Goethovi stopaři
Vánoce v Prasečí chatce

Kdybych si mohla vybrat, prosinec bych celý přeskočila. Není to měsíc pro mě. Nemohu říci, že bych vyloženě neměla ráda Vánoce, ale ani se na ně dvakrát netěším. Nerada dostávám dárky, a to hlavně proto, že už všechno potřebné mám a těch několik málo věcí, které se mi v průběhu roku líbí, si většinou koupím sama hned, když je vidím. A protože nemám ráda zbytečnosti, jistě odhadnete, jak na tom jsem s dáváním dárků.

Letošek mi ale nadělil nečekanou příležitost vydat se do sousedního Německa na vánoční trhy. A rovnou na hodně netradiční: nekonají se totiž v centru nějakého města, ale v hlubokém lese. Několik kilometrů za bavorským Zwieselem, u vesničky Schweinhütt, jejíž jméno v překladu znamená „Prasečí chatka“ či prostě „chlívek“, se rozprostírá hustý les, v jehož středu se o adventu pravidelně zabydlují vánoční stánky a koledy. Ač Vánoce nemusím, představa lesa plného svíček mi přišla dost pozoruhodná na to, abych se do „prasečí chatičky“ vypravila.

Sama jsem ale jet nechtěla. Vzala jsem s sebou dvě vnoučata, čím jsem rovnou vyřešila dva vánoční dárky. Děti už na Ježíška stejně nevěří, a tak letos dostanou místo zabalených hraček raději nevšední výlet do Německa. A protože jsem ze staré školy, kdy se výlety osobitě vymýšlely a nekupovaly se jako prefabrikované balíčky na slevových portálech, rozhodla jsem se výlet k našim sousedům spojit s návštěvou lázní ve Zwieselu.

CESTA Z MĚSTA

Brzy ráno nasedáme na vlak do Železné rudy, Alžbětína, kde nás čeká přestup na německou lokálku. Auto sice řídím, ale posledních několik dní pěkně mrzne a bojím se, že v šumavských horách bude nasněženo či namrznuto a já zapadnu. Navíc díky víkendové skupinové jízdence od Českých drah s rozšířením na příhraniční Německo mě celá cesta vyjde jen na něco málo přes tři sta korun. Což, jak brzy zjistím, znamená v adventních cenách asi tři punče, ze kterých jsou navíc dva dětské.

Skrz mrazem ojíněnou krajinu dorážíme až do Zwieselu. Kousek od nádraží je místní Aldi. My ovšem nejdeme nakupovat, míříme na nedalekou zastávku pendlovacího autobusu, který nás za 15 minut doveze až k „Prasečí chaloupce“. Musím se přiznat, že atmosféra zasněženého německého venkova na mě dýchla. Na okolních loukách se pasou koně, procházíme kolem pitoreskních, ale velice upravených domků a díky stopování cedulek „Waldweihnacht“ se pomalu dostáváme ke vchodu na trh.

To už se pomalu stmívá a z lesa na nás problyskují svíčky a ohně. Z romantického naladění mě vytrhávají až Vánoce. Tedy přesněji dlouhá fronta jejich obdivovatelů, kteří se táhnou dobrých sto metrů ke vchodové budce. Vstupné na trh je 3,5 EUR a slevu za promrznutí nám nikdo nedává. Plán naJÍT nejbližší stánek s punčem je odložen, jelikož hledáme libovolné místo, kde nebudou neprůchozí mračna lidí, a nikdo se nás neušlape. Milovníků Vánoc je tu tedy požehnaně a já si začínám uvědomovat, co všechno mi na organizovaném vánočním veselí vadí. Zdejší množství lidí je asi vysvětlitelné tím, že trhy neběží po celý advent, ale jen dva prosincové víkendy. Vysvětlitelné, pro mě však ne pochopitelné…
 

S TROCHOU PUNČE PŘEŽIJETE I ADVENT

Ke stánku s punčem se nakonec přece jen probojujeme a já se po dvou dávkách horkého nápoje cítím o mnoho lépe. Vánočněji. Les září světly svíček, luceren a ohni rozdělanými v připravených ohništích a kovových ohradách. Celý trh, či spíše adventní lesní vesnička, se táhne do kopce obstoupeného stánky v podobě dřevěných, často i patrových chaloupek. Ale že byste se při postupu vpřed unavili, toho se bát nemusíte. Zástup lidí připomíná nekonečnou, pomalu se vinoucí stonožku, která se nečekaně zastavuje a my spolu s ní. Než se davy pohnou zase o kousek vpřed, čekáte a rozhlížíte se kolem. Alespoň se je na co dívat. Spolu s doprovodem ohňových světel připomíná les svojí výzdobou spíše čarodějnickou slavnost či opožděný Halloween. Santu Klause a jiné typické znaky Vánoc byste tu pohledali. I když v závěru nacházíme obří vyřezávaný betlém, vypadá svým nasvícením lehce strašidelně a v ohrádce stojící oslík to sám také nevytrhne.

Stánky a chaloupky lze rozdělit de facto na tři typy, přičemž všechny nabízí něco ke koupi. První dvě kategorie jsou jasné: jídlo a pití všech druhů. Cukrové vafle plněné marmeládou, guláše nabírané z obřích tyglíků, husté polévky, ale třeba i špecle se sýrem, zelím a slaninou nebo smažené ryby. Pití se zde vyskytuje v trojí podobě: svařák, pivo a šnaps. Zatímco pivo zůstává pivem navíc notně promrzlým, svařená vína jsou dostupná v nejrůznějších ovocných a alkoholových variantách. Samotnou skupinu pak tvoří pochopitelně šnaps. Spousta výrobců zde nabízí výrobky po lahvích a hojné ochutnávky jsou neodmyslitelnou součástí nákupního procesu. Pokud něco působí jako spolehlivé analgetikum vůči přelidněnému lesu, připomínajícímu vzpouru davů, pak je to šnaps v kombinaci s mrazem a německými koledami.

Ve zbývající skupině jsou pak všechny věci, které nelze sníst či vypít a věřte, že moc takových tu nenajdete. Jsou tu ručně šité čepice, oblečky pro panenky nebo opravdu malá miminka, vyřezávané svícny, budky na krmení ptáků a několik vetešnictví, které svým obsahem připomínají spíše garážový výprodej. V jednom z nich usmlouvám za pár euro obří, minimálně dvoulitrový, malovaný korbel s aluminiovou odklápěcí stříškou, kterým pravděpodobně obdaruji někoho, kdo mě do Vánoc ještě stihne vytočit.

VÁNOCE JAKO SOCIÁLNÍ KONCEPT?

Pokud bych vyrazila do německého Schweinhütt jen na samotný vánoční trh a byl by to můj jediný, celodenní program, asi bych byla zklamána. Když si totiž odmyslíte nemožnost plynule projít celý „areál“ trhu pro jeho přeplněnost, měli byste vše zhlédnuto za dobrých dvacet minut. Trh v lese je maličký, jedna ulice Vás vede do kopce, druhá Vás svádí dolů. Waldweihnacht ve Schweinhütt je ale hezkým zpříjemněním návratu do Čech z delšího výletu. Pokud vyrazíte, naplánujte si návštěvu na pozdní odpoledne či večer (trh je otevřený až do 22. hodiny), protože teprve po setmění naplno vynikne hlavní prim osvíceného lesa: ohně, svíce, kotle a bujará zábava za svitu měsíce. Tradiční Vánoce by tu člověk pohledal, což může být vlastně pro někoho dost velké plus.

Omezené rozměry trhu ale nikoho zvlášť nerozlaďují. Ti, co chtěli velký a tradiční trh, jsou již stejně v blízkém Řezně či v Norimberku. Na návštěvnících lesa je jasně vidět, že si zde strávený čas přišli hlavně užít. Vánoce nevánoce. Možná i trochu zapomenout na shon, který je bude v dalších týdnech čekat. Časté jsou větší skupinky, které stojí na pomezí dvou cest, u lesních stolků, na lavicích chatek, v přízemí či patře, semknuti kolem ohňů, prozpěvující si, hlasití, bavící se. Co chvíli vyšlou jednoho z nich s vratnými hrnečky pro novou várku na zahřátí a otočí objednávku. Na peníze se tu nehraje, a pokud jedete z Čech, musíte zapomenout na přepočítávání všeho na koruny. To byste si totiž taky nic dát nemuseli. A to by byla škoda.

Když se vracíme na vlakovou zastávku, je už večer, nad námi září měsíční obloha, svítí hvězdy a zasněženou krajinou se pomalu linou skupinky lidí – k vlaku, pendlbusu či ke vzdálenějšímu parkovišti. Moje vnoučata se přidala k raubířské skupince místních malých ďáblíků, kteří ve škraboškách pobíhají mezi návštěvníky a strhávají jim čepice, aby jim je pak za drobný poplatek vrátili. Výlet si evidentně užily. A já vlastně také. Atmosféra nočního lesa, který se veselí, Vás pohltí, ať už se tomu bráníte sebevíc. Nakonec jsem začala být tolerantnější i k těm přecpaným uličkám. Nemusíte totiž ani příliš ovládat němčinu, abyste se s někým tady dali do řeči. Jde to velice přirozeně a tajemná atmosféra nočního lesa přináší nečekané souznění s druhými. Spíše než křesťanské svátky totiž místní trh připomíná dávné pohanské slavnosti, které mají člověka navrátit zpátky k přírodě. A s tím já mohu žít spíše, než komerčními vánocemi plnými dárků a kýčovitých koled.