Bauhaus na vysokých školách
Dědictví rozptýlené po celém světě

Ideály školy Bauhausu neformovaly globálně pouze design a architekturu, ale změnily také způsob výuky. Univerzita působící v kolébce Bauhausu – ve Výmaru – dodnes vyučuje podle zásad svých zakladatelů. Jiné instituce vycházející z myšlenek Bauhausu musely naproti tomu svou činnost ukončit.   
 

Od: Wolfgang Mulke

V prostoru mezi budovami Univerzity Bauhausu ve Výmaru využívají studenti poslední hřejivé paprsky podzimního slunce ke klábosení, když Hagen Höllering přichází na své pracoviště. Architekt působí jako vědecký pracovník Ústavu pro metodiku zobrazování. Vysoká škola vyučuje i dnes na základě osvědčené tradice Bauhausu, oné školy designu, jež ve 20. letech minulého století nově definovala umělecké a architektonické zásady. „Stejně jako v minulosti je i dnes žádoucí co možná nejširší a interdisciplinární pohled na svět a hledání adekvátní reakce na to, s čím jsme konfrontováni, prostřednictvím umění, architektury, urbanismu a médií“, říká Höllering, který na výmarské instituci sám studoval. Nejsou to konkrétní témata první generace Bauhausu, nýbrž duch skupiny, který odolal času. „Primární je reakce na aktuální výzvy doby“, říká vědec.
 
To se může zprvu jevit jako poměrně vágně formulované klišé. A přesto je hned k dispozici konkrétní příklad uplatnění v praxi. Jens Richter hovoří nadšeně o spolupráci svého podniku PolyCare s Univerzitou Bauhausu. Zakladatelé firmy z Duryňska vyvinuli svůj klíčový výrobek ve spolupráci s univerzitními odborníky. Jde o konstrukčně jednoduchý dům z kamenů vyráběných z pouštního písku. Co na první pohled vypadá jako velké kostičky Lega, je inovací, neboť tento stavební materiál platí na stavbě vlastně za neupotřebitelný.
 
„Díky němu můžeme v krizových oblastech rychle přispět k obnově či zlepšit situaci ve slumech“, vysvětluje Richter. V Namibii ho chce vláda využít k vybudování 25 000 příbytků pro chudé. Po technické stránce rafinovaný, estetický, funkční, cenově výhodný a sociálně potřebný: dům z pouštního písku by nadchl i zakladatele Bauhausu a architekta Waltra Gropia. 

čtyři zásady studia

Gropius, který byl na jaře roku 1919 jmenován ředitelem Bauhausu, zformuloval právě tyto principy. Hlásal omezení na základní tvary a barvy, jednoduchost při zachování rozmanitosti, co nejefektivnější využití prostoru, materiálu, času a peněz. O naplnění těchto principů jde dnes při vývoji takřka všech výrobků, od chytrého telefonu až po kancelářskou budovu.

V tomto ohledu připisuje vědec Rainer Wick z Univerzity ve Wuppertalu Bauhausu průkopnický význam. „Od zakladatelů Bauhausu vycházely zásadní podněty“, říká kunsthistorik a pedagog, který se výukové metodice Bauhausu intenzivně věnoval. Studium se řídilo čtyřmi zásadami. „Začínat od nuly“ – tedy přistupovat k úkolům bez akademického balastu – tak zní první maxima, „learning by doing“ druhá, „trial and error“ třetí. Nakonec se žáci učili rozvíjet své schopnosti a dovednosti na konkrétních projektech. Přestalo se uplatňovat dělení na řemeslné a akademické vzdělání, osvětluje Wick čtvrtou zásadu. Podstatné přitom bylo, že Bauhaus vycházel z komplexního obrazu člověka zohledňujícího stejnou měrou kognitivní, afektivní a motorické schopnosti.  
 
V průběhu desetiletí se na principy Bauhausu opakovaně odvolávaly různé vysoké školy, ne všechny se však ukázaly být životaschopné. Již roku 1953 založil někdejší žák Bauhausu Max Bill společně s jinými designery a umělci Vysokou školu designu (HfG) v Ulmu, která přitahovala studenty z celého světa, roku 1968 však kvůli finančním potížím musela svou činnost ukončit. V roce 1970 přejala významnou část výukové koncepce HfG v Ulmu mimo jiné Vysoká škola designu v Offenbachu nad Mohanem. 

severoameričtí dědicové

Za senzačním úspěchem Bauhausu stojí podle Wicka do značné míry i lidé, kteří na škole vyučovali: „Gropius dokázal kolem sebe shromáždit přední umělce tehdejší doby.“ Když národní socialisté začali pronásledovat řadu mistrů a umělců působících na Bauhausu a ti uprchli do exilu, začaly se výukové principy školy šířit do celého světa. Emigranti vzali učení s sebou do Švédska, Jižní Ameriky a zejména do USA. Gropius, který Bauhaus opustil roku 1928, emigroval v roce 1934 nejprve do Velké Británie a následně do Spojených států. Tam se společně s dalšími architekty podílel mimo jiné na stavbě budovy MetLife Building, nazývané původně Pan Am Building, která se nachází v newyorkské městské části Manhattan. Maďar László Moholy-Nagy, jeden z nejvýznamnějších fotografů a typografů Bauhausu, opustil Německo směr Severní Amerika ve stejném roce. V Chicagu se roku 1937 stal zakládajícím ředitelem školy pro postgraduální vzdělávání New Bauhaus, která pod názvem Institute of Design existuje na Illinois Institute of Technology dodnes.

Výmarského dědictví se však ve Spojených státech ujal především kolektiv umělců působících na Black Mountain College. Umělec Josef Albers přešel roku 1933 z Bauhausu na College v Severní Karolíně. Následovali ho další umělci, hudebníci a vědci. Pedagogové na této škole se při výuce nemuseli řídit žádnými směrnicemi; namísto na fakta se studium soustředilo na metodiku. Z instituce se ve 40. letech stala jedna z nejvýznamnějších interdisciplinárně orientovaných vysokých škol, která se zaměřila zejména na umělecké obory, ale rovněž na ekonomii a fyziku. Vyučoval zde mistr Bauhausu Gropius, hudebníci jako John Cage či matematik Max Dehn a jako hostující docent tu působil i Albert Einstein. V roce 1957 však byla škola uzavřena, neboť část zaměstnanců čelila během studené války podezření z náklonosti ke komunistickým myšlenkám, což vedlo ke ztrátě sponzorů.