Interview
Obrazy z archivů Stasi

Ze semináře o převlecích: obrazy z archivů východoněmecké tajné služby Stasi
Ze semináře o převlecích: obrazy z archivů východoněmecké tajné služby Stasi | Quelle: BStU

O tom jak, kým a proč byli občané v bývalé NDR sledováni, se široce diskutuje už celé roky. Pokud se nicméně tématem začneme zabývat opravdu intenzivně, zjistíme, že veřejný diskurz disponuje překvapivě malým obrazovým materiálem, který by akt sledování, odposlouchávání či pronásledování ukazoval z pohledu těch, kteří se jej dopouštěli.

Od: Tomáš Moravec

Vizuální umělec Simon Menner (nar. 1978 v Emmendingenu) měl možnost po dobu dvou let zkoumat části vizuálního odkazu této tajné služby v archivech Úřadu spolkového zmocněnce pro záznamy Státní bezpečnosti bývalé Německé demokratické republiky (BStU), který dnes archivy Stasi spravuje. Prohlédl si 30 000—40 000 z přibližně 2 000 000 fotografií.

Výsledkem je působivá kolekce velkoformátových snímků, které nabízejí vhled do archivů východoněmeckého Ministerstva pro státní bezpečnost. Díky těmto fotografiím, které měly zůstat veřejnosti skryty, se odhaluje bizarní, děsivý a někdy i tragicky zábavný svět východoněmeckých tajných služeb. Fotografie ukazují skutečné tajné agenty oblečené v parukách a s umělými kníry jak cvičí boj zblízka, oslavují nebo se navzájem fotografují. Ukazují nám také objekty jejich zájmu: chodce, lidi u poštovních schránek, byty před domovními prohlídkami a během nich, zabavené předměty a mnoho dalšího.

Rozhovor se Simonem Mennerem

Simon Menner v sauně bývalého východoněmeckého velvyslanectví v Praze (dnes budova Goethe-Institutu)

Simon Menner v sauně bývalého východoněmeckého velvyslanectví v Praze (dnes budova Goethe-Institutu) | Foto: Pavlína Jáchimová, 2014

Milý pane Mennere, jak jste přišel na nápad spojit své umění se Stasi?

Jako umělec se hodně zabývám otázkou, jak jsou obrazy instrumentalizovány – ať už v reklamě, v propagandě, ve vedení války nebo v mediálním zpravodajství. Při všech svých rešerších jsem v podstatě náhodně narážel na opravdové poklady, které po sobě Stasi zanechala. A měl jsem také otevřené dveře do archivu, který dnes tyto materiály spravuje.

Jaký je to pocit otevírat staré krabice, které měly pravděpodobně zůstat navždy zavřené?

Bylo to velmi zvláštní, když jsem narazil na fotografie, které se pracovníci Stasi pokoušeli zničit. Kdyby vše probíhalo podle nich, žádné fotografie bychom už dnes k dispozici neměli. Absurdita té doby vynikne ještě výrazněji, když zjistíte, že fotografie, které někdo roztrhal, byly vlastně zcela bezvýznamný materiál. Ale našel jsem také snímky, při jejichž prohlížení běhá člověku mráz po zádech, protože má najednou před očima celou tu hrůzu spojenou s tajnou policií.

Vyskytují se mezi těmi snímky také takové, které vám samotnému připadají překvapivé, šokující, odpudivé nebo naprosto bizarní?

Překvapivých bylo mnoho. Překvapivých v tom smyslu, že bych nikdy nepředpokládal, že něco takového najdu. Kdo by například očekával, že vysoce postavení agenti pořádali oslavu v kostýmech, při které se přestrojovali za oponenty režimu?

Ale našel jsem také snímky, ze kterých mě dodnes mrazí, snímky, které se na první pohled jeví jako zcela neškodné. Tím nejzásadnějším je pro mě fotografie neustlané postele. Tento snímek vyfocený Polaroidem vznikl v rámci tajné prohlídky jednoho bytu. Obyvatelé takových bytů se přitom nikdy neměli dozvědět, že byl jejich byt prohledáván. Agenti tajné policie se vlastně vloupávali do cizích bytů jako zloději. Než každý kout v bytě obrátili vzhůru nohama, pořídili několik momentek, aby podle nich mohli po prohledání bytu uvést všechno zase do původního stavu. Fotografie neustlané postele je jednou z těch, která ukazuje postel před tím, než ji agenti důkladně prohledali. To je opravdu hrozné.

Moc činí lidi arogantními a podle mě přitom nehraje roli, jestli je člověk kapitalista, nebo komunista.

Simon Menner

Kolik fotografií jste si vlastně prohlédl a podle čeho jste vybíral snímky pro výstavu?

Nevím úplně přesně, kolik jich bylo – možná 30-40 tisíc. Ale to jsem jenom klouzal po povrchu. Nakonec jsem si materiál rozdělil do tří kategorií: Jak se člověk stane špionem? Jak to vypadá, když člověk aplikuje to, co se naučil? A jaké snímky pořizovala Stasi sama o sobě?

Všechny ty fotografie jste představil nejdříve v Německu. Co jste od toho očekával a jaké byly reakce?

Reakce byly pozitivnější, než jsem očekával. Vlastně jsem počítal s větší kritikou – právě proto, že tyhle snímky tak trochu vytrhávám z historického kontextu a že navíc ukazuji obrazy, které byly součástí tehdejšího bezpráví. Ale obecně byla reakce velice pozitivní. Zároveň se nicméně vyjevily rozdíly mezi jednotlivými generacemi. Lidé, kteří byli v době pádu Berlínské zdi ještě poměrně mladí, se dokázali té absurditě obvykle i zasmát. Smích jim ale zpravidla uvízl v krku, když si uvědomili, že tyto snímky jsou autentické. Lidem, kteří už byli starší, ale často do smíchu vůbec nebylo.

Je podle vás základní idea projektu TOP SECRET přenositelná mezi jednotlivými národy? 

Ano, takováto výstava by se dala nově realizovat téměř všude. Možná jinak a v menším rozsahu, ale domnívám se, že národnost nebo politická orientace agentů se v jejich každodennosti téměř vůbec neprojevuje. Moc vytváří arogantní jedince a podle mě přitom nehraje roli, jestli je někdo kapitalista, nebo komunista. Obzvlášť úchvatný by byl samozřejmě pohled na obě strany takzvané železné opony, ale k tomu na Západě zcela jasně chybí politická vůle.