Smíšená čtyřhra: Visegrádská skupina #14 | Česko
„Nelze hovořit o homogenitě tam, kde žádná není“

Místo přikyvování pravicově populistickým proudům potřebujeme demokraty, kteří budou bojovat za multikulturní střední Evropu, píše Tereza Semotamová.

Od: Tereza Semotamová

Milá Moniko, milý Michale, milý Mártone,

měla jsem velkou radost, když jsem si přečetla Michalův sloupek, ve kterém vyznává lásku Střední Evropě. Sepsal to, co se mi v poslední době pořád dokola honí hlavou. Země, ze kterých pocházíme a v nichž pozorujeme, jak se spousta věcí řítí ke dnu poháněná populistickým vírem, jsou přece jenom součástí většího celku. A problémy, s nimiž se v našich končinách v současné době potýkáme, nespadly jen tak z nebe.

Pořád dokola musíme poslouchat ty stejné předsudky našich západních sousedů: východní Evropa blokuje migrační kvóty, východní Evropa zabraňuje demokratické shodě napříč Evropou. Otázka je, jak homogenní tento, náš, „lebensraum“ vlastně je. A jestli právě ona heterogenita, její všeobecné přijetí a důkladnější zájem o ni není cestou k porozumění naší současné situaci.

Zaprvé pořád nevíme, kde přesně by se ta takzvaná střední Evropa měla rozprostírat: všechno na východ za Berlínem? Nebo včetně Berlína? Čistě geografické vymezení nám ale evidentně moc nepomáhá. Jedinečnost nějakého místa mnohdy vzniká právě překrýváním, vlivy od vedle. Regiony, ve kterých se to, co spolu hraničí, doplňuje a mísí, bývají často ty nejzajímavější. Banálním příkladem může být vinařská cyklistická stezka mezi jižní Moravou a Dolním Rakouskem.

Zadruhé se o střední Evropě hovoří často jen tehdy, když se to někomu hodí: jednou je střední Evropa „sudem prachu“, který hrozí tím, že brzy vybouchne, jindy se zase o státech Visegrádu hovoří, aby se řeklo, že si tak dobře rozumí jen proto, že prodělaly podobnou historii. Kdo by taky po 28 letech chtěl dál chodit na skupinovou psychoterapii? Jen ti, co se dál cítí jen jako oběti. Já jsem raději pro inkluzi, byť je namáhavá a vyžaduje spoustu vytrvalosti, empatie a respektu.

My jsme spíš antidemonstranti

Jsme mladé demokracie, které se teprve učí, jak by demokracie v našem pojetí mohla vypadat. Valorizace důchodu – ano, rozhodně, ale tolik povyku na Václaváku kvůli každému ministrovi, který ve své diplomové práci opisoval? Ne! My Středoevropané jsme ve skutečnosti spíš antidemonstranti – tvrdohlaví a vzdorovití berani, to je naše nátura, aneb jak už zpíval Frank Sinatra, „I did it my way...“ – Vítejte ve střední Evropě!

Hranice středoevropských zemí mnohdy vznikaly uměle a bývají dosud zdrojem konfliktů a špatných nálad. V tomto „kessel buntes“ se dá jen těžko zorientovat – máme tu menšiny menšin v menšinách: jedna se ale příliš nezajímá o tu druhou. Pestrost bývá často a ráda přehlížena – všemi zúčastněnými, lidi rádi všechno zjednodušují.

Nelze tedy hovořit o homogenitě někde, kde žádná neexistuje Česko, no dobrá, ale co je s Židy, sudetskými Němci, Chody, Hanáky, Moravany, Slezany, Vietnamci a Ukrajinci? A co Rusíni, Romové a Maďaři žijící na Slovensku? Nemluvě o multietnické Podkarpatské Rusi, která byla kdysi součástí Československa. Mohla bych vyjmenovávat dál, ovšem jedno je jasné: spousta etnik tu žije dál, některá už ne, přesto tu zanechali stopu a ta v nás nějakým způsobem dál pracuje.

Středoevropská společnost je skutečně multikulturní – přestože titulky novin vypovídají spíš o homogenitě, která je prý v ohrožení. Jenže třeba Brno před druhou světovou válku rozhodně nebylo nějaké „čistě české“ město, bylo pěkně multikulti. Poslední dobou tuto někdejší diverzitu veřejně přiznává i oficiální komunální politika, na to, že v Brně dnes žijí desetitisíce cizinců, je město pyšné. Na železné re-konstrukci roku 2017 stálo #unity in diversity. Ta měla připomenout, že na Moravském náměstí kdysi stál Německý dům, který byl roku 1945 zničen. A právě z Brna zazněl také první český hlas komunální politiky, který otevřeně hlásá, že město je připraveno přijmout uprchlíky: bylo to politické hnutí Žít Brno.

Přehnaný strach a úlek z rychlých změn

Aktuální dění v Chemnitzu nám ukazuje, že někdejší Východní Německo stejně jako státy Visegrádu (a postupně i Rakousko) právě prodělává dětské nemoci. Čím se všechny tyto postkomunistické vývoje vyznačují, je jisté trvání na vlastní jinakosti a jejím uznání všemi ostatními. Ale nakonec to vlastně jen ukazuje, že máme pořád ještě strach být součástí nějakého většího celku. A další rys, kterým se od západní Evropy lišíme, je přehnaný strach a úlek z rychlých změn ve světě. Není divu, celá léta jsme tu žili v papiňáku, ve kterém se skoro nic nedělo.

Mého tatínka (71) po celou éru komunismu ani nenapadlo, že by se u nás za jeho života mohlo něco změnit. Převrat pro něj byl zázrak. Svět se otevřel a od té doby se toho hodně stalo – tolik, až je to pro některé až děsivé. A tato úzkost se nyní hlásí o slovo a chce být vyslyšena. Jak jsme to právě mohli vidět v Chemnitzu.

V Chemnitzu zemřel člověk, na to se ale při tom všem řevu a povyku téměř zapomíná. Vražda člověka je v současné době instrumentalizována pro spoustu politických výroků. Jenže když někdo zemře, měla by se v první řadě zachovat pieta, to znamená ztichnout a uctít památku Daniela H. Přestože zbožnost dnes nezní zrovna cool, je to pravý význam slova pieta, k níž si každý z nás musí najít cestu po svém – sám, v sobě. Ne v chumlu protestujících proti migrantům na hlavním náměstí v Chemnitzu.

Představuju si, co po všem tom řevu zůstane. Dunící ozvěna, která nám tiše našeptává něco o nás samých… Je to zkouška pro každého z nás.

První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk kdysi řekl: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“ Demokracie mimo jiné znamená, že ji člověk musí znovu a znovu hájit, ať se proti ní štve jakkoli šíleným způsobem.
Přeju si tedy pro svůj středoevropský „sud prachu“ více demokratů a od zbytku světa více empatie pro naše dětské nemoci a důkladnější zájem o náš tvrdohlavý „kessel buntes“.

Sud prachu je ovšem třeba pozorovat objektivně a nezávisle.