Smíšená čtyřhra: Visegrádská skupina #6 | Česko
Evropou obchází neo-zeitgeist

Jak je možné, že vládu zbohatlického oligarchy Andreje Babiše drží nad vodou kovaní komunisté? Naše sloupkařka Tereza Semotamová se tuto otázku snaží zodpovědět přímo u zdroje: zalistovala v Komunistickém manifestu.

Milý Martóne, milá Moniko, milý Michale,

máme novou vládu! Juhú! Wow! Trvalo jen 264 dnů, než vznikl tenhle odporný slepenec. A je to opravdu ta nejhorší vláda, co jsme tu od roku 1989 měli. Kromě toho jde o historický milník, protože koalice mezi Babišovým hnutím ANO a pseudosociálními pseudodemokraty bude vládnout jen díky 14 hlasům komunistické strany. Bez starých dobrých komunistů bychom tedy neměli žádnou vládu (a spoustu dalších věcí taky ne)!

Ale ruku na srdce: komunisté tu byli, jsou a budou. Byli aktivní v celém našem postkomunistickém vývoji, stejně jako jejich odkaz a voličská základna. Celou dobu se s nimi v poslanecké sněmovně spolupracovalo a jejich totalitní, nelidský duch je myšlenkově všudypřítomný. Nelidskost je v tomto smyslu skutečně komunistická, velkorysá, vydatná. Komunisté mezi námi jsou totiž pro každou legraci, která jim samotným něco přinese.

Tentokrát tedy podepsali toleranční patent a podporují tak vládu největšího českého oligarchy, který se u nás berlusconiovsky nacpal do všech možných průmyslových odvětví: chleba, jogurt, kuřecí stehýnka, biopaliva, zprávy, you name it – spousta toho, co Češi denně konzumují, pochází z produkce jeho impéria. Komunistický manifest jsem sice nikdy nečetla příliš pozorně, ale náš domnělý spasitel Andrej Babiš prostě ztělesňuje neoburžoazii!

No dobře, tak já si ten manifest nalistuju… Píše se v něm: „Kde se buržoazie zmocnila panství, tam zničila všechny feudální, patriarchální, idylické poměry. Bezohledně zpřetrhala pestré feudální svazky, poutající člověka k jeho přirozenému představenému, a neponechala mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné ‚placení hotovými‘.“

Komunisté se tedy v Česku právě stali svým vlastním třídním nepřítelem. Nejsou věrní sami ani sami sobě. Co se člověku může stát horšího?

Michale, zeptal ses mě „Česko nikdy žádného Mečiara nemělo, našim sousedům chybí raná zkušenost s nebezpečným populismem. Jsou snad právě proto tak populární Miloš Zeman a Andrej Babiš, kteří jsou teď dokonce u moci spolu se starými komunistickými aparátčíky, milá Terezo?“

A já ti musím odpovědět takto: nevím. Nemám jinou možnost, než akceptovat komplikovanost tohoto světa. Když má člověk odpovědět poctivě, pak žádné jednoduché odpovědi neexistují. Spíš bych řekla, že světem obchází neo-zeitgeist, který Babišům, Trumpům a stoupencům AfD dodává odvahu. Lež člověka posiluje. Ti, co nelžou, jsou naopak ochromení a jen zírají, co se to vlastně děje.

Musím říct, že se stydím, když poslouchám tiskové konference k setkání politiků V4. Neustále chtějí „zkostnatělé Evropě“ něco vysvětlovat. Jasně, Evropa nám možná ne vždy naslouchá. Ale když člověka někdo neposlouchá, pak má změnit způsob komunikace. Místo toho se naši čtyři neo-mušketýři Babiš, Morawiecki, Orbán a Pellegrini i spolu s podobně smýšlejícím rakouským kancléřem Kurzem sjedou, žvaní a kují pikle. Jejich chování mi připomíná chování puberťáků, co neví, ke které partě se přidat a nakonec nejsou v žádné.

„Dříve jsme věřili, že Evropa je naše budoucnost. Dnes cítíme, že to my jsme budoucnost Evropy,“ řekl nedávno maďarský premiér Orbán. Jeho myšlenky mají ztělesňovat nový zeitgeist. Je naprosto směšné, že se Orbán považuje za vizionáře. Nejde o nic jiného než o „holé sobectví“, o němž je řeč v Komunistickém manifestu. Sobectví a dychtivost v rámci ducha této doby po … po čem vlastně? Po „právu a spravedlnosti“?

Dnes jsem hodně přemýšlela o rozhovoru s historikem Pavlem Kosatíkem, který české komunisty nepovažuje za žádné diktátory, ale za prosté plebejce, kterým prostě jen jde o něco si urvat.

Co je mi sympatické, je to, že Kosatík se jako publicista a spisovatel vidí spoluzodpovědný za chyby 90. let, především za pokřivení odkazu Masaryka a Havla, kteří pro majoritní společnost stali mramorizovanými karikaturami hrdinství. Kosatík hovoří také o „všední práci“ spočívající v tom, že společnosti nezprostředkovává zjednodušený obraz těchto velikánů našich dějin. Méně černobílých sdělení, více pečlivosti, více ponoru a více kritického zkoumání… Ať žije všední práce!