„Unwort“
To se asi nebude smět říkat...

Každý rok vyhlašuje v Německu porota „Unwort des Jahres“, tedy jakési „neslovo“ či „nejhorší slovo roku“. Podle čeho porota rozhoduje a jakou roli hrají slova v demokracii? Rozhovor s Ninou Janich, profesorkou lingvistiky a mluvčí poroty, která nejhorší slovo vybírá.
 

Paní Janich, proč volíte každoročně „nejhorší slovo roku“?

Tato akce existuje už bezmála 30 let a my ji považujeme za důležitou, protože je jakousi formou veřejné kritiky jazyka. Jednou ročně chceme upozorňovat na to, jak na veřejnosti komunikujeme, jak spolu vzájemně vycházíme a která slova k tomu volíme. Chceme zvýšit vnímavost vůči tomu, kterými pojmy jsou na veřejnosti označovány určité jevy.

Domníváte se, že se jazykem a jeho působením příliš nezabýváme?

Takhle paušálně se to říct nedá. Mnozí z těch, kteří taková „nejhorší slova“ používají, o jazyku naopak přemýšlejí poměrně hodně a používají ta slova strategicky. Přesně proto je kritika nutná. Naše kritika se vztahuje na pojmy, které někoho nebo něco hanobí, zatajují nebo zastírají, které zraňují lidskou důstojnost nebo jsou v rozporu s demokratickými principy tím, že jsou prezentovány jako jediná, „bezalternativní“ možnost označení určitého jevu. Kritika se zaměřuje jak proti úmyslu těch, kteří taková slova záměrně využívají pro své účely, tak i na ty, kteří pak tato slova možná používají, ale nepřemýšlejí o tom, co těmito slovy vlastně říkají.

Je za vznikem pojmů, které jsou později zvoleny nejhorším slovem roku, vždycky nějaký záměr?

Existuje určitě i mnoho výrazů, které se do veřejného jazykového úzu dostávají spíše z nepozornosti. Příkladem by mohl být pojem „Döner-Morde“ (česky zhruba „kebabové vraždy“ – tj. vraždy spáchané na cizincích, z nichž jen někteří pracovali ve stáncích, kde se prodává turecký kebab). Tento pojem kdysi někdo použil a pak ho použili další a nikdo o tom příliš nepřemýšlel. Takový jsem aspoň měla dojem v rozhovoru s novináři. Ale to je zároveň jeden z pojmů, které od té doby už skoro nikdo nepoužívá. Většinou však bývají „nejhorší slova“ používána tak, aby bylo zřejmé, že uživatelé tím něco určitého zamýšlejí. Nejde o to – a to bývá častá výtka proti této akci –, že by lidé už nesměli říkat, co si myslí. Ale měli by zvážit, jaký postoj – i vůči bližním a partnerům v rozhovoru – se za tím skrývá, když použijí určité slovo. V každé diskusi – i v tvrdé debatě – by mělo být možné komunikovat se vzájemným respektem. 

Když se podíváme na nejhorší slova posledních let – alternative Fakten (alternativní fakta, 2017), Volksverräter (zrádce národa resp. lidu, 2016), Gutmensch (dobrý člověk ve smyslu „sluníčkář“, 2015), Lügenpresse (lživý tisk, 2014), Sozialtourismus (sociální turismus, 2013) –, pak se zdá, že tyto výrazy vznikají primárně spíše v pravicových případně pravicově konzervativních souvislostech. Proč je tomu tak?

To se vždycky taky ptáme sami sebe, protože to patří ke klasickým výtkám vůči nám: Za prvé nám vytýkají, že prý kritizujeme vždycky stejný politický směr, a za druhé, že my, tedy porota, jsme prý sami „levicovo-rudo-zeleně zamoření“.

Čtyři členové poroty pocházejí z jazykovědných oborů, jeden z okruhu novinářů a jeden – každoročně se střídající – člen poroty působí ve veřejném kulturním a mediálním provozu. Při volbě nejhoršího slova roku 2017 jím byla streetartová umělkyně Barbara, která se svým uměním jasně staví proti pravici. Není tedy ta výše zmíněná výtka namístě?

Jsme samozřejmě také lidé s politickým postojem, takže je to možné. Ale pokoušíme se argumentovat a diskutovat v jazykové rovině, a ne na základě politického postoje. Možná, že to ale záleží také na lidech, kteří nám slova posílají, protože my vybíráme pouze ze slov, která nám pošlou. My sami tedy neurčujeme, ze kterých pojmů se bude vybírat. Členové poroty mají blízko k různým politickým stranám. Rozhodně se tedy snažíme nedávat prostřednictvím výběru najevo žádný politický směr. Je však také pravda, že bychom pravděpodobně nepřizvali do poroty žádného politika z AfD jen kvůli tomu, aby byla debata vyvážená.

Kdo provozuje jazykovou kritiku, tomu bývá často vytýkáno, že se chová jako samozvaná „jazyková policie“, která naléhá na to, aby se používaly „politicky korektní“ pojmy. Odpověď bývá většinou: „To se snad ještě bude moct říkat.“ – To už se pak ovšem dotýká svobody a sebeurčení. Jak se k tomu stavíte?

To je zásadní debata, se kterou se jako jazykovědci musíme i v naší profesi opakovaně vypořádávat. Je jasné, že mezi jazykem a myšlením existuje komplikovaný, napjatý vztah. Rozhodující otázkou je: Musí se nejdříve změnit postoj, než se změní i jazyk? Nebo se může postoj změnit cíleným přemýšlením o jazyce? My jazykovědci v porotě sledujeme konstruktivistický přístup a jsme toho názoru, že jazyk utváří realitu. Z toho vyplývá, že přemýšlením o jazyce a kritizováním jazyka lze ovlivňovat postoje lidí.

Kognitivní lingvistka Elisabeth Wehling se na Univerzitě Berkeley zabývá tématem „politický framing“ (tj. zhruba „rámování“ událostí určitým kontextem). Říká, že je v podstatě jedno, jak se nějaký kontroverzní pojem používá, zda je tedy podporován, nebo naopak kritizován. Ve chvíli, kdy je reprodukován, se totiž vždy přenáší sdělení, které stojí za tímto pojmem. Co na to říkáte?

To je také častá výtka vůči volbě nejhoršího slova. Veřejnost se prý dozvídá o takových pojmech až na základě naší volby. Na tom samozřejmě něco je. Všechno, co vneseme do debaty, se stává tématem. Ale v rámci kritiky jazyka jako kritiky slova se s tím podle mého názoru jinak nedá dobře pracovat. Když provozujete jazykovou kritiku, musíte pojem, který kritizujete, také pojmenovat. Mám ale dojem, že naše volba skutečně nějaký vliv má. Opatřujeme totiž vybrané pojmy kritickou konotací, že „byly kdysi nejhorším slovem roku“. A lidé si to pak uvědomí, když ten pojem slyší nebo čtou. Takový pojem už je odpovídajícím způsobem označen.