Goethovi stopaři
Dirndly, hamburgery a tanky

Návštěva německo-americké lidové slavnosti v Grafenwöhru – největší americké vojenské základně v Evropě.

Od: Markéta Čekanová

„Pojeď s námi v sobotu do Grafenwöhru, hrajeme tam na Volksfestu. To je něco mezi Matějskou a beerfestem. Největší americká vojenská základna v Evropě. Spousta Američanů a amerického jídla,“ zvala mě švagrová na vystoupení samba kapely, v níž hraje.

Obří poutě mě nijak nevábí. Muži v uniformách mi způsobují fyzickou nevolnost a úzkost. Jenže pozvání od švagrové se nedá odmítnout. Bude to dobrodružné: nevlastním pas (doufám, že ke vstupu na základnu stačí česká občanka), nemám navigaci ani mapu a německy si dokážu tak maximálně říct o vodu. Těsně před cílem navíc zjišťuji, že mobilní síť má výpadek.

Přes to všechno jsem dorazila na místo označené slovem SHUTTLE BUS. Kupuji si jízdenku a za chvíli přijíždí speciální spoj svážející návštěvníky na základnu. Autobus je označen číslem 4, řidič nápisem OPA HELMUT. Když vystoupí, má na sobě bavorský kroj s typickým padacím mostem. Bože! Když procházím uličkou mezi sedadly, s úžasem zjišťuji, že bavorské kroje nebo něco, co se jim podobá, má na sobě asi šest cestujících.

Vjíždíme do areálu základny. Projíždíme kolem opravených hrázděných domů s bílými plastovými okny. Kvintesence Německa pod americkou vlajkou. Od vchodu se vine fronta těch, kdo sem dorazili s kabelkami a batohy. My, co máme všechno po kapsách, až nám z toho padají kalhoty, můžeme jít rovnou.

Hot Dogy a dechovka

Cestu lemují stánky s ovocem v čokoládě, americkými vlajkami, šátky, baseballovými čepicemi a pachem přepáleného tuku. Za nimi po levé straně se k nebi tyčí pouťové atrakce, které by se daly stručně označit jako vytvářeče jekotu. Je tu obří ruské kolo, odhadem jen o číslo menší než London Eye. Vedle vahadlo, jehož konstruktér zkřížil středověký trebuchet a laboratorní váhy. Dál je prak umožňující šílencům zažít stav beztíže a obsah vlastního žaludku na libovolném místě svého či cizího těla. Proderu se zpátky na cestu, po níž jsem přišla. Koupím si banán v čokoládě a nasávám atmosféru kombinující Německo a Ameriku.

Slyším ale něco docela jiného. Dechovku. Tedy přesněji: bavorskou dechovku. Hudbu dělím do tří kategorií: 1) velmi oblíbená, 2) nevadí mi, 3) klidně by ji mohli zakázat. Dechovka patří do té třetí, její bavorská odnož do kategorie 4+. Vstupuji do obřího stanu a rázem jsem z Ameriky v Bavorsku. Na stolech tupláky s pivem a klobásy, u nich ženy v dirndlech a muži v kožených kalhotách s laclem a padacím mostem. Proboha, oni to opravdu nosí normálně mezi lidi! Kapela je samozřejmě rovněž krojovaná. Vyhrává cosi na způsob „Tam na Šumavě kolébka má stála“. Poté dva padesátníci v krátkých kalhotách s laclem spustí píseň, kterou při troše fantazie identifikuji jako jakousi popovou odrhovačku z osmdesátých let. 

Tanky k osahání

Radši jdu pryč. Jsem na vojenské základně, ale nic vojenského jsem zatím neviděla. Kde to je? Kus za dechovkou zahlédnu nablýskané motorky. Další věc, která mě nechává chladnou. Postarší majitel jednoho stroje se na mne zazubí a mává, abych šla blíž. Navzdory dešti snímá bundu, kterou měl přehozenou přes sedadlo, a naznačuje, abych se posadila, že mě vyfotí. Z mokrého sedla silného stroje konečně zahlédnu vojenská bojová vozidla.

Jak je všechna popsat? Jsou obrovská, zelená a ze všech stran pokrytá lidmi, kteří po nich šplhají, prohlížejí je, lezou dovnitř, fotí se a zkoumají. Na střeše helikoptéry stojí voják. Když se pootočí, ukáže se, že je do dívka. Vytahuje mobil a všechny ty davy si z té výšky taky fotí.

Míjím vojáky, kteří se baví házením podkovy na cíl. Vyfotím si ceduli, která varovala americké vojáky, že jsou kilometr od hranic s Československem, vstup jen na povolení. Hamburgery, hot dogy, americké pivo, blooming onion. Potkávám tři postavy ze Star Wars. O kousek dál se s dětmi fotí Spiderman. Další uličkou se prodírají všichni Piráti z Karibiku a jeden želví Ninja.

Ocitám se u malého pódia, kde se tančí country tance. Tedy jsem ochotna připustit, že to, co se odehrává na jevišti, je tanec. Pohybově sporý, nikterak extatický, zcela bez choreografie. Ale proč se tanečnice, probůh, tváří tak neskutečně otráveně? Proč tancují, když je to tak strašně štve? 

 Koupím si hamburger (když Amerika, tak Amerika) a mířím k hlavní scéně. Zakousnu se – a kdyby nestál tři a půl eura, byl by letěl. Buď jsem vybrala špatný stan, nebo jsou pravé americké hamburgery pěkně hnusné. Spravím si chuť čerstvým ovocem. Když nesu k ústům první kousek ananasu, zahlédnu tričko s logem hledané samba kapely. A za chvíli už slyším i typický zvuk bubnů.

Odjíždím. Na zpáteční cestě už nás neveze Opa Helmut, ale dlouhovlasá řidička. Doprava kolem základny zhoustla. Tisíce aut i lidí všemi směry. Bylo fajn to zažít, na facebooku se to bude dobře vyjímat. Ale vím, že podruhé už na Volkfest do Grafenwöhru nepojedu. Nevidím k tomu důvod.