Umění Josepha Beuyse
Tvarovat společnost jako sochu
Joseph Beuys byl kreslíř, sochař, akční a instalační umělec, učitel, politik, aktivista – a jeden z nevýznamnějších umělců 20. století. Jak jeho umění působí až do dnešních dob?
Od: Petra Schönhöfer
Šel až na hranice možností a mnohdy to bolelo. Mělo to bolet. I ten, kdo ještě nikdy žádné dílo Josepha Beuyse neviděl, zná pravděpodobně jeho mnohokrát citovanou, ale často špatně chápanou větu: „Každý člověk je umělec.“ Tím nechtěl v žádném případě říct, že každý člověk je malíř či malířka, architekt či architektka nebo hudební skladatel či skladatelka, ale že každá lidská činnost si může činit nárok na to, aby byla považována za umění. Tímto názorem Joseph Beuys od základu změnil podstatu umění, jeho materialitu, limity a úkoly.
Joseph Beuys byl považován za mimořádně charizmatického člověka. Svou ochotou poskytovat informace médiím a svou bezohledností, s jakou se prezentoval ve svých uměleckých akcích, hraničících až s pustošením vlastního zdraví, výrazně ovlivnil mladé umělce a umělkyně. Seznam jeho studentů a studentek z doby, kdy působil jako profesor na Düsseldorfské akademii umění (Kunstakademie Düsseldorf), se čte jako encyklopedie Kdo je kdo v oblasti raného umění Spolkové republiky Německo: Imi (Klaus Wolf) Knoebel, Imi (Rainer) Giese, Blinky Palermo, Norbert Tadeusz, Anatol Herzfeld, Bazon Brock, Chris Reinecke, Katharina Sievering, Erinna König, Reiner Ruthenbeck, Johannes Stüttgen – ti všichni se scházeli u Beuyse v učebně číslo 19 na katedře monumentálního sochařství. K mezinárodně nejznámějším Beuysovým žákům dodnes patří Jörg Immendorff. Tento malíř, sochař a profesor umění, zesnulý v roce 2007, navštěvoval Beuysovu třídu od roku 1964. Se vztahem k Beuysovi, zesnulému v roce 1986, který ho povzbuzoval k používání zcela nových témat a forem v malbě, se Immendorf vypořádával ještě desítky let po skončení studia.
Otesávat společnost
Pokud jde o obsah, vyzýval Beuys k radikální změně společnosti. Jako žádný jiný umělec své doby spojoval umění se společností, propojoval ho s politikou, vědou, filosofií a ekonomikou. Výchozím bodem byla jeho teorie sociální plastiky, kterou mimo jiné realizoval v roce 1982 na výstavě documenta v Kasselu v roce 1982 svým sociálně-ekologickým dílem 7000 Eichen – Stadtverwaldung vor Stadtverwaltung (7000 dubů – zalesnění města místo městské správy). Beuys a mnoho dobrovolných pomocníků vysadili v průběhu pěti let na různých místech Kasselu 7.000 stromů a ke každému z nich čedičový sloupek. Tento zpočátku kontroverzní projekt se stal mezitím už charakteristickou součástí města Kassel.
„Idea sociální plastiky, i když to slovo nemám rád, je možná největším uměleckým odkazem, který po sobě Beuys zanechal,“ prohlašuje filosof a akční umělec Philipp Ruch, který vede Centrum pro politickou krásu (Zentrum für Politische Schönheit, ZPS). Toto sdružení akčních umělců a kreativců vyvolává v Německu od roku 2009 opakovaně rozruch svými provokativními uměleckými projekty. „Akční umělci namísto kamene otesávají samotnou společnost. Jejich materiálem je politická realita – nikoli obvyklé materiály.“
Osvícení prostřednictvím rozrušení
Beuys je také klíčovou postavou k pochopení díla Christopha Schlingensiefa. Tento německý divadelní a filmový režisér, autor a akční umělec, který zemřel v roce 2010, se svým obdivem k Beuysovi nijak netajil. Odkaz na Beuyse je jasně patrný v Schlingensiefových sociálně kritických dílech, jako byl například umělecký a filmový projekt Ausländer raus! Schlingensiefs Container (Cizinci pryč! Schlingensiefův kontejner), vytvořený u příležitosti festivalu Wiener Festwochen 2000. Koncept akce vycházel z konceptu televizní show Big Brother: V kontejneru byli shromážděni žadatelé a žadatelky o azyl a každý den z nich byly veřejným hlasováním vybrány konkrétní osoby – a ty byly tímto určeny k deportaci z Rakouska.