Scénárista Erich Kästner
Mezi komerčním spisovatelem a klasikem

Erich Kästner patří mezi ty německé autory, jejichž díla bývají nejčastěji zfilmována. Jeho vlastní práce pro film ovšem zůstávaly dlouho neprozkoumány, a přitom právě psaní scénářů se táhne celým Kästnerovým životem a ukazuje jeho uměleckou kontinuitu, přelomy, návaznosti, vztahy - a také některá neukotvená místa.
 

Od: Markus Jüngling

Začínajícího spisovatele získal pro spolupráci s filmovou produkční společností UFA již v roce 1927 režisér Reinhold Schünzel. Kästner okamžitě rozpoznal příležitost, jak využít obrovskou produktivitu, kterou v oněch letech měl, a svůj talent. Coby přispěvatel do řady novin uměl pružně reagovat na nejrůznější požadavky; jeho schopnost vytvářet komerční či "spotřební" texty mu umožnila hladce pracovat i s filmovými scénáři, jejichž vývoj a podobu ovlivňoval nejen scénárista, ale také producent, režisér a často i filmové hvězdy. Kästner měl dobrý cit pro dramaturgii i pro kompozici scén, a také jedinečný, lakonický styl, díky němuž dokázal psát elegantní, oduševnělé dialogy plné vtipu.

Začátky jakou spoluautor

První opravdu úspěšný start v oboru se Kästnerovi podařil roku 1931: coby autor v titulcích neuvedený se podílel na komedii Das Ekel (Protiva). Šlo o práci na zakázku, která mu umožnila učit se scénáristickému řemeslu - a vydělat si slušné peníze. Ve stejném roce napsal šansony pro filmovou satiru na hospodářské poměry Die Koffer des Herrn O. F. (Kufry pana O. F.). Ambicióznějším dílem byl Dann schon lieber Lebertran (To už radši rybí tuk). Šlo o krátkometrážní snímek, o vůbec první film později slavného režiséra Maxe Ophülse (Lola Montez). Film je bohužel považován za ztracený, nicméně dochoval se k němu (v Kästnerově pozůstalosti) alespoň scénář. Kästnerovým spoluautorem zde byl Emmerich Pressburger, který později s Michaelem Powellem vytvořil v Anglii produkční duo známé jako The Archers a natočil filmy jako The Tales of Hoffmann (Hoffmannovy povídky) nebo The Red Shoes (Červené střevíčky).

Byla to doba Výmarské republiky, doba bohatého kulturního života plného vzrušujících nových médií: rozhlasu a (zvukového) filmu. Kästner plně využíval všech multimediálních možností, které tato doba nabízela. Jeho román pro děti Emil a detektivové byl po celosvětovém úspěchu rychle adaptován jako rozhlasová hra, divadelní hra i film. K filmové verzi Erich Kästner dokonce napsal spolu s Pressburgerem první, nakonec nerealizovaný návrh scénáře. Ten po několika revizích dokončil mladý Billie (později Billy) Wilder.

Ophüls, Pressburger, Wilder - Kästner pracoval s největšími filmovými talenty své doby! A kdo ví, zda by jejich společných projektů nebylo ještě více? Když se v roce 1933 dostali v Německu k moci nacisté, odešli všichni tři zmínění umělci do exilu. Kästner zůstal.

Profesní zákaz v nacistickém Německu

Byl to bolestný zlom s nejistou budoucností. Kvůli pacifistickým básním karikujícím Adolfa Hitlera a románu Fabian, který byl režimem zavržen coby „pornografický“, odepřeli národní socialisté Kästnerovi členství v Říšské komoře spisovatelů: bez něj nesměl vykonávat své povolání. On, který patřil k nejznámějším a nejúspěšnějším spisovatelům v zemi, musel přihlížet tomu, jak jsou jeho knihy páleny. V Německu již nadále nesměl publikovat.

Neodvážil se odporovat. „Nehrozil jsem pěstí. Jen jsem ji zatínal v kapse,“ napsal Kästner později. Do vyhnanství se mu ale také nechtělo. Obával se, že by ztratil kontakt s matkou, s níž měl velmi blízký vztah a která měla kvůli depresím sklony k sebevraždě. Věřil také, že se národní socialisté neudrží u moci dlouho. Kästner si proto nasadil masku lhostejnosti a demonstrativně se nechával vídat, jak vysedává po kavárnách a sportuje na tenisových kurtech. Od nacistické ideologie si udržoval odstup, hledal ale způsoby, jak se i nadále psaním uživit.

Zábavou proti nenávisti

Od té doby vydávala jeho knihy nakladatelství ve Švýcarsku. Nějakou dobu bylo dokonce možné je do Německa dovážet, a také je tam prodávat. Kästnerovi, který byl díky "Emilovi" slavný i za hranicemi Německa, se kromě toho dařilo prodávat i filmová práva na zfilmování svých knih. Vysvětlení této poněkud absurdní situace: obojí přinášelo režimu devizy.

Romány Drei Männer im Schnee (Tři muži ve sněhu, 1934), Die verschwundene Miniatur (Honba za miniaturou, 1935) a Der kleine Grenzverkehr (Malý pohraniční styk, 1938) jsou na první pohled lehká, nepolitická zábava. To je v souladu s Kästnerovou snahou nedostat se do konfliktu s vládnoucí mocí a zůstat komerčně úspěšný. Je tu však ještě jedna rovina. V roce 1936 vydal Kästner svou Lyrische Hausapotheke (Lyrickou domácí lékárničku), sbírku "užitkových" básní pro „terapii soukromého života“. Kdo si myslí, že jde o pouhou ironii, měl by vědět, že židovský literární kritik Marcel Reich-Ranicki ve své autobiografii popsal velkou útěchu, kterou mu tyto Kästnerovy básně přinášely dokonce i ve varšavském ghettu.

Kästnerovy romány ze 30. let nemají hloubku jeho nejlepších básní, ale jsou protipólem tehdy temné přítomnosti. Odehrávají se na turistických místech, která svou dobu přesahují; popisují komické zápletky plné záměn, které se v průběhu děje snadno vyjasní; a ukazují lidi, kteří spolu jednají mile a přátelsky. Úmyslný to odklon od nenávisti a štvanic v zemi. Šlo o velice úspěšné romány, které se báječně hodily i pro filmová zpracování: Tři muži ve sněhu byli v té době pro film adaptováni hned čtyřikrát, mj, pro československé diváky (v roce 1936) a pod názvem Paradise for Three pro hollywoodskou společnost Metro-Goldwyn-Meyer. Stejná společnost měla v roce 1939 zfilmovat také Honbu za miniaturou, nicméně s ohledem na válečné události k tomu již nedošlo.

Velká šance?

Na počátku 40. let Kästner svou strategii změnil a pokusil se ve filmovém průmyslu opět otevřeně angažovat. Oživil své kontakty k produkční společnosti UFA a nabídl filmovým hvězdám, jako byl Emil Jannings nebo Jenny Hugo, své služby. Po několika scénářích (kdy nebyl uváděn v titulcích) dostal velkou šanci: díky zvláštnímu výnosu říšského ministra propagandy Goebbelse byl Kästner, pod pseudonymem Berthold Bürger, pověřen napsáním scénáře k filmu Münchhausen (Dobrodružství barona Prášila, 1943).

Šlo o velkolepý snímek natočený k 25. výročí UFA a dotovaný obrovským rozpočtem 6 milionů říšských marek. Díky hvězdnému obsazení, nápaditým trikům a své vizuální hodnotě je Münchhausen považován za německou filmovou klasiku. K tomu přispěl i Kästnerův scénář, jenž dokázal do složitého děje integrovat staré známé i nově vybájené příběhy ze života „lžibarona“. Stejně tak ale film nezapře, že je tím, čím je: výkladním snímkem nacistického režimu. Pokud si uvědomíme historický kontext, v němž film vznikal (německo-sovětská válka, holocaust, pronásledování a souzení disidentů lidovými soudy), všimneme si, že ve filmu je hojně, byť podprahově, zastoupena nacistická ideologie, například násilí: dochází k němu jaksi mimoděk a s humorem. Rovněž výrazná je antisemitská postava Cagliostra (ne náhodou hraná Ferdinandem Marianem, známým díky titulní roli ve snímku Žid Süß). Skutečnost, že pacifista a filantrop Erich Kästner napsal tak militaristický film, plný podezřelých figurek (kontrastujících s "německým" hlavním hrdinou Münchhausenem), vyvolává otázku, nakolik se Kästner přece jen nechal svést k morálním kompromisům.  

Naproti tomu půvabná romantická komedie Der kleine Grenzverkehr (Malý pohraniční styk, 1943) nabízí z válečné reality únik. Jde o Kästnerovo literární dílo, které autor mohl díky zvláštnímu povolení úřadů adaptovat i pro film. Kästnerovy naděje na to, že prorazí coby scénárista, se ovšem nenaplnily. Adolf Hitler získal dojem, že jej Goebbels obešel, když Kästnerovi povolení k práci na práci pro film udělil, nechal proto Kästnerovo jméno z titulků obou zmíněných filmů odstranit a udělil Kästnerovi úplný profesní zákaz.

Svůj poslední scénáristický počin během tzv. třetí říše Kästner vylíčil ve svém deníku Notabene 1945. Přátelé od filmu jej ve vřavě končící války najali, aby s nimi odjel natáčet film do Tyrolska. Celé natáčení bylo ale jen fingované, jeho smyslem bylo ochránit štáb před bombardováním a před odvodem do války.

Rehabilitován coby klasik

Po pádu národněsocialistického režimu byl Erich Kästner v podstatě rehabilitován jako literární  klasik. Jeho obliba u široké veřejnosti zůstala nezlomena, což vedlo v poválečném období ke skutečnému kästnerovskému boomu v západoněmecké kinematografii, přičemž autor, nyní již zkušený scenárista, své knihy pro film většinou adaptoval sám. Filmové adaptace jeho tří románů z třicátých let byly díky své nadčasové lidskosti bez problémů přenositelné do zábavního filmu padesátých let.Tři muži na sněhu (1955) se v německé televizi dodnes vysílají každoročně o Vánocích.

A dodnes rovněž vznikají nové filmové verze Kästnerových děl. Jeho knihy pro děti, jako jsou Das fliegende Klassenzimmer (Létající třída) a Das doppelte Lottchen (Luisa a Lotka), jsou pečlivě adaptovány pro současnost a pro nové generace dětí. Nová zfilmování podle Kästnerových scénářů zase nabízejí „opravdového Kästnera“. Jsou časovými schránkami jeho generace: s autentickou atmosférou, originálními dialogy a hřejivě ironickým komentářem vypravěče, obvykle namluveným samotným Erichem Kästnerem.