Future Perfect
Na kolech zpátky do života

Sociální pracovník Lee Hyeong-un ve své opravně jízdních kol s názvem ByCycle učí bezdomovce, jaké to je být součástí společnosti. Návštěva ve skulině mezi mrakodrapy v jihokorejském Soulu.
 

Lee Hyeong-Un nemusí chodit daleko, aby viděl, kde může člověk skončit. Na stěně vedle jeho psacího stolu visí fotografie muže, který evidentně právě vystoupal na vysokou horu nebo úspěšně dokončil něco důležitého. Jeho kulatý obličej se optimisticky směje, jeho větrovka modře svítí a ruka dělá vítězné gesto se dvěma vztyčenými prsty, které však v Koreji neznamená „victory“, ale prostě a jednoduše vyjadřuje, že všechno je zrovna naprosto v pořádku. Lee Hyeong-Un říká o této fotografii: „To je jeden z mých spolupracovníků. Byl schopen pít 50 lahví rýžového vína (soju) denně.“ Tento jeho spolupracovník je ale prý už mrtvý. Zemřel na následky alkoholu nebo bezdomoveckého života v Jižní Koreji.

Pro Lee Hyeong-Una je tato fotografie výstrahou, kvůli které si předsevzal, že nesmí dopustit, aby to s některým z jeho svěřenců došlo ještě někdy tak daleko. Jak to udělat, to může tento 46letý muž vidět, když se od svého psacího stolu podívá jiným směrem. Od svého stolu vidí do své dílny ByCycle, která je v 25milionové jihokorejské metropoli Soulu jediná svého druhu. Ve skulině mezi mrakodrapy blízko stanice metra Samgakji a přímo vedle křižovatky dvou velkých rychlostních komunikací vybudoval pan Lee dílnu na opravu jízdních kol, ve které pracují téměř výhradně lidé bez přístřeší. V současné době dochází do jeho firmy za prací pravidelně zhruba 35 bezdomovců.

DOCHVILNOSTí to začíná

Bezdomovci montují ze starých bicyklů nové, opravují za mzdu kola obyvatel z přilehlého okolí a ve volném čase vytvářejí z vyřazených dílů starých bicyklů umělecká díla. Na stěně visí „jelení paroží“, vytvořené ze sedla (hlava) a řidítek (parohy), před ním stojí držák na tužky vytvořený z pláště kola a právě tu měli výstavu obrazů, vytvořených z částí řetězu jízdního kola. „Mohou tady projevit svou kreativitu,“ říká Lee, „a ty věci se navíc dobře prodávají.“ Na tento nápad přišel prý před mnoha lety, protože při práci s bezdomovci zjistil, že mnozí z nich prostě nemají perspektivu. Kdyby měli nějakou práci a kolegy, pomyslel si tehdy, mohli by se postupně krůček po krůčku vrátit zase do běžného života.
 
Dnes vidí, že tento koncept funguje – i když ne vždycky. „Musejí také sami chtít,“ říká, „jinak jim ani sebelepší nabídka nepomůže.“ Začíná to prý dochvilností. „To je něco, co se na začátku museli učit.“ Kvůli dochvilnosti prý po nějakém čase zavedl bonusový systém pro pracovníky, kteří přicházejí do práce včas – nebo kteří vůbec přijdou na svou směnu. Jako pobídka fungují peníze. V prvním roce dostávají zaměstnanci 500.000 wonů měsíčně, což je v přepočtu přibližně 10.400 Kč. Ve druhém roce dostávají 800.000 wonů a ve třetím roce už 1,2 milionu wonů (tj. cca 24.900 Kč). I za tímto odměňováním stojí myšlenka, že zaměstnanci musejí vidět, že se vyplácí u práce vytrvat.

Tu a tam se některým Leeovým zaměstnancům podaří najít jinou, lépe placenou práci. To je ostatně jeden z cílů, kterých chce Lee Hyeong-Un svou prací dosáhnout. „Tím dalším cílem je, aby město Soul vidělo, že to může fungovat, když se bezdomovcům nabídne práce.“ Město podporuje projekt jen proto, že jde o projekt s dlouhodobými účinky. ByCycle dostává od města bezplatně šrot ze starých jízdních kol. „Ze starých dílů můžeme sestavovat nov á jízdní kola a ty pak prodávat.“ Jde tedy o „upcycling“ – téměř ve dvojím smyslu slova.

 

Pít se naučil od otce

Jižní Korea je velmi soutěživá společnost. V rámci mezinárodních studií PISA, zkoumajících znalosti žáků, se sice tato země umisťuje pravidelně na předních místech, ale neumí zacházet s těmi, kteří vzdělávacím sítem propadnou. Podle oficiálních údajů žijí ve městě Soul pouze 4.000 bezdomovců, ale vzhledem k tomu, že se neprovádí jejich registrace, je jejich skutečný počet pravděpodobně mnohem vyšší. Navíc tu neexistuje dostatečná sociální záchranná síť. To souvisí mimo jiné s tím, že občané s levicovým, sociálně orientovaným politickým smýšlením se stávají rychle podezřelými z toho, že podporují severokorejský režim. Už z toho důvodu je zavedení sociálního systému obtížné. Dílna na opravu jízdních kol musí dokonce bojovat s obyvateli z přilehlého okolí, kterým se nelíbí, že v jejich sousedství najednou pracují bezdomovci – a že tam také bydlí, protože někteří z bezdomovců přespávají přímo v dílně.
 
Jedním z nich je Oh Byeong Min. Je velice hubený, mluví tiše a jeho pohyby jsou úsporné. „Do dílny docházím už tři roky,“ říká a dodává: „Ale s roční přestávkou.“ Prý měl už dost všech těch kol, a tak prý začal zase žít na ulici. „Měl jsem pocit, že to všechno stejně nemá cenu.“ Teď je zpátky. „Líbí se mi, že jsme tady k sobě navzájem vlídní, to pro mě totiž není samozřejmé.“ Někteří zákazníci nakonec přicházejí právě proto, že objednáním opravy dělají také něco dobrého.
 
Oh Byeong Min vypráví nemnoha slovy o dětství v Nonsanu, malém městě vzdáleném asi dvě hodiny cesty autem jižně od Soulu. Jeho rodiče se o něj prý nestarali, už velmi brzy byl odkázán sám na sebe. Pít se prý naučil od svého otce, ale nikdy se prý nenaučil důvěřovat sám sobě. „Ve škole mi to nešlo,“ říká, „a tak jsem se pak už prostě přestal snažit.“
 
Teď je mu 38 let a pracuje pět dní v týdnu tady v opravně jízdních kol. „Taky tady přespávám.“ Právě se propracoval do druhého platového stupně. Nedávno sestavil ze šrotu jízdní kolo a pomaloval ho zelenými maskovacími barvami, takže vypadalo jako vojenské kolo. Večer se pak na něm projížděl podél řeky Han. A tam se mohl cítit normálně – jako jeden z mnoha.