Goetovi stopaři
Programátor v ruinách nacismu

Programátor a jeho dvě malé děti se vydávají vstříc norimberské lekci historie a architektury. Na své cestě potkávají historické monumenty Třetí říše, na které dnes dopadá jen déšť, kladivo času a turistické selfie.
 

Od: Pavel Mudra

Po cestě do Norimberku přemýšlím, co o tomhle městě vlastně vím. Vzpomenu si na vánoční trhy, na Norimberské procesy a kromě nich už jen na obří nacistické shromaždiště, které znám z černobílých dokumentů. Jelikož advent není zrovna aktuální, rozhodujeme se prozkoumat "Reichsparteitagsgelände", jak zní jazykolamný německý název norimberského zázemí pro sjezdy NSDAP. Děti sice z vidiny návštěvy „válečného muzea“ nejsou příliš nadšené, ale uplácím je párkem v rohlíku a společně vyrážíme poznávat historii.

Na velikosti zjevně záleželo

Při příjezdu na místo nás uhrane velikost jednotlivých staveb. Ta největší z nich je skoro sto metrů vysoká a nemusíte se zrovna vracet z dovolené v Itálii, abyste si vybavili antické koloseum. Jak se později dozvídáme, jedná se o nedostavěnou kongresovou halu, při jejímž návrhu se Hitlerův dvorní architekt Albert Speer inspiroval tvarem římského Kolosea.

Navigace nás vede právě k této budově, protože jedna její část byla před několika lety přestavěna na moderní muzeum. Rodinné vstupné nás přijde jen na 6,50 EUR, a tak vyrážíme dovnitř. Pro někoho možná nepodstatný problém objevujeme v tom, že na místě jsou všechny popisky jen v němčině a angličtině. Ale co s dětmi? Dotazuji se na audioprůvodce, ale v češtině jej zatím nevedou. Do rukou tak dostáváme alespoň českou informační brožurku – vše ostatní musím dětem překládat sám.

Muzeum se soustředí hlavně na nástup Adolfa Hitlera a NSDAP k moci, expozice končí Norimberskými procesy. Dozvěděli jsme se třeba to, jak megalomanské byly Hitlerovy plány stran architektury a že se nacistům povedlo jen málo budov dostavět tak, jak původně chtěli. To se ostatně týká i Kongresové haly a neslavně známého Zeppelinova pole, kde „vůdce“ před stotisícovým davem pronášel své plamenné projevy. Celý areál je veřejnosti přístupný, ale některé stavby jsou kvůli špatnému technickému stavu obehnány plotem, na kterém se setkáte s velkým nápisem „vstup jen na vlastní nebezpečí“.

Na kamenné tribuně, kde před osmdesáti lety „kázali“ nacističtí pohlaváři, dnes posedávají turisté. Z jejího vrcholu je vidět parkoviště, ploty a divoce bující trávy. Po někdejší „slávě“ teroru není skoro ani památky, z pýchy režimu zůstaly jen obří chátrající budovy.

Déšť, vítr a Riefenstahlová

Právě rozpadající se stav celého „areálu“ je velké téma, které už řadu let rezonuje Norimberkem a potažmo celým Německem. Budoucnost komplexu je totiž nejasná a i přes velké investice - třeba právě do nového muzea - se názory na jeho vývoj rozcházejí. Zatímco někteří by chtěli vše strhnout a zapomenout, u většiny převládá názor, který je symbolizován heslem Nikdy nezapomenout, už nikdy více! Celý objekt Reichsparteitagsgelände je v současnosti chráněný zákonem a jediný, kdo ho tedy smí demolovat, je příroda: Ta si nevybírá, a tak právě díky větru a dešti je třeba hlavní tribuna náchylná k postupnému přirozenému zřícení.

Místo už dávno nevypadá tak, jak jej v propagandistickém dokumentu Triumf vůle vykreslila v roce 1934 Leni Riefenstahlová, ona až paralyzující působivost však zůstává. A to zejména při pohledu z dálky, kdy vynikne monstróznost celého areálu, jenž původně zabíral 11 čtverečních kilometrů.

Z informačních tabulí na naší trase zjišťujeme, že to nebyl jen čas, co se podepsalo na dnešní podobě areálu. Kromě toho, že pro svoji rozměrnost a nákladnost nebyly jednotlivé budovy dokončeny, byla velká část původní architektury zničena také bombardováním, postupem Spojenců a následnou likvidací nacistických symbolů po konci války.

Při procházení celého areálu jsem měl smíšené pocity – přiznávám, že mě stavba svou grandiózností uhranula, ale měl jsem z toho skoro až špatné svědomí. Ono ji totiž nelze vnímat jen jako architekturu, nelze nemyslet na to, proč tyhle stavby vůbec vznikly a co se zde dělo. Však prý nacisté za účelem těžby mramoru pro tuhle stavbu dokonce zřídili speciální koncentrační tábor… Asi nejparadoxněji působí turisté, kteří si na tribuně Zeppelinova pole, v místě již neexistujícího řečnického pultu, dělají selfie a usmívají se nebo mávají do kamery. Říkám si, že ve zdejším muzeu buď vůbec nebyli, nebo si z něj nic neodnesli. Po téhle návštěvě už ale asi trochu tuším, proč tahle megalomanská stavba budí v Německu stále ještě kontroverze.