Smíšená čtyřhra: Visegrádská skupina #10 | Česko
Člověk věří tomu, čemu věřit chce

Chceme být imunní vůči hoaxům, ale pak se to najednou stane: věříme zprávám, přestože nejsou založené na pražádných důkazech. O tom na základě vlastní nedávné zkušenosti píše Tereza Semotamová.

Od: Tereza Semotamová

Milý Martóne, milá Moniko, milý Michale,
 
Michale, ptáš se mě, jak bezpečná moje země je. No, jediné, co je tu bezpečně jisté je to, že nic není jisté. Nedovedu to popsat jinak než taková jakási „nesnesitelná lehkost bytí“. Když člověk žije v mé báječné zemi a má ještě nějaké to svědomí, má to v současné době opravdu těžké.
 
Intelektuálové se toto léto hodně hádají: například ohledně toho, kdo a co je vlastně stát. Premiér Babiš, já sama nebo možná jen daně, které platím? Jsou granty na kulturní projekty ze státních peněz vlastně nakonec kolaborací se stávajícím režimem (vládou, která existuje jen díky hlasům poslanců za KSČM)? A jak je to se státní cenou za literaturu? Může ji člověk ještě vůbec přijmout, aniž by nebyl prohlášen za Babišova fandu? Státní prachy – smrdí nebo nesmrdí?
 
Co mě vždy fascinovalo a zúzkostňovalo, je moc/nemoc individuálního vnímání. Je to něco, o čem neustále přemýšlím. Nemoc v politice v Česku zažíváme až příliš často. Abych z toho sama neonemocněla, nutím se hledat to dobré.
 
Dnes jsem šťastná, že existuje časopis Respekt a hlavně novinářka Ivana Svobodová, která v něm pracuje. Když se nedávno v jezeru Lhota nedaleko Prahy utopili dva vietnamští chlapci, Svobodová se tam vydala rešeršovat. O této události jsem četla jen zběžně během své letní dovolené – titulky v novinách zněly zhruba takhle: „Děsivá svědectví z jezera Lhota, utopili se dvě děti, nikdo jim nepomohl.“

To je ale hrůza, pomyslela jsem si. Hned jsem si představila plavčíka, který se pokaždé znovu rozhoduje, koho zachrání – a koho ne: „Kluk se vám topí? A je to Vietnamec? No, tak to ne, paninko, sorráč, žlutý já nezachraňuju!“ Jenže Ivana Svobodová je svědomitá, jela k jezeru a hovořila s aktéry, zaměstnanci areálu jezera a různými svědky. Viděla jezero na vlastní oči. Vykonala důkladnou žurnalistickou práci, která je dnes už téměř kuriozitou.

Ostatní média raději v rychlosti vytvořila jednoduché černobílé sdělení: aha, rasistická zaměstnankyně areálu, která hysterické matce nechtěla pomoci, a plavčík, který si trajdal bůhvíkde! Proto jsou teď ti dva kluci mrtví. Všichni Češi jsou rasisti. Fuj!

Svobodová naproti tomu místo, kde pravděpodobně došlo k utonutí chlapců, kteří neuměli plavat, pořádně prozkoumala. Ukázalo se, že v části jezera, kde děti zmizely, je nebezpečná a nečekaně strmá prohloubenina. Ukázalo se také, že zaměstnankyně areálu – v rozporu s výpověďmi svědků – policii zavolala okamžitě poté, co byla požádána o pomoc. Žena sice byla hrubá a nezdvořilá (nepsané pravidlo, pokud se chcete v Česku integrovat), ale nelze tvrdit, že by vůbec nejednala. Jezero je navíc opatřeno cedulemi: plavání na vlastní nebezpečí.

V článku v časopise Respekt je popsáno ještě mnoho dalších skutečností, které na celou události vrhají zcela nové světlo. Je fascinující, kolik údajných svědků tvrdilo věci, které se později ukázaly být lživé.
Tak jako každá životní situace i tato událost je souborem mnoha maličkostí. Aby si člověk mohl udělat obrázek o tom, co se vlastně stalo, musí shromáždit velké množství informací, prověřit a zohlednit je. Televizní reportéři své zpravodajství postavili pouze na základě hysterických a zčásti mylných výpovědí svědků.

Celá kauza a způsob informování o ní ukazuje, jací jsme, a především, že často věříme jenom tomu, čemu věřit chceme. Pohovořím ještě jednou z vlastní zkušenosti: byla to noc ze soboty na neděli, chtěla jsem už jít spát, když jsem na Facebooku uviděla post ruské novinářky Victorie Ivlevy o tom, že ukrajinský filmový režisér Oleh Sencov prý byl osvobozen a sedí v letadle. (Sencov je od roku 2015 neprávem v ruském vězení, momentálně už tři měsíce drží na protest hladovku.) Té „zprávě“ jsem prostě věřila a samým štěstím nemohla usnout.

Věřila jsem tomu, protože jsem si to takhle přála. A důkazy mě nejdříve vůbec nezajímaly. Až později jsem si říkala: hm, je to fakt pravda? Proč Ivleva nezmínila žádné zdroje či důkazy? Odkud ví, že Oleh je na svobodě? Dalšího dne byla zpráva ruskými orgány dementována, Oleh prý nadále poslušně sedí v sibiřském lágru a právě započal 91. den své hladovky.

Cítila jsem se najednou jako čtenářka Sputniku, dezinformačního portálu, který má své pobočky po celé Evropě a svým čtenářům zprostředkovává přesně ty informace, které chtějí číst. Mám k tomu ještě něco dodávat? #freesentsov!

A tak se tě, Martóne, ptám, jak vnitřně pracuješ na tom, abys informace nadále vnímal v celé jejich hloubce a nevěřil jen tomu, čemu věřit chceš?