a ano, co do rozsahu zvěrstev, perfidnosti a promyšlenosti asi ne, na druhou stranu lze ale velmi dobře tyto i další diktatury porovnávat, protože vykazují podobné či stejné vzorce… Hodně lidí o tom nechce slyšet, dosud byli velmi hlasití právě ti, kdo byli nějakým způsobem v opozici, disentu, ale co s těmi dvou sty tisíci placených zaměstnanců Státní bezpečnosti a jejich rodinami, v součtu jde o miliony lidí v tomto státním aparátu… Myslím, že tato diskuze se i na východě Německa právě rozbíhá a to je dobře, protože je produktivní.

Ano, ale k podobné diskuzi přeci už delší dobu dochází v celoněmeckém kontextu, nebo ne? Proč je na východě opožděná?

Naše situace na Východě po roce 1990 je odlišná od situace v Západním Německu roku 1968. Dá se říct, že jsme neměli tolik možností, se tomuto tématu opravdu a hluboce věnovat, protože nám tady na východě do toho takříkajíc stále mluvil někdo ze západu, byli jsme společně v jednom diskurzním poli, není žádný veřejný prostor, v němž by se východní Němci s tímto tématem vyrovnávali mezi sebou, velké deníky, televize apod., to vše je pryč, nebo je vlastní západní Němci. Ve skutečnosti neexistují platformy, na nichž by byli východní Němci jen mezi sebou, vždycky hned vedle sedí někdo ze západu, kdo si myslí, že se musí taky vyjádřit a přidat svůj názor, že jde přece o něj… I teď vidíme, že knihy na toto téma vycházejí téměř bez výjimky v západoněmeckých vydavatelstvích.

Máte pravdu, ale nebyl to původní úmysl, přišlo to nějak spontánně. Na jednu stranu je to tím, že vypravěč je starší, na začátku je mu šest a na konci knihy šestnáct, dostává se tedy do věku, kdy člověk začne být aktivní, kdy konečně může ovlivňovat věci a sám se rozhodovat, jako dítě není prostě pánem situace, je trpným objektem dění, jenom pozoruje, ale dokonce i jeho vlastní pocity a impulzy jsou v tomto věku něčím, čemu nerozumí. Dalším důvodem, proč se přístup vypravěče k jeho okolí a světu mění, je možná i skutečnost, že si začne uvědomovat, že jsou jeho blízcí smrtelní, uvědomění smrti je něco, co otupuje dětskou nebo pubertální tvrdost a nesmlouvavost. Právě onemocnění dědečka, fakt, že umírá, je momentem, kdy dospívajícímu protagonistovi dochází, že celý ten svět, který možná bytostně nenávidí, který ho ale současně formuje a z něhož vychází, se pomalu vytrácí… to je něco fundamentálního, tak si vysvětluju onen posun perspektivy, jenž jste zmínil.

Ano, jsem rád, že to říkáte. Jedna z věcí, která mě udivovala na reakcích na můj román, byla, že novináři ze západního Německa, kteří se mnou o knize mluvili, ji interpretovali jako pozitivní „příběh normalizace“, z teenagera vyrůstajícího v nezdravém prostředí se stane teenager ‚normální‘, zatímco novináři z východního Německa, podobně jako vy, si hned všimli, že jde o příběh o přizpůsobení. Upřímně řečeno, takto jsem to zamýšlel. Nejde o příběh kluka pocházejícího z rigorózní východoněmecké rodiny, který najednou může studovat na Západě a který je náhle šťastný a vděčný, že je svobodný, a užívá si všech možností, tento mladík naopak pociťuje ohromný tlak okolí a nutnost se adaptovat, aby se mohl prosadit. Cizí svět, s nímž se najednou setkává, analyzuje (jde vlastně o příběh o sebedisciplíně a práci na sobě samém), aby se nakonec ocitl spíše v té horní, úspěšné části společnosti. Když si vzpomeneme na momenty, kdy se protagonista učí zvládat vlastní agresi, na jeho neschopnost se empaticky vcítit do svého okolí, na jeho sexuální zmatenost a další momenty, mohli bychom ho možná popsat i jako velmi dobře adaptovaného, fungujícího sociopata, který umí na sobě tvrdě pracovat, je ochotný obětovat přátelství pro kariéru atd. atd. … na tom je samozřejmě něco krutého…

 

Co mě na této instituci zajímá, je, že jde vlastně o velmi dobrý obraz společnosti v malém, kde je vlastně vše na relativně přehledném prostoru. Setkáváte se s rozvrstvením podle společenských tříd, s mechanismem moci atd… Zajímavá je taky instituce gymnázia, v Německu stejně často kritizovaná jako obhajovaná, která znamená separaci dětí, které jdou později na univerzitu a těch, které se vyučí řemeslům, a k této separaci dochází velmi brzy, vlastně už ve čtvrté třídě. Takový druh elitářství zažívá i protagonista v knize, kdy je paradoxně kvůli problémům s nezvladatelnou agresí přesunut na humanistické gymnázium do bývalého Západního Berlína. Vlastně se jedná o vzdělávací model naprosto opačný tomu socialistickému…

Určitě to tak je. Ten sarkastický, dokonce trochu krutý pohled syna na otce na začátku románu, jak jsme o tom mluvili, nevypovídá ani tak moc o otci samotném, jako právě o synovi a jeho intuitivním strachu ze slabošství, z lidí, kteří prohrávají, ohýbají hřbet, jsou smolaři… To, že se vlastně jedná o ‚mužský román‘ byl úmysl, při psaní jsem dost myslel na známou knihu Klause Theweleita Männerphantasien (č. Fantazie mužů), v níž se autor zabýval tím, jak autoritativní politické systémy formují vztahy mužů k ženám a vztahy mužů mezi sebou, tedy jaké sociální struktury za takových podmínek vznikají, to jsem v románu chtěl trochu ilustrovat…

Jde jednoduše o způsob mlčení, způsob, jak se můžeme vyhnout tomu, abychom spolu mluvili. Komunikace je dost bezbřehé téma. Konkrétně v této rodině jsou jazykové prostředky naprosto atrofované, jeden člověk se druhého neumí zeptat, jak se máš, co cítíš, o čem přemýšlíš. Protagonista vyrůstá v jakémsi jazykovém, komunikačním vakuu. Tato nekomunikace je pro něj jakožto výchozí moment jeho biografie naprosto konstitutivní. Hlavní hrdina svět i sám sebe často bouřlivě prožívá, ale chybí mu schopnost tyto emoce vyjádřit. A ano, máte pravdu, v případě rodičů a prarodičů funguje práce jako prostředek komunikace, právě ta scéna s nesmyslným přesíváním písku ukazuje, že práce je pro ně vlastně rituálem, který nahrazuje komunikaci…

Na počátku má vypravěč problém, je přesycen svými vlastními emocemi, což se nakonec projevuje jako výbuchy agrese. Jak vypravěč vyzrává, dochází k něčemu, co popsal např. Freud, když mluvil o kanalizaci, transformaci pudů do civilizační práce, např. do umění. Tento dospívající mladík prostě zjistil, že už není přijatelné druhým lidem vyrážet zuby a kousat je. Jde vlastně o sublimaci, psaní ho uklidňuje, protagonista si začne psát deník a tím si organizuje svět, dává mu tvar…

Historie této věty je zajímavá, jde o slova, která jsem já sám často slýchával od svých mentorů. Mě to zprvu hrozně rozčilovalo, protože se jedná o mystifikaci procesu psaní, jako autor bych chtěl mít totiž vše pod kontrolou, ale když někdo tvrdí, že jsou věci, které neovlivníte, vyvolává to v člověku jistou bezmocnost. Najednou je psaní, nebo umění vůbec, úzce spojené s osobností dotyčného, nestačí mít jen talent a naučit se techniku, ale musíte být navíc způsobilý ještě takříkajíc charakterově… tohle tvrzení mě vždy velmi zatěžovalo… snažil jsem se ho ignorovat jako hloupost, která sice zní skvěle jako bonmot, ale o realitě vlastně nic nevypovídá… Ale abych byl upřímný: když jsem začal psát, začal jsem ta slova brát vážněji, než si možná přiznávám… a pokud jde o scénu, kterou zmiňujete, říkal jsem si, co by vlastně takový zelenáč mohl říct (říká to dívce, kterou chce oslnit) a on navíc dodává, že je rád, že mohl říct něco, o čem je opravdu přesvědčený… Sám jsem s touto větou dlouho osobně bojoval a popíral ji, ale bohužel, bohužel čím jsem starší a pozoruju lidi, kteří zkouší psát, musím víc dát zapravdu svým učitelům, že určitě existují v tvůrčím procesu věci, které potřebují cizelování, řemeslo, aby bylo dílo dobré, ale ten základ, jádro, jakési poupě, z něhož dílo vykvete, to tady buď je, nebo není… Pro literární vědce je to samozřejmě velmi neuspokojivé, je to něco, co nelze objektivně popsat, ale něco takového, myslím, opravdu existuje…