Rozruch Bauhausu v jubilejním roce
„Bauhaus je nutné pochopit – a ne nekriticky opěvovat“

Arne Winkelmann z Frankfurtu nad Mohanem, expert na architekturu, se přimlouvá za intenzivnější obsahové vypořádání s uměleckým směrem Bauhaus. Interview.
 

Od: Romy König

Pane Winkelmanne, jste vystudovaný architekt, badatelsky se zabýváte Bauhausem, pořádáte workshopy a přednášky, které se tímto uměleckým směrem z období Výmarské republiky zabývají. Potřebuje Německo v jubilejním roce Bauhausu všechny ty oslavy k připomenutí Bauhausu?

Německu jistě není nutné připomínat, že existoval Bauhaus. Vždycky se tu o něm hodně mluvilo, hodně se bádalo, knihovny jsou plné materiálů. Bauhaus dnes už není nutné téměř nikomu vysvětlovat, o něm se prostě ví. A přesto zjišťuji právě na svých workshopech se školáky, že je zapotřebí ty věci znovu zprostředkovávat. Školáci možná znají Wagenfeldovu lampu a budovu Bauhausu, někteří možná ještě křeslo Wassily chair, ale vnímají tento styl jako nezdobný, nudný a „nehezký“. Těm pak vysvětluji, že Bauhaus je i dnes ještě aktuální – i když je starý už sto let.

Jakými argumenty to mladým lidem zprostředkováváte?

Často používám jako příklad sedací nábytek. Pokud navrhuji židli, musím si promyslet, co má taková židle umět. Jak vysoká má být sedací plocha, jak velká musí být a v jakém úhlu bude opěrka? To jsou tři parametry, které je nutné zohlednit, aby židle plnila základní funkci. O vzhled nebo materiál jde až později. Takový postup představuje i nadále platnou, ba dokonce moderní strategii při tvorbě designu. Nejprve musíme zadaný úkol kompletně analyzovat, až dospějeme k východisku úkolu, místo abychom začali hned s nápadem, jak věc formálně vytvořit.

Školíte také učitele výtvarné výchovy na téma Bauhaus. Mohou se ještě naučit něco nového?

Určitě mohou, zajímavé na tom totiž je, že ledacos v umělecké pedagogice je založeno právě na Bauhausu. Elementární vypořádávání se s barvami a tvary, barevný kruh podle Johannese Ittena, studie materiálů, umělecká technika frotáže, která se často vyskytuje ve výtvarné výchově – to všechno bylo vyvinuto v Bauhausu. To si mnoho učitelů výtvarné výchovy neuvědomuje.

Při vší vaší fascinaci tímto uměleckým směrem však nelze popřít, že se ledacos také nepovedlo – například architektura 60. a 70. let.

Máte zřejmě na mysli výstavbu sociálních bytů v těchto desetiletích. To byla „nearchitektura“ – velká sídliště, vysoké paneláky. Ve skutečnosti to byl logický další vývoj výstavby sociálních bytů, která tu byla ve 20. letech. Panovala snaha vytvořit pro lidi bydlení plné světla, vzduchu a slunce, městskou krajinu, která by vyhovovala sociálním, funkčním a hygienickým nárokům. To byl v zásadě dobře míněný přístup.

Který však potom přesto selhal.

Dopustilo se příliš velké rozvolnění městských souvislostí, a to byla chyba. V projektech, jako bylo sídliště Gropiusstadt (Gropiovo město) v Berlíně nebo Neue Vahr v Brémách, došlo k oddělení místa k bydlení od místa k práci. Lokality, které se vyvíjely po celá staletí, byly takřka přes noc vymazány. V zájmu spravedlnosti je však nutné říct, že to nelze klást za vinu představitelům Bauhausu, ale jejich dědicům.

Ale Bauhaus tím naprosto znevážili.

Ne Bauhaus, ale architekturu moderny. Tato velká sídliště natrvalo poškodila spíše image architektury. Desítky let byly výškové bytové domy při budování měst téměř tabu, protože okamžitě asociovaly sociální problémy. To se teď pomalu zase mění.

Jaké jsou největší výdobytky Bauhausu?

Tři podstatné body: Bauhaus přinesl nový, zvěcnělý formální jazyk, který sleduje funkční hlediska. Kromě toho utvářel Bauhaus novou pedagogiku. V přípravných kurzech měli studenti zapomenout všechno, co se dosud naučili o umění, designu a stylu, aby mohli začít od nuly. Tato propedeutická fáze a řemeslné vzdělání byly velmi silnou stránkou Bauhausu. Kromě toho bylo studium otevřené pro ženy, pro všechna náboženství a všechny národnosti. Bauhaus se tak stal místem střetávání vysoce kreativních osobností z celé Evropy resp. z celého světa. To jsou body, které, jak doufám, v celém tom rozruchu kolem Bauhausu v jubilejním roce nezaniknou.

Současný mediální humbuk kolem Bauhausu by vás jako jeho fanouška měl přece těšit.

Vnímám to s určitou skepsí. Dnes se tomu věnuje velmi velká pozornost, a tak jen doufám, že to nakonec nepovede k přesycení Bauhausem. První workshopy a výstavy probíhají už teď. Jak to lze v roce 2019, tedy ve vlastním jubilejním roce Bauhausu, ještě vystupňovat? Umím si představit, že lidé řeknou: „Bauhaus? To už nemůžu ani slyšet!“

Dovolte mi otázku na kurátora, kterým jste také, i když v jiném prostředí: Dejme tomu, že byste mohl jako kurátor připravit nebo změnit program jubilejního roku. Co byste nabídl? Na co byste chtěl zaměřit pozornost publika?

Záleželo by mi na tom, aby lidé Bauhaus obsahově pochopili, aby jen nekriticky neopěvovali přístup, řešení a styl Bauhausu jako klasický kánon. Mě by například zajímaly i pohnutky ke studiu na Bauhausu. Odkud a proč chodili mladí lidé na Bauhaus a jak po svém studiu dál šířili myšlenky Bauhausu?

Tedy věrně a do detailu popsat diasporu Bauhausu?

Ano, to by mi připadalo zajímavé. Historie celosvětového účinku Bauhausu. O Bílém Městě v Tel Avivu už ledacos existuje, ale lidé by se mohli dozvědět víc také o Bauhausu v Japonsku, Číně, USA nebo Turecku. Působivý by byl také přehled přímých dědiců jako např. New Bauhaus v Chicagu nebo Vysoká škola designu v Ulmu (Hochschule für Gestaltung Ulm).

Zažijeme v umění nebo architektuře ještě někdy umělecký proud o velikosti Bauhausu? Jaká je vaše prognóza?

Architektura, výtvarné umění a design, ale také vzdělávání v těchto oborech na vysokých školách jsou vlastně velmi svobodné a nedogmatické, takže není nutné osvobodit se nějakým revolučním aktem z akademismu. Bez podobně zásadních politických změn, jakým byl přechod od císařství k demokracii v roce 1919, si vlastně podobně převratnou uměleckou školu nedokážu představit.