Emocionální past v novinařině
„Pociťovaná realita“

Novinářské zpravodajství chce působit na emoce, ale tím často zkresluje pohled na fakta. Novinářky a novináři však mohou také zviditelnit své procesy uvažování při zjišťování informací a povzbudit tím k uvažování také čtenáře.

Povolební večery bývají hodinami viditelných emocí v politice – radost a hlasitý jásot u jedněch, kamenné obličeje, zklamání a někdy dokonce i slzy. Televizní zpravodajství vynakládá při takových večerech hodně času na popisování těchto pocitů. Jsou kladeny otázky, které připomínají spíš otázky sportovních reportérů: „Jak moc vás to šokuje?“ – „Proč to tak dopadlo?“ – „Je to snesitelné, strašné, katastrofální?“ Televizní novinařina, novinařina vůbec, hledá v politickém zpravodajství pocity a nálady – to se ukazuje nejen při takových povolebních večerech.

S tímto způsobem redukce komplexnosti, s tímto pokusem rozpustit komplikované politické procesy v emocích se setkáváme znovu a znovu. Můj dojem je, že čím více média referují, tím více zabředávají do emocionální pasti. Je totiž snazší a především rychlejší referovat o emocích, vzbudit rychle emoce než detailně zkoumat informace. Georg Mascolo, bývalý šéfredaktor zpravodajského magazínu Der Spiegel, jednou řekl: „Kdo málo ví, musí se hodně domnívat.“ A já bych to doplnila: Čím méně novináři vědí a čím méně dokáží odhadnout situaci, tím více se pokoušejí zprostředkovávat pocity.

Fakta ztrácejí na významu

Rychlý emocionální reflex se hodí do naší doby. Lajkujeme statusy našich přátel na Facebooku. Připojujeme veselé nebo smutné smajlíky. Rozplýváme se nad roztomilými obrázky koček. Na všech kanálech jsme zahlcováni informacemi – a reagujeme rychlým afektem: Mám rád, nemám rád. Palec nahoru, nebo pryč s tím.

Malé přenosné přístroje, na kterých sledujeme zprávy, to umocňují. Používáme je jak k soukromé komunikaci, tak i k záznamu informací. Používáme je, když čekáme na metro nebo na vlak. Surfujeme, scrollujeme, skenujeme. Hledáme nejrychlejší emocionální vzruch. Ke čtení dlouhého článku, reflektujícího celou složitost věci, je zapotřebí čas a soustředění. V krátkých intervalech, kdy si krátíme chvíli se smartphonem při hledání rychlého rozptýlení, však tolik času většinou nemáme.

Žijeme v době, ve které pocity získávají na významu a fakta naopak na významu ztrácejí. Slovo „postfaktický“ zvolila Společnost pro německý jazyk (Gesellschaft für Deutsche Sprache) slovem roku 2016. Slovo „postfaktický“ je považováno za přiměřený německý překlad anglického pojmu „post-truth“, který se už delší dobu vyskytuje v anglosaském jazykovém prostoru. Už v roce 2004 zveřejnil americký autor Ralph Keyes knihu The Post-Truth Era (Postpravdivá doba).

Jedním z těch, kteří tento pojem zavedli v německém jazykovém prostoru do veřejné debaty, byl fyzik a filosof Eduard Kaeser. V srpnu 2016 psal v deníku Neue Zürcher Zeitung o „době postfaktické“, kterou charakterizoval takto: „Namísto faktu nastupuje faktoid – obhospodařování nálad.“

Co je tím míněno, lze dobře ilustrovat citátem vrcholného berlínského kandidáta strany Alternativa pro Německo (AfD), Georga Pazderského, který řekl: „Nejde jen o čistou statistiku, ale také o to, jak to občan vnímá. To, co člověk cítí, je také realita.“ To byla jeho reakce na připomínku, že prostřednictvím statistiky o kriminalitě se nedá prokázat žádný signifikantní nárůst kriminality cizinců.

Emoce působí okamžitě

S touto pociťovanou realitou se pokouší dělat politiku nejen AfD. Pociťovaná realita je živnou půdou pro zastánce konspiračních teorií a demagogy všech barev. S pocity je to často snazší než s fakty. Pocity totiž není nutné dokazovat, pocity předstírají bezprostřednost a jeví se jako pravdivé. Ten, kdo argumentuje proti pociťované realitě, to má těžké, protože argumenty musejí být nejdříve pochopeny a uvedeny do vzájemných vztahů, zatímco emoce působí okamžitě.

Tato pociťovaná realita ovládá sociální sítě. Na platformách jako Facebook umisťují jednotlivci i skupiny své vlastní narativy proti zavedenému žurnalismu. Různé fámy se řadí jedna za druhou, z resentimentů se spřádají konspirační teorie, které na sociálních sítích nacházejí své fanoušky: „Konečně někdo říká, co cítím, co si myslím, čeho se obávám.“ Empirie na těchto fórech nic neznamená, nahrazuje ji pociťovaná realita.“

Pro novináře jsou tyto sociální sítě lákavým zdrojem. Domnívají se, že by tam mohli zjistit, jak lidé některé věci vnímají a co si myslí (v duchu Lutherova výroku „dem Volk aufs Maul schauen“, tedy doslova „dívat se lidu na hubu“, naslouchat tomu, co říkají obyčejní lidé). Články, které se opírají o to, „jak lidé reagují na síti“, se staly novým standardem online novinařiny. Jejich výpovědní hodnota však není o nic větší než pouliční anketa vysílaná v televizi. Jsou jen zábavným doplňkem, infotainmentem, tedy zpravodajstvím, které chce především vyvolat emoce a pobavit.

Bernhard Pörksen, odborník na média, napsal v roce 2016 v listu Die Zeit, že na internetu si brak a seriózní zprávy konkurují „v přímé bezprostřednosti na platformách univerza“. Vládne prý „princip popularity. Dodáváme to, co se líbí“.

„Nesmíš nudit“

Možnosti analýz uživatelského chování, které internet nabízí, dovolují redakcím do jisté míry v aktuálním čase sledovat, jak jsou jejich příspěvky přijímány. Proto online redakce píší tolik článků na stejná témata. Vzrušené emoce musejí být obslouženy, proto se tatáž informace podá znovu v trochu jiné úpravě. A když nějaký článek na internetu „nefunguje“, tak se prostě ještě jednou přepíše.

Novinářky a novináři se od začátku učí, že je důležité vzbuzovat u publika emoce. Čtenářky a čtenáře zaujmout, vtáhnout je do příběhu, aby dočetli článek až do konce nebo aby zhlédli příspěvek až do konce. Nesmíš nudit, tak zní nejvyšší přikázání. Nebezpečné je, když se emoce stanou samoúčelnými, když nahradí informace, podložené rešeršemi. Internet překypuje příběhy, které jsou zaměřeny na rychlé vyvolání emocí, na pocitovost, ale nepodněcují k přemýšlení.

Pokud jako novinářky a novináři surfujeme na vlně pocitů, nemůžeme se divit, že nás tato vlna někdy smete. Nemůžeme se divit, až se všechny tyto emoční vzruchy, které se neustále pokoušíme produkovat, obrátí jednou proti nám. Vypustili jsme džina z láhve...

Aby komplexnost byla sexy

„Lügenpresse“ neboli „lživý tisk“ je také takový emocionální, „postfaktický“ pojem, který vedle mnoha jiných věcí vyjadřuje frustraci. Frustraci z toho, že svět není tak jednoduchý, jaký by ho mnozí chtěli mít. Frustrace z falešných slibů, z iluzí, které byly vzbuzeny. Frustrace z toho, že článek zase nedodržel to, co sliboval titulek? Protože jsme čtenáře nějak pocitově naladili, ale nechali jsme ho s tímto pocitem osamoceného, protože ho nepodněcujeme k dalšímu přemýšlení? Protože možná my sami jsme dál nepřemýšleli?

Rešerše a reflexe bývají v každodenní novinářském provozu až příliš často opomíjeny. V redakcích s nepočetným personálem jde často už jen o produkování kvantity. Obecně prospěšná organizace Netzwerk Recherche ne náhodou požaduje, aby se rešerše staly pro redakce a mediální podniky opět samozřejmými a aby byly „smysluplně integrovány do běžného provozu“. Rešerše jsou řemeslo, píše tato organizace: „Tak jako obkladač pokládá dlaždice, musí novinář provádět rešerše.“

Jako mladá novinářka jsem se v rámci odborné přípravy učila, že mým úkolem je redukovat komplexnost, redukovat složitost. Když ale budete lidem pořád vyprávět, že věci jsou docela jednoduché, tak tomu jednou také sami uvěříte. A pak už se komplexními tématy nebudete chtít zabývat. Novinařina má dnes spíše za úkol snažit se, aby komplexnost byla sexy. Zprostředkovávat čtenářům, že komplexnost není nic, z čeho by měli mít strach, ale že patří k životu.

Když si vyhledávám informace, mění získané poznatky můj odhad a také moje pocity vůči skutečnostem. Měli bychom publiku umožnit, aby se na těchto procesech uvažování podílelo, a podněcovat ho k tomu, aby o věcech také přemýšlelo. Brát publikum vážně znamená nenalhávat mu, že existuje absolutní bezpečí nebo jednoduchá řešení. Brát ho vážně znamená dát jasně najevo, že musíme žít s obavami, když si chceme zachovat svobodu. Brát ho vážně znamená nevyvolávat reflexy, ale raději zvát k reflexi.