Saxofon
Crescendo přes hranice

Všechno začalo tím, že Belgičan Adolphe Sax vynalezl saxofon – vzal ho s sebou do Francie a tam se pokusil s tímto hudebním nástrojem prosadit. Jeden generál nástroj s vděčností přijal, aby jím oživil svou vojenskou kapelu. Aby však saxofon dosáhl skutečného úspěchu, musel to vzít oklikou přes Ameriku.
 

Od: Fernand Letist

Hudba překonává hranice. Některé hudební nástroje také. Saxofon je jedním z nich. Jeho geniální tvůrce Adolphe Sax se narodil v roce 1814 ve městě Dinant, které po pádu Napoleona patřilo nejdříve k nizozemskému království a v roce 1830 bylo přičleněno k Belgii, která v tom roce získala nezávislost na Nizozemsku.
 
Město Dinant patřilo ve své historii dokonce ke třem různým zemím!
V Bruselu vzkvétal podnik Saxova otce Charlese-Josepha, který získal renomé jako výrobce hudebních nástrojů. Mladý Adolphe šel k otci do učení – a to absolvoval v rekordním čase.

Zázračný chlapec

Sax choval vášeň zejména k dechovým hudebním nástrojům a už ve věku 15 let vyvinul nové modely flétny. Kromě toho experimentoval s klarinetem, pocházejícím z Německa, a v roce 1835 tento nástroj zmodernizoval. Hledání ideální struktury klarinetu (plátek, klapky, dírky, zvedák) dovedlo Saxe k magickému zvuku saxofonu, k „nástroji, jehož zvuk nejvíce připomíná lidský hlas“. Místo „dechových nástrojů, jejichž zvuk je příliš tvrdý nebo naopak příliš měkký, chtěl Sax vytvořit hudební nástroje, jejichž zvuk by se podobal zvuku nástrojů smyčcových, ale které by oproti nim měly silnější, mohutnější zvuk.“ Hnán tímto přáním vyvinul Sax kolem roku 1840 rodinu takzvaných saxhornů („Saxových rohů“) a saxofonů. Jejich věhlas se rychle rozšířil i za belgické hranice – pronikl do Anglie a především do Francie.

V Paříži se v té době snažil generál Rumigny zmodernizovat a posílit vojenské kapely svých mnoha regimentů, které se na hranicích houfovaly proti nepřátelským Prusům. Rumigny spatřoval v Saxovi a jeho nových nástrojích naději na oživení vojenských kapel a rozhodl se, že odvážnému vynálezci pomůže „dobít Paříž“.

Intriky, tiskové kampaně, požár

Uchytit se v Paříži však nebylo pro Saxe snadné. Pro jeho francouzské konkurenty, kteří vůči němu pociťovali zášť a označovali ho za „malého Belgičana“ nebo „cizince“, se stal Sax soupeřem, kterého bylo nutno zničit. Pokoušeli se podniknout všechno možné, aby Saxovi zabránili v úspěchu – neštítili se intrik, kampaní v tisku ani fyzického zastrašování a nakonec založili požár v jeho ateliérech.

Saxův talent a přednosti jeho silného a smyslného saxhornu a saxofonu však nedokázalo nic zadržet. Poté, co Sax před mezinárodní porotou, složenou z hudebních skladatelů, hudebníků a kritiků z celé Evropy, vyhrál renomovanou soutěž, která byla uspořádána pod širým nebem a za účasti veřejnosti, staly se Saxovy hudební nástroje pevnou součástí vojenských kapel.

Oklikou přes Ameriku

Četná ocenění, která mu byla propůjčena na mezinárodních výstavách a soutěžích především mimo Francii, udělala ze Saxe doslova hvězdu. V neklidných dobách se mohl Sax v kosmopolitní Paříži spoléhat především na podporu renomovaných evropských umělců.

Vedle francouzských hudebních skladatelů Berlioze a Bizeta patřili k jeho věrným spojencům italští skladatelé Rossini a Cherubini a němečtí skladatelé Meyerbeer a Wagner. A také anglická rodina Distinových, jejíž členové byli virtuózní hudebníci. Nebo španělská manželka Napoleona III., císařovna Evženie. 

Jako bumerang

Navzdory tomu hrál saxofon až do konce 19. století jen podřadnou roli. V klasické i lidové hudbě byl používán jen zřídka a Adolphe Sax nakonec zemřel v roce 1894, aniž by se mu dostalo patřičného uznání. Ale jeho saxofon už byl na světě a začal se pomalu, ale jistě prosazovat – jeho živnou půdou se stala hudba afroamerických muzikantů.

Po vynalezení saxofonu v roce 1841 si někteří umělci a orchestry vzali tento hudební nástroj s sebou přes Atlantik, ale teprve pozoruhodnou ironií evropských a světových dějin byl tomuto nástroji vdechnut nový život. Když v roce 1860 vypukla americká občanská válka, vyslala Francie na ochranu města New Orleans 15.000 vojáků – i s jejich vojenskými kapelami. Kontaktem s Afroameričany, kteří byli postupně osvobozováni ze svého otroctví, byl osud saxofonu zpečetěn. Měkký, rozvlněný a silný zvuk saxofonu totiž výborně ladil s hlasy afroamerických umělců, kteří se koncem 19. století začali oddávat ragtimu a jazzu.  

Nejdůležitější doprovod jazzu

Během první světové války se saxofon vrátil zase zpátky do Evropy jako bumerang. Vrátil se v roce 1917 v lodních kufrech příslušníků amerických vojsk a jejich afroamerických hudebníků. Tito hudebníci přispěli k tomu, že se jazz se svým nejdůležitějším doprovodem – saxofonem – stal v Evropě už napořád společensky přijatelným. Jako anekdotu lze zmínit, že prvním člověkem, který je s tímto triumfálním návratem saxofonu do Francie spojován, byl voják a jazzový muzikant jménem Jimmy Europe!

Jazz a saxofon od té doby dobyly svět. Podle účasti v Mezinárodní soutěži Adolpha Saxe, která se koná každé čtyři roky tradičně v Saxově belgickém rodišti Dinant, lze usuzovat, že „nejsaxofilnější“ zemí světa je Japonsko. V Evropě je takovou zemí podle všeho Španělsko – to dost možná připraví Francii o její pověst kolébky saxofonu, kterou si Francie nárokuje od roku 1842, kdy se Sax v této zemi usadil.

Autorovo poděkování patří těmto osobám: 
Marc Baeten, koordinátor Mezinárodní asociace Adolpha Saxe
Géry Dumoulin, Muzeum hudebních nástrojů v Bruselu
Alain Crepin, vyučující hry na saxofon na Královské konzervatoři v Bruselu