Jazyková diskriminace
„Jazyk je jenom jedním z řady stavenišť“

Jazykovědec Anatol Stefanowitsch se věnuje výzkumu politicky korektního jazyka, jehož je velkým zastáncem. Proč? A jak lze s pomocí jazyka předcházet rasismu?
 

Eine Frage der Moral (Otázka morálky), tak zní název útlého svazku, který jazykovědec Anatol Stefanowitsch vydal v nakladatelství Duden. Vysvětluje v něm, proč může být změna perspektivy nápomocná při porozumění jazykové diskriminaci.  
 
Pane Stefanowitschi, byla bych rasistka, pokud bych si objednala cikánský řízek?
 
Přijde na to, co rozumíme výrazem „rasistka“. Označíme-li někoho jako rasistu v souvislosti s politikou, pak vzápětí často zaznívá, že to dotyčný „tak nemyslel“.  Řeknu-li však „cikánský řízek“, pak jednám rasisticky minimálně v jazykové rovině.
 
Proč?
 
Protože můj protějšek nemůže číst mé myšlenky, ale slyší jen to, co říkám. Rasismus je zde obsažen ve významu slova, nikoliv v záměru mluvčího. 
 
Ve své knize mluvíte namísto toho o řízku na c-způsob a o slově začínajícím na n. 
 
Právě v případě slova začínajícího na n se černí lidé angažovali již dlouho a upozorňovali na jeho hrubost. Vnímají ho jako agresivní i v citacích či vyjádřeních. Proto ho nerozepisuji. „Cikán“ je naproti tomu sice výraz silně diskriminující, avšak pohled na něj je mnohem diferencovanější. Sinti a Romové dali zřetelně najevo, že si nepřejí být takto označováni. Nevnímají tento pojem však jako natolik zraňující, aby byl zcela zapovězen. Malá část z nich užívá toto slovo jako sebeoznačení.
 
Odpůrci politicky korektního jazyka argumentují tím, že pokud diskriminující výrazy používají sami příslušníci dotčené skupiny, pak nejsou problematické. Jaký je váš názor?
 
Zmiňované hlasy jednotlivců se uvádějí jako příklad, který užívání jazyka diskriminujícím způsobem v běžném životě zbavuje zátěže. Řadě lidí očividně stačí jediný černý Němec, který prohlásí, že se ho slovo začínající na n nedotýká, aby mohli ignorovat mnoho dalších prominentních hlasů a vyjádření organizací. Proč nenaslouchají těmto hlasům?
 
Co tím myslíte?
 
Rádi dáváme za pravdu těm, kdo nám říkají to, čemu už i bez toho věříme. Jako příslušníci určité většiny tak ignorujeme pro nás nepříjemné výroky příslušníků diskriminovaných menšin, pokud najdeme byť jen jedinou dotčenou osobu, které naše chování nevadí. Přitom bychom se dokonce i v této situaci chovali vůči všem korektně, pokud bychom si diskriminující jazyková vyjádření prostě odpustili. 
 
Další argument, který zaznívá z úst odpůrců politicky korektního jazyka: Měli bychom se přece nejdříve starat o důležitější věci, například o rovnost z hlediska práva, než se začneme zabývat politicky korektním jazykem.  
 
Je úsměvné, že lidé, kteří se tímto argumentem zaštiťují, nikdy skutečně neusilují o změnu přesahující hranice jazyka. Aktivistkám a aktivistům je naproti tomu jasné, že jazyk je pouze jedním z řady stavenišť na cestě k rovnoprávnosti. A pak je tu ještě jedna věc: Ne všichni, jichž se rasistická vyjádření dotýkají, si stěžují. Mají mnohem důležitější věci, jimž musí věnovat energii. Setká-li se člověk několikrát denně s rasistickým oslovením, nemůže se nad ním pokaždé rozčilovat. Dostaví se únava, svou roli hraje zvyk. To samé platí pro ženy, které musí nepochybně obstát v jiných bojích, než se mohou začít rozčilovat nad generickým maskulinem na bankovním formuláři.  Což neznamená, že by se nad ním nerozčilovaly právem.
 
Ve své knize jste zformuloval Zlaté pravidlo, jež má předcházet jazykové diskriminaci. 
 
V případě Zlatého pravidla jde o změnu perspektivy: Nechal bych si v konkrétní situaci líbit takové chování? Nestačí přitom, abych si coby bílý muž jen tak představil, jaké by to asi bylo být černý či ženou. Namísto toho bych si měl vybavit situaci, v níž jsem – vlastně jako osoba privilegovaná – tuto privilegovanost tak úplně nepocítil.
 
Jak by taková situace měla vypadat?
 
V rámci panelové diskuse jsem se nedávno setkal s jedním účastníkem, který přímo brojil proti politické korektnosti a jazyku zbavenému diskriminačních prvků. Opravdu hrozný je prý neoliberalismus a skutečnost, že jsou lidé označováni jako „lidský materiál“. Jednalo se přitom o někoho, kdo patřil k často citované skupině bílého muže. Namísto toho, aby se zkoušeli vcítit do role diskriminovaného, by se příslušníci této skupiny – i jiní lidé – měli zamyslet nad pocitem, který se jich zmocní při slovech jako „lidský materiál“. Ten mechanismus je totiž stejný: Člověk ztrácí pocit, že je vnímán jako jednotlivec, nýbrž je označen silně hrubým výrazem. Tento pocit bych si jako privilegovaný člověk měl uchovat. To je minimum, které lze požadovat od každého.  
 
Nikdy však přece nejde pouze o hrubost na úrovni jazyka, nýbrž také a především o společenské vyloučení, které se za ní skrývá. 
 
To je problém každého myšlenkového experimentu: Mohu se vžít do role ženy tak, že budu naslouchat ženám ve svém životě nebo číst texty spisovatelek. Na rozdíl od nich však tento myšlenkový experiment mohu kdykoliv ukončit. Opravdu procítit diskriminující zkušenost tedy není nikdy možné. Člověk si ji ale může vyslechnout.

„Dosažený pokrok by rychle mohl vzít zasvé“

Diskuse na téma politicky korektního jazyka se vede již dlouho. Proč jste knihu na toto téma napsal právě teď?
 
Jedním z důvodů je, že jsme momentálně svědky výrazného hrubnutí veřejné diskuse. Historie veřejných diskusí bohužel není historií kontinuálního pokroku, nýbrž se odehrává ve vlnách. Poslední vlna začala Pegidou a Alternativou pro Německo (AfD), v mezičase však už stihla zasáhnout i CSU a další strany. Něco takového bychom si před deseti lety nedokázali představit a stalo se to ve chvíli, kdy se pochopení významu jazyka oproštěného od diskriminačních prvků ještě nestihlo plošně prosadit. Jde tedy o nebezpečnou situaci, v níž by dosažený pokrok mohl rychle vzít zasvé.
 
Dosažený pokrok na druhou stranu ukázal, že velkou část populace je možné tímto tématem oslovit, pokud opravdu důkladně vysvětlíme, proč se vůbec někdo může cítit být diskriminován jazykem. A přitom dáme zřetelně najevo, že nejde o to, že by vám ono slovo chtěli zakázat nějací fanatičtí aktivisté.
 
Ale právě tato výtka zaznívá stále dokola. Proč dochází k tomuto nedorozumění?
 
Důvodem tohoto nedorozumění je fakt, že zpravidla neděláme rozdíl mezi jazykovým obsahem a jazykovou formou.  To jsou čistě analytické kategorie a nejprve musíme pochopit, že stejný obsah můžeme vyjádřit i jinak. 
 
Tedy diskriminující obsah bez diskriminujícího jazyka?
 
Ano. Pokud si někdo například myslí, že jsou ženy méně hodnotné, měl by rozhodně mít možnost tento názor vyslovit. Pak by ale měl prosím pěkně explicitně pojmenovat, co si myslí a nést za to odpovědnost, namísto toho, aby svůj postoj vyjádřil jen tak mimochodem, když použije zavedené diskriminační pojmy či ženy prostě jazykově opomine. Je však iluzorní si myslet, že by diskusi o formě bylo možné vést odděleně od významu. A zcela nezávisle na politicky korektním jazyce se momentálně očividně vede debata na téma, jaké názory je možno vyslovit. Lidé jsou někdy silně dotčeni, když se jejich názor nesetká se souhlasem. Případ spisovatele Uweho Tellkampa, jemuž se za jeho výroky o uprchlících dostalo velké kritiky a který následně vyčítal médiím, že ho řadí k extrémní pravici, je takovým příkladem z nedávné doby.   
 
Kritika politicky korektního jazyka však nezaznívá pouze zprava. I lidé levicově orientovaní se domnívají, že politika identity stojí v cestě boji proti vykořisťování. Filozof Robert Pfaller hovoří například ve svém eseji „Jazyk dospělých“ o „kultuře represivní jemnomluvy“. Všichni se starají jen o vlastní pocity, v důsledku čehož se vytrácí solidarita a dochází k depolitizaci.
 
Málokdy se setkávám s tak absurdním argumentem. Robert Pfaller tvrdí, že politicky korektní jazyk je strategií neoliberálních sil, jak odvést pozornost od brutality, kterou tyto síly projevují a jak skupiny touto brutalitou dotčené rozštěpit. Tato teze stojí na tak vratkých nohách, že by potřebovala trochu podepřít. To však Robert Pfaller neudělal. Na žádném místě nám nenabízí příklad toho, že by představitelé neoliberalismu a zastánci politicky korektního jazyka byli jedni a titíž lidé. V nejlepším případě bychom z této teze mohli odvodit argument, že namísto boje o jazyk zbavený diskriminačních prvků existují ještě významnější kolbiště. To však Robert Pfaller jako člověk, který – pokud je mi známo – není dotčen na žádné z diskriminačních os, nemůže rozhodnout. 
 
Co myslíte diskriminační osou?
 
Každá a každý z nás může být diskriminován na jedné či  řadě rozdílných os jako „muž/žena“, „černý/bílý“, „postižený/nepostižený“ – anebo prostě nemusí. I ten, kdo je na určité ose diskriminován, může z pozice, která se diskriminaci vymyká, diskriminovat druhé. I bílá žena může být například rasistka či černý muž sexista. Přinejmenším se však oba mohou v zásadě vcítit do toho, co to znamená být diskriminován. Kdo nepatří mezi diskriminované na žádné z os, ten toho není schopen.
 
Pfaller rovněž tvrdí, že politická korektnost je „problémem elit“.
 
To je částečně pravda. Podnět k většině společensko-politických debat vychází z vědeckého prostředí. Tak tomu bylo vždy a je to tak i dobře: Na vědění není nic špatného. Tady v Německu se v posledních letech udělalo hodně pro to, aby se univerzity zpřístupnily širší skupině lidí než kdy předtím. Nepochybně se můžeme ještě intenzivněji zasadit o to, aby přístup na univerzity získali lidé s rozmanitějším spektrem zkušeností. Mám však dojem, že v rámci aktivistických kruhů, ať už jde o kruhy feministické, antirasistické či jiné, panuje dobrá komunikace mezi akademiky a lidmi, kteří přináší příklady z každodenní praxe. Výtka, že jde o diskusi čistě akademickou, mi přijde populistická. Zaznívá také pouze od lidí, kteří se sami pohybují v akademickém prostředí.
 
Ve své knize píšete, že možnosti diskriminovat druhé nejsou v německém jazyce rozloženy rovnoměrně:  Zatímco například pro ženy, muslimy, migranty a people of colour existuje řada pejorativních výrazů, má ten, kdo by chtěl urazit bílého muže náležejícího ke střední třídě pomocí jediného výrazu, malý výběr. Potřebujeme více pejorativních označení pro většinovou populaci, aby tato byla schopna vcítit se do role diskriminovaného?
 
Tyto výrazy si nelze vymyslet, neboť se vytvářejí v rámci diskriminačních struktur. Existují anti výrazy ze strany jazykově či strukturálně potlačených skupin: „gadžo“, „Germán“ nebo „bioněmecký“. Nad těmi se sice mnozí rozčilují, diskriminační dopad však chybí. Je-li „gadžo“ to nejhorší, co si musím vyslechnout, pak si teprve uvědomím, jak privilegovaný člověk jsem.