Pár otázek pro
Ulricha Peltzera

Revoluce neexistují bez těl
S německým spisovatelem Ulrichem Peltzerem o nakládání s ideály z mládí, o diktátu pragmatičnosti v dnešních životech i o jeho dávných dojmech z Prahy
 

Do Prahy přijel tento štíhlý uhlazený intelektuál představit svoji poslední knihu Das bessere Leben (Lepší život). Je řazena mezi nejlepší německé romány minulého roku. Koho by napadlo, že byl v Praze poprvé roku 1969 jako hokejista? A že v rodinném albu z té doby zůstala i fotografie hrobu Jana Palacha?

I román Das bessere Leben klame tělem. Na první pohled nepřehledná mozaika útržků z různých dob a částí světa pozorného čtenáře odmění: složí mu obraz vedoucí k zamyšlení se nad ideály mládí, nad náhodou či nad tím, zda něco takového jako lepší život skutečně existuje.

Za hlavní témata vašeho románu lze označit ztrátu ideálů, touhu po moci a penězích či sklon k pohodlné konformitě. Oba vaši hlavní hrdinové jsou padesátníci, obchodníci vydělávající velké peníze. Proč jste se vydal právě do jejich světa?

Poznal jsem takové lidi. Možná se na osobách, které se pohybují v této oblasti ekonomiky, vyjevuje něco typického. Jedna z nevyslovených otázek, které za touhle mou knihou stojí, je, jaký by takový lepší život mohl být a co je pro něj člověk ochotný udělat. Zdálo se mi, že se tato otázka nedá komplexněji zodpovědět prostřednictvím postav, které například nemají žádné peníze. Nabízí se totiž teprve v situaci, kdy už člověk vede velmi diferencovaný život, neptá se, jestli má střechu nad hlavou a za co si koupí další jídlo; pak skutečně uvažuje o tom, co by to znamenalo vést ještě lepší existenci, respektive jaké má bytí smysl.

Pro mnoho lidí je svět velkého byznysu cizí v tom smyslu, že si nedokážou představit vést každodenní život způsobem, kdy v něm každá slabina, každé zaváhání může vést k fatálnímu pádu...
 

Když moji hrdinové udělají chybu nebo dokonce přijdou o práci, pak to automaticky neskončí finanční nebo životní katastrofou. Tlak vyvíjený na každého patří k neoliberálnímu imperativu a rozdílné jsou pouze důsledky. Takový řidič nákladního automobilu, který přijde o práci, je konfrontovaný se zcela jinými důsledky než manažer, jemuž leží na kontě třeba půl milionu nebo milion eur.

Popisujete osudy lidí, kteří se v mládí angažovali v revolučních hnutích. Jsou revoluce nakonec odsouzeny k tomu, aby zkrachovaly?

To, že revoluce ztroskotávají, není nic nového. Otázkou zůstává, jak člověk s ideály svého mládí naloží, aniž by je zradil nebo zapíral, že kdysi měl dobré důvody, že takto přemýšlel. U mých postav je důležité, že to nejsou žádní renegáti a neříkají: To, co jsem tenkrát dělal, bylo zcela špatné. Uvědomují si, že to byl historický okamžik, v němž určitým způsobem přemýšleli a jednali. V mém románu je neustále přítomná nevyřešená historie, neboť pro mě bylo důležité zachytit biograficky i společensky nesplacené dějiny.

Vaši hrdinové žijí ve světě, který si původně představovali úplně jinak. Jak se revolucionáři smiřují s tím, že se sami změnili ve zcela běžné občany?

Takovou otázku si s různou intenzitou zřejmě pokládá každý z nás: Jak mám zacházet se světem, který se nestal takovým, jak jsem si kdysi možná přál? Se světem, v němž se neuskutečnily změny, za něž jsem kdysi bojoval. To jsou často plíživé procesy bez světoborných poznání. Takový je život. Mně šlo mimo jiné o to, aby se ideály mládí nezrazovaly. Je třeba mít povědomí, co na nich bylo problematické, ale nezradit je a neutápět se v pocitech viny. Protože lidé, kteří to dělají, jsou potrestáni předčasným zestárnutím a zhloupnutím.

Tedy člověk má zůstat věrný sám sobě, smířit se se svými revoltami, jakkoli byly patetické či radikální?
 

Jistě. Můžu zůstat věrný sám sobě, i když se moje ideály neprosadily. V 21. století mi připadá zajímavé to, že se utopie a ideologie, které poháněly 20. století, na jedné straně nevyplnily, na druhé straně problémy, na něž tyto utopie, představy a sny reagovaly, nezmizely. To vytváří napětí, které je jedním z momentů mého románu. Existovaly dobré důvody pro to, abychom se s utopiemi rozloučili. Způsobily ve 20. století několik katastrof. Na druhé straně je nemožné bez nich žít. Bez utopií, které jsou něco víc než jen velmi privátní sen o osobním úspěchu; které jsou kolektivními představami, jak by měla společnost vypadat. Epizody, které jsou v románu z 20. století – z let 1936, 1970 a 1980 – vyvolávají vzpomínky na epochy a střety, které z těchto snů o spravedlivějším světě bez násilí a vykořisťování vzešly. To jsou požadavky, které by byly aktuální i dnes, pokud bychom je vznášeli. Ale ony dneska už příliš nepatří ke společenskému diskurzu. V tuto chvíli si posouváme vpřed velmi pragmaticky.

Proč se dnes nevyskytují žádná velká hnutí odporu?

Nevím. To, co Jean-François Lyotard nazval velkým vyprávěním, zvlášť velké levicové vyprávění, kde byla každá politická akce zasazena do velkého historickofilozofického rámce, zaniklo. Existují dobré důvody, proč jsme se od velkých vyprávění osvobodili, proč nemusíme každou drobnost, kterou jsme udělali, zdůvodňovat ve velkém marxistickém kontextu. Na druhé straně dnes chybí teoretické, politické, ideologické instrumentárium, díky němuž bychom svět viděli, chápali a reagovali na něj jinak než pouze velmi pragmaticky. Musíme se ptát: nepotřebujeme přece jen něco jako velké vyprávění, utopii nebo historicko-filozofický koncept? Na počátku 90. let ohlásil Francis Fukuyama konec dějin. Možná právě zažíváme to, že do nich znovu vstupujeme, jenže už o nich nemáme žádnou představu. Minimálně do roku 1989 jsme ji měli. Pravice i levice měly svůj koncept dějin. Nyní jsme přes dvacet let žili v době, která koncept postrádala. Otázka je, jak k němu dospět. Ke skutečně univerzálnímu konceptu, který by to, co dělám, klasifikoval jinak než jen tak, že zachraňujeme životní prostředí, izolujeme domy nebo žijeme zdravě.

Velké ideologicky založené vzpoury v poslední době se rozpadly do spousty malých osobních revolt? Lidé se tedy od sebe odlišují hlavně tím, co jedí nebo nosí na sobě?

Ano, a je to absurdní a bizarní. A samozřejmě to stupňují sociální sítě. Nic takového jako identita nyní neexistuje. Týká se to arabského jara i nedávné zelené revoluce v Íránu. Stále se říká, že to byla twitterová revoluce. To je kravina. Jediný, kdo se směje, jsou vlastníci Twitteru a Googlu a vládcové vůbec.
 

Nezdá se vám, že sociální sítě spíš otevřenou nespokojenost lidí tlumí? Když chtěl někdo dříve protestovat, vyrobil si transparent a vyšel do ulic. Dnes si sedne k počítači, napíše komentář a má pocit, že už svůj názor vyjádřil a že už to stačí...

To samozřejmě nahrává těm, kteří mají moc. Změny mohou vyvolat pouze reálné osoby v reálném prostoru. Moc vždy souvisí s tělesností. I dobrý, lepší život souvisí s ní a s požitky. Neexistují žádné revoluce bez těl. Dnes se lidé příliš zabývají optimalizací sebe sama. A chybí také konzistentní teorie toho, kdo by měl být subjektem změn. Tím nemůže být jednotlivec, musí jím být skupina, kterou je třeba určit. Je třeba si položit otázku: co je revoluční subjekt v postmoderních podmínkách, v neoliberální době?

V románu se také intenzivně zabýváte otázkou, jestli se lidský život skládá jen z mnoha možností a náhod, zda mu nepropůjčujeme smysl teprve zpětně. Myslíte si, že je to tak?

Ano, přirozeně. Teprve zpětně nebo retrospektivně pozorujeme své životy tak, jako by byly logickým sledem rozumných rozhodnutí, řetězem kauzalit. To samozřejmě nesedí. A přesně tak se vykládá i historie. Jaké byly nezbytnosti, co byla náhoda. Na tom je třeba se shodnout, protože jen tak je vůbec možné vytvořit vyprávění. To platí pro biografické vyprávění jednotlivce i pro velké historické procesy. U nich jsme ovšem ten smysl ztratili. Dlouho smysl dějin existoval, před třiceti lety mi byl jasný. Proto jsme mohli o historii určitým způsobem vyprávět. Jde o to, že ve chvíli, kdy dějiny znovu vstupují na scénu, říci, jaký smysl to všechno má. To samozřejmě přeneseně a jinak platí i pro individuální život. Jak události zařazujeme, jakou jim dáváme logiku, záleží na tom, jak to chceme mít.

Byl to i důvod pro to, proč jste svůj román nestrukturoval jako lineární příběh, nýbrž jako mozaiku různých příběhů?

Ty příběhy si čtenář musí sestavit sám. Musí si vytvořit vlastní syntézu. Pokud neočekáváte, že se vám smysl vyjeví už po prvních deseti nebo dvaceti stranách, pokud to přečtete celé, budete na konci odměněni. Samozřejmě se neobjasní všechno, ale většina ano. Stejně jako v historii, v níž se vyskytují nahodilosti a nevysvětlitelné momenty, které prostě musíme nechat být nebo si přiznat, že za nimi stojí síly, o nichž nic nevíme – ďábel, bůh nebo někdo takový.
 
Nicméně v Lepším životě existují i četné paralely, kruhy, které se uzavírají. Je to tak proto, že je vidíte i v životě, že uvažujete o tom, jestli za věcmi přece jen není nějaký tajný plán? Nebo je čirá náhoda, že se s určitými lidmi potkáme?

To se samozřejmě stává. Na druhé straně jsou některé věci velmi nepravděpodobné a my se ptáme, kdo to zinscenoval, jestli to může být náhoda. Já jsem si s touto možností vyprávění hrál, hodně mě to bavilo. Některé věci byly plánované, jiné vyplynuly zcela intuitivně. Jako když v životě říkáme: To přece není možné – a pak se pro to snažíme najít důvody. Ty se do určitého bodu najít dají, ale za tím bodem už je cosi neopodstatněného. S tímse člověk nechce smířit, říká si, že přece musí být nějaký důvod nebo hybatel. A tak v mém románu si jeden z protagonistů myslí, že je vše naplánované a musí podle plánu probíhat, kdežto tomu druhému v určitou chvíli proletí hlavou, že žádný plán není. Že se bůh plánům směje. Amezi tím se myslím pohybuje náš život.

Jsou ve vaší minulosti momenty, ke kterýmse opakovaně vracíte, přemýšlíte, co by se stalo, kdyby...

Ano, ale spíše přemýšlím o tom, proč jsem určité věci neudělal před rokem, před pěti nebo dvaceti lety. Proč až nyní, tak pozdě?

Máte na to odpověď?

Vysvětlení jsou často jen omluvy. Je to bolestivé, ale jednoduše je třeba přijmout to, že se některé věci mohly odehrát jinak nebo lépe. Lze to však vnímat i pozitivně. Můžu si říci, že jsem Lepší život mohl napsat jen díky tomu, že jsem žil určitým způsobem. Můžete se zeptat, jestli to byl dobrý život. Nejspíš bych ten jiný život neprožilo moc lépe. Anebo bych třeba byl šťastnější, ale nenapsal bych tuto knihu.

Hovoříme spolu v Praze. Byl jste tu již dříve?

Jako dítě a dorostenec jsem tu hrál hokej. V roce 1969 jsem se účastnil mládežnické výměny se Spartou Praha. Bylo to zvláštní: otec tehdejšího brankáře Sparty byl architekt degradovaný na zedníka a řekl našemu trenérovi, že chce s rodinou utéct do Německa. Když Sparta přijela do Krefeldu, emigrovaly hned tři rodiny. Teprve později mě udivilo, že je nechali jít. Zmíněný architekt směl jet do Německa se svojí ženou, jako by se jich někdo chtěl zbavit. V 80. letech jsem pak byl v Praze častěji, protože jsem měl další přátele, kteří se svými rodiči emigrovali v roce 1968 a jako dospělí zase častěji jezdili do Prahy. Tehdy jsem také tak trochu poznal pražský underground.