Joseph Beuys
Tuk, plsť a mýty
V roce 2021 slaví Německo v oblasti umění mimořádné jubileum. Legendárnímu umělci Josephu Beuysovi by letos v květnu bylo 100 let. Čím byl tento provokativní, svérázný podivín výjimečný?
Od: Romy König
Kdo ho jednou spatřil, ten na něj hned tak nezapomene. Už samotný zjev Josepha Beuyse se vryl do kolektivní paměti uměleckého světa – jeho rybářská vesta, bílá košile, džíny a neodmyslitelný plstěný klobouk. Jeho ikonická díla, jeho akce a legendy o jeho osobě – přiživované často jím samotným – celkový dojem ještě umocňují.
Umělec narozený v roce 1921 v porýnském Krefeldu vyvolával v polovině minulého století pozdvižení především překračováním do té doby platných hranic jednotlivých žánrů. Beuys byl kreslíř a sochař, konceptuální umělec a politický myslitel, filosof umění a spiritualista – jak v jeho dílech, tak i v citátech a heslech se odráží jeho univerzalistický způsob myšlení. Tvrdil například, že „každý člověk je umělec, ať už je to popelář, ošetřovatel, lékař, inženýr nebo zemědělec“. Tam, kde člověk „rozvíjí své schopnosti“, je umělcem/umělkyní. Beuys, který sám studoval na Düsseldorfské umělecké akademii, kde později pracoval jako profesor, byl o tom přesvědčen a dodával provokativně: „Neříkám, že k umění lze dospět spíše v malířství než ve strojírenství.“
Radikální myšlenka: umění a život jedno jsou
Tento postoj je součástí konceptu, kterému Beuys říkal „sociální plastika“ nebo také „rozšířené pojetí umění“. Jádrem této myšlenky je, že myšlení, umění a společenské a politické diskurzy je nutné chápat jako jednotu, přičemž umění a život se navzájem prolínají – i to byla ve světě umění 60. a 70. let 20. století radikálně nová myšlenka. Umělecké předměty nebo místa konání výstav chtěl Beuys zbavit kouzla – a oživit. Například o uměleckých dílech řekl, že v nich nápady ustrnou a „nakonec zaostávají“. „Nápady se rozvíjejí dál prostřednictvím lidí“. Muzeum by podle Beuyse nemělo být klenotnicí, jak vysvětluje Ina Conzen ze Státní galerie ve Stuttgartu, ale „živým místem permanentní konference“. V hlavním městě spolkové země Bádensko-Württembersko se v létě 2021 bude konat jedna z mnoha výstav, které osvětlují Beuysovu tvorbu u příležitosti 100. výročí jeho narození; Ina Conzen připravila jako kurátorka soubornou výstavu, věnovanou Beuysovu vztahu k instituci muzea. „Podle Beuyse by muzeum mělo být spíše místem společenských debat.“
muž materiálů a mýtů
A přece by byla chyba zredukovat Josepha Beuyse, který zemřel v roce 1986 v Düsseldorfu, pouze na jeho působení coby akčního umělce. Zavedl například také „nový jazyk materiálů“, vysvětluje Ina Conzen. Legendární byla například jeho Židle s tukem (Stuhl mit Fett), vzniklá v roce 1963, o které později prohlásil, že tuk se ubírá „cestou od chaoticky rozptýleného, energeticky neusměrněného tvaru do tvaru“. Nebo jeho Tukový roh (Fettecke), zrající přes dvacet let – deset liber těžká hrouda másla, nalepená do rohu jeho düsseldorfského ateliéru – a oškrábaná a odklizená horlivým domovníkem v roce 1986, několik měsíců po Beuysově smrti. Už to prostě až příliš „žlukle páchlo“, uvedl domovník.
to, co je živé, zůstává
Co po Beuysovi zůstává v době, kdy uplynulo 100 let od jeho narození? Ina Conzen je přesvědčená o tom, že je to jiné chápání umění. Pod vlivem Beuyse se díváme na umění jinak, dovolujeme si myšlenky o tom, co je to vůbec umění a zda umění může změnit svět. Kdo dnes jede do města Kasselu, ve kterém se koná výstava documenta, nebo kdo tímto městem projíždí, ten jen stěží mine Beuysovo přetrvávající, živé umělecké dílo ve smyslu Beuysovy procesně orientované „sociální plastiky“. V tomto městě na severu Hesenska nechal umělec u příležitosti výstavy documenta 7 vysadit 7000 dubů (7.000 Eichen) – první strom vysadil v roce 1982 ještě sám, poslední vysadil v roce 1987 jeho syn. Že by tyto stromy – a tím jedno z posledních Beuysových uměleckých děl – stihl podobný osud jako jeho Tukový roh, tedy že by byly drsně odstraněny, nelze očekávat – od roku 2005 jsou památkově chráněnými objekty.