Rozhovor s Van Bo Le-Mentzelem
Méně prostoru, ale více svobody a fantazie

Van Bo Le-Mentzel uvažuje nekonvenčně. Ve známost vešel tento architekt díky jednoduchému nábytku ze dřeva pro nízkopříjmové skupiny, který si zákazník kompletuje sám. Myšlenku demokratického designu následně přenesl i do oblasti bydlení, kde vyvinul přístřešky na cyklopřívěsech a tiny houses na kolech.

V rámci své poslední aktivity vybudoval Le-Mentzel v areálu Muzea Bauhausu společně s podobně smýšlejícími lidmi dočasný kampus tvořený miniaturními domy, který v podobě utopické vesnice předkládá k diskusi nové koncepce bydlení. Když se v areálu setkáváme začátkem února, pracují v některých domech natěrači a řemeslníci, shromažďují se tu skupinky na exkurzi věnovanou architektuře či na workshopy plánování. Le-Mentzel zde tráví hodně času. Zatím. V březnu, kdy začne výstavba nové budovy podle návrhu Volkera Staaba, bude nutné kampus Bauhausu uzavřít.  
 

Van Bo Le-Mentzele, je pořádná zima, přesto se všude pracuje.

Ano, sám žasnu, jak intenzivně se tady dokonce za chladného zimního počasí pracuje. Lidé jsou zapálení, protože mají příležitost realizovat vlastní představy. Kampus Bauhausu byl rok trvajícím experimentem, během něhož jsme si kladli otázky: Jak může vypadat spravedlivější soužití? Jak mohou lidé, kteří mají potřebu práce, pospolitosti a místa, tuto potřebu v urbánním prostoru naplnit?   
 

Přes den využíváte kampus k práci a k workshopům, v noci slouží některá provizorní lůžka v tiny houses k noclehu lidem bez trvalého bydliště. Jak lidé tuto koncepci přijali?
 
Muzeum bylo nadšené. Lidé v sousedství rovněž, například kvůli veganským pokrmům, které tady teď nabízíme. Můj dojem je, že takřka nikomu nevadíme. Neděláme ale také nic, co by někoho mohlo iritovat: Nikomu nic nebereme, nikoho nepřipravujeme o jeho majetek. A když jsou tu lidé 24 hodin denně, vzniká prostor sociální kontroly a klesá kriminalita. Muzeum v podstatě ušetří za ostrahu. Vaše domy testují nový druh bydlení, ve skutečnosti tady ale nikdo trvale nebydlí, že?

Věc se má tak: V Německu v zásadě panuje zákaz bydlení. Pokud ti někde patří nějaký pozemek, můžeš tam přenocovat pouze příležitostně. Trvalé bydliště nesmí být v hotelu, ve škole, v tělocvičně, kamionu a muzeu. Existuje pouze jediná výjimka, na níž se německý zákaz bydlení nevztahuje, a tou je byt.  

A to je podle tebe problém?

Nemít bydliště, to v Německu znamená, jako by člověk nebyl. Nedostane daňové identifikační číslo, nemůže si otevřít účet. Máme tu například jednoho člověka bez dokladů z Kurdistánu, protože Kurdistán z právního hlediska neexistuje. Proč se musí přizpůsobovat našim normám? Kdyby se tu ale zastavili úředníci z magistrátu a my bychom jim začali vyprávět něco o filozofii hranic, pak by to nebyl rozhovor s relevantními partnery. Proto říkáme: To všechno je umění. A výzkum.

Považuješ se za architekta, umělce či badatele?

Jsem dvorní blázen. Vím, že lidem ty domečky připadají roztomilé. Díky malým verandám a dřevěným fasádám vypadají jako útulná finská sauna. Jsou to však trojští koně se závažným obsahem. Jde o bezdomovectví, o změnu systému, o proces transformace uvnitř společnosti. Jak vypadá svět, kde mezi bydlením a prací chybí dělicí čára? Jak máme přistupovat k veřejným zdrojům, k radnicím či školám, které v noci nevyužíváme?

Není zatím mnoho míst, která by bylo možné využívat jiným způsobem. Co se musí změnit? 

Co se tiny houses týče, je moje představa taková, že by existoval parkovací průkaz, díky němuž by je bylo možné odstavit kdekoliv ve městě. Tím nemyslím to, že by každý, kdo má padesát tisíc eur na tiny house, ho mohl zaparkovat, kde se mu zlíbí. Místo by tam měli mít pouze ti, kdo se svými projekty angažují pro společnost: nabízejí doučování, péči o děti, food-sharing, knihovny či komunitní kina.

Nepovažuješ tedy tiny houses za odpověď na nedostatek bytů a rostoucí nájmy?   

Možná základní myšlenku. Stojí-li však přívěs na ulici ve výfukových plynech, není alternativou k běžnému bytu, nýbrž jeho doplněním. Prostorovým satelitem typu garáže. Nárazníkovou zónou mezi zcela privátní a zcela veřejnou sférou, kde se právě z tohoto důvodu děje něco jiného než v kanceláři či bytě. V tiny houses vidím přechod mezi definitivním řešením a potenciálem prostoru.

Co vás čeká, až budete areál muset opustit?

Naším cílem rozhodně není zapouštět kořeny. Proto je přívěs, na němž jsou tiny houses usazené, krásnou metaforou: Připojujeme se k sousedům, k infrastruktuře. Náš projekt není koncipován do pouště, nýbrž využívá kapacit městského prostoru, kde plovárny, toalety, elektrická síť, vodovodní přípojky či veřejné budovy nabízí vše, co k bydlení v malých domech potřebujeme. Takových míst je mnoho. 

Co ses za poslední rok naučil?

Naučil jsem se toho hodně o svobodě. A že s prostorem souvisí jen do určité míry.

Jak bydlíš ty sám?

Se svou ženou a dvěma dětmi žiji v bytě o velikosti 56 metrů čtverečních. S prostorem zacházíme inteligentně. Platí přece, že problém není v nedostatku obytného prostoru, nýbrž v nedostatku fantazie.