Pro a proti
Pro a proti – Potřebujeme „Political Correctness“?

Ano, protože se stará o to, aby v diskusích nedocházelo k diskriminacím, říká Max Tholl. Ne, domnívá se Alexander Grau. Protože jde de facto o „morální“ korektnost, a proto je totalitární.
 

Od: Max Tholl a Alexander Grau

 

„Political Correctness“ v jazyce je pokus, jak dostát společenským změnám, říká Max Tholl.

Political Correctness (PC) je složitá a matoucí. Slovo, jež kdysi prošlo jako hovorový výraz, se dnes stává tabu. Kdo používá výraz „Flüchtlinge“ (uprchlíci) namísto „Geflüchtete“ (uprchlí), ocitne se okamžitě ve všeobecném podezření, že je „nepřátelský vůči cizincům“. Kdo dnes dětem ještě vypráví o „černošském králi“ Astrid Lindgrenové nebo vykládá vtipy o blondýnkách? Bože chraň! Není divu, že se do středu společnosti dostala kritika politické korektnosti a politici jako Sigmar Gabriel či Winfried Kretschmann už varují, že se „v poltické korektnosti udusíme“ a že se „přehání“. Že by nám politická korektnost nakonec škodila? V žádném případě.

„Political Correctness“ znamená ohleduplnost a prožívanou empatii

U politické korektnosti se jedná v první řadě o otázku, co ještě můžeme říkat a mít na mysli, a kde začíná diskriminace. Odpovědi dosud nemáme. Namísto toho se s vervou dohadujeme o označeních. Můžeme ještě říkat „cizinci“, nebo musíme hovořit o „lidech s přistěhovaleckou historií“? Je třeba upravit německou hymnu, aby byla genderově korektní? „Tohle snad člověk ještě říct může!“ skandují odpůrci politické korektnosti v souvislosti s podobnými diskusemi a varují před zakázanými názory a „tyranií menšin“.
 
Mnoha z nim však jde o víc než o užívání jazyka: Bojí se o své mocenské postavení ve společnosti. Obávají se, že teď si budou diktovat jiní. Že jejich názor nezůstane jediným názorem. Že se politická korektnost vyhrotí tak, až skončí absurditou. Jejich kritika politické korektnosti je maskovanou touhou po jasném politickém uspořádání tohoto světa a vyhlášením války pokroku.

Kdo si myslí, že politická korektnost oklešťuje svobodu názorů nebo právo na kritiku, mýlí se

To, že je společnost pestřejší a mnohotvárnější, značně ovlivňuje naše společné soužití. Ženy už nejsou podřízeny mužům, cizinci a lidé jiné víry jsou pevnou součástí obyvatelstva a rozdílné druhy sexuality jsou normální. Politická korektnost je pokus těmto změnám dostát. Pojmy jako „negr“, „teplouš“ nebo „ženská““ jsou pozůstatky z doby, kdy se rozdíly nerespektovaly, nýbrž využívaly k diskriminaci.
 
Kdo si myslí, že politická korektnost oklešťuje svobodu názorů nebo právo na kritiku, mýlí se. Ani jedno z toho politická korektnost neoslabuje. Pouze zajišťuje, aby v diskusi nedocházelo k diskriminaci. Tak tomu chce i ústava. A ta je dosti německá a tradiční.
 
Political Correctness znamená ohleduplnost a prožívanou empatii. V tom je její síla a ospravedlnění. Dává najevo, že bereme vážně pocity a citlivosti jiných lidí, i když je my sami nesdílíme. Není nutné podporovat genderovou hvězdičku (Bürger*innen), abychom chápali pocity osob, jichž se týká.
 
Political Correctness vyžaduje hodně síly. Vyzývá nás, abychom neupravili jen svoje vyjadřování, ale i světonázor. Abychom se vcítili do role osoby s černou barvou pleti nebo osoby intersexuální. Vnímali bychom pak svět jako diskriminující? Měla by se akceptovat nespravedlnost jen proto, že k ní dochází už dlouho nebo proto, že ji většina jako nespravedlnost nevnímá? Ne.

Namísto zákazu názorů požaduje výměnu názorů

Je ještě třeba vyjasnit si řadu věcí ohledně toho, co smíme říkat, dokonce i mezi přívrženci politické korektnosti. Úsilí v tomto směru je však důležité – jako signál. Politicky korektní jazyk dává najevo, že akceptujeme druhou osobu coby sobě rovnou. Namísto zákazu některých názorů tedy podporuje výměnu názorů.
 
Jistěže politická korektnost může „přehánět“, a musí rovněž respektovat citlivosti svých odpůrců. Každý, kdo ji kritizuje, nemusí automaticky pohrdat ženami, být rasistou, homofobem nebo se obecně chovat diskriminačně. Ano, politická korektnost má potenciál příležitostně přehánět, avšak to nesnižuje její užitečnost. Společnost je silná, dokáže vydržet a tolerovat hodně. Každodenní diskriminace k tomu patřit nemusí. Tomu snad ještě zabránit smíme.
 
Novinář a hrdý Lucemburčan Max Tholl byl redaktorem diskusního magazínu „The European“ a deníku „Tagesspiegel“. Je spoluzakladatelem „The Idea List“ a píše nejraději o tom, jak popkultura mění naši společnost.

  Morální postoje jsou v liberálních demokracií z dobrého důvodu soukromou věcí, domnívá se Alexander Grau

Political Correctness: V uších osvíceného občana západních industriálních zemí to zní zprvu dobře a především nevinně. Vždyť kdo už by chtěl být nekorektní, ještě k tomu politicky nekorektní? A: Kdo to určuje?
 
Za to, že odpovědět na tuto otázku se posléze přece jen ukáže jako obtížné, může podivné jazykové složení výrazu „politicky korektní“. Neboť korektní je, vyjdeme-li z původního latinského významu, všechno, co bylo korigováno, tedy to, co je bezchybné, správné nebo – v přeneseném smyslu – přiměřené.

„Politicky“ je úmyslně vágní vycpávkové slovo

Avšak o politickou přiměřenost zde vůbec nejde, tedy chápeme-li ji jako určitý druh občanských vztahů ve veřejném soužití. A může za to banální přívlastek „politický“. To slovo zde totiž funguje jako úmyslná vágní vycpávka, která má zastřít, že se nejedná o konání ve prospěch komunity, nýbrž o tvrdou ideologii. „Politický“ je v tomto případě překroucením vlastního smyslu slova „morální“. Politicky korektní není podle názoru svých zejména akademických apologetů ničím jiným než morálně korektním. A toto morálně korektní má platit pro celou společnost a má být prosazeno prostřednictvím společenských sankcí – jazykových korekcí, přejmenovávání, odstraňováním soch z veřejného prostoru. To je totalitární. S výjimkou nemnoha činů – například porušení práva na tělesnou integritu, sebeurčení či majetek – jsou morální postoje v liberálních demokraciích z dobrého důvodu soukromou věcí. Světonázor a náboženství jsou věcí jednotlivce. Problémem se stávají teprve tehdy, vyplyne-li z nich jednání, jež je v rozporu s trestním zákoníkem.

Zastánci politické korektnosti nechtějí respektovat právo na svobodné, nepopulární názory

Nejvyšším statkem je v liberální společnosti svoboda názorů. Dokud nejde o nabádání k trestnému činu, má občan ve svobodných zemích jako je Německo – až na několik málo omezení – právo myslet si a říkat, co chce. I kdyby se to mělo mnoha jiným nezamlouvat.
 
A přesně toto právo na svobodný, nepopulární názor nechtějí zástupci Political Correctness akceptovat. Jde jim o převýchovu pomocí jazykové politiky a symbolů: Je třeba očistit každodenní vyjadřování, odhalit nevítané výrazy ve starých knihách, přizpůsobit názvy ulic, památníky, muzejní sbírky a tak dále.
 
V jádru se jedná o kulturní boj, a ten má pramálo společného s morálkou, ochranou menšin či s humanismem. Ideologům politické korektnosti jde o pronásledování společenskorevoluční agendy. Počátek systematického hnutí za „politickou korektnost“ se často datuje do 80, let v USA. Podle mě však jeho ideologické kořeny spořívají mnohem hlouběji, v neomarxismu 20. let: Protože v důsledku ekonomických okolností nebylo možné očekávat revoluci, vsadilo se na získání kulturní hegemonie, tedy výhradního práva interpretovat veřejné mínění prostřednictvím cílené jazykové politiky a obsazení klíčových pozic v kulturní a mediální oblasti. Cílem této revoluční strategie bylo zničení občanské společnosti v důsledku diskreditace jejích ústředních institucí: rodin, univerzit, kulturních zařízení.
 
Na konci 60. let se tohoto kulturně-revolučního konceptu chopili ideologové osmašedesátnického hnutí. Filosof Herbert Marcuse kupříkladu doporučoval „jazykovou rebelii“ a zdůrazňoval, že „uskutečnění tolerance znamená netoleranci vůči panujícím politickým praktikám, smýšlením a názorům“. Tato strategie je legitimizována patologizací společnosti. Průměrný občánek naplněný tajnou záští se vnímá jako pacient, jehož je třeba „uzdravit“ odpovídající terapií. Je to arogantní, odporné a bizarní.

Být proti politické korektnosti neznamená schvalovat diskriminaci

Tento dojem ještě zesiluje fakt, že onen střet má nepopiratelné rysy třídního boje shora: Malá akademická menšina dobře situovaných potomků z bohatých rodin si osobuje právo převychovávat masy, jež se údajně staly zajatci vlastních stereotypů. Mohli bychom nad tím mávnout rukou jako nad drzostí rozmazlených dětí, avšak celá věc není tak nevinná. Až příliš mnoho lidí, kteří z dobrých důvodů bojují třeba za práva menšin, se stává ochotnými pomocníky agresivní agendy usilující o přestavbu západních společností. Avšak být proti Political Correctness neznamená schvalovat diskriminaci. Znamená to bránit naši svobodu.


Alexander Grau je promovaný filosof a pracuje jako nezávislý kulturní a vědecký novinář. Píše mimo jiné pro „Cicero“ a nedávno vyšla v nakladatelství Claudius Verlag v Mnichově jeho kniha „Hypermoral. Die neue Lust an der Empörung“.

25.04.2018